Na Palacha nám lidé nosili oblek po zemřelém otci

V ideálním případě začíná její práce kostýmní výtvarnice schůzkou, na které se sejde s režisérem filmu, architektem a kameramanem. „A začneme se bavit o významové a samozřejmě i obsahové stránce – a o tom, do čeho ten obsah zabalíme,“ vysvětluje Katarína Hollá, která už „oblékla“ asi 65 filmů a přibližně 240 divadelních inscenací.

Půjde o dobový film? Bude jeho výtvarné zpracování realistické, až dokumentárně realistické? Nebo stylizované? A jak? Budou kostýmy ve studených, nebo naopak teplých barvách? Společně s tím musí jako kostýmní výtvarnice vědět, jak kameraman pracuje s osvětlením a opět: zda ve studených, nebo teplých barvách. „To všechno může ovlivňovat výtvarné vyznění,“ říká. A tedy i klíč, podle kterého kostýmy vybírá. I proto je raději, když ji osloví přímo režisér, se kterým během natáčení komunikuje nejintenzivněji. A podobně to platí i u divadla.

Hledám po sekáčích

Ještě před schůzkou pak dostává od režiséra, případně od dramaturga charakteristiku postav a výklad filmu. „Pro mě je to asi nejhezčí fáze, to společné potkávání se a definování si toho, o jaký charakter postavy se jedná a jak by měla vyznít,“ líčí. V tu chvíli už uvažuje o konkrétním herci, který je do role obsazen. Bude to pro něj vyzněním a naturelem role, která mu sedí, nebo je to naopak protiúkol, protipól jeho samotného? „Pak by mu měl kostým pomoci k vytvoření jeho postavy. Pakliže mu nepomáhá, je to špatně.“