Pořád moje, ale k nepoznání
Bratislava se v roce 1993 stala hlavním městem. A něco se v ní pohnulo...
Michal Hvorecký se v Bratislavě narodil a dodnes v ní žije. Tím pádem v ní píše a někdy píše i o ní. Každopádně o ní rád mluví. Pětačtyřicetiletý spisovatel, jeden z nejznámějších na Slovensku, zná hlavní město své země dokonale. Z doby komunismu si Bratislavu pamatuje jako dítě. Byl na prahu dospělosti, když se z ní stala metropole nového státu.
„Tehdy v devadesátých letech bych na nic nesázel. Ale proměna za posledních deset let je neuvěřitelná,“ říká náš průvodce a opírá se o zábradlí pontonu na Dunaji. Na nedalekém obzoru jsou rakouské kopce, kousek za druhým břehem řeky leží maďarská hranice a za zády nám právě proplouvá pravidelný katamarán z Vídně.
—
Tam, kde na břehu Starého Města končí most Slovenského národního povstání (s ikonickou restaurací UFO vysoko nad projíždějícími auty), objevujeme zvláštní místo. Je to podchod a podjezd pod betonovými zády mostu. Všude na dosah jsou pamětihodnosti, hradní skála na jedné straně a dóm – a vůbec celé Staré Město na druhé. Architektům a urbanistům se tu v sedmdesátých letech, kdy most postavili, podařilo vytvořit svět sám pro sebe. Nic z okolí sem nedoléhá, jen svist aut, autobusů a drnčení tramvají. Zdánlivě navždy tu vládnou…
Tento článek je v plném znění dostupný členům klubu Respektu.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného s členstvím v Klubu Respektu. Pokud jste již člen/ka, přihlaste se. Jestliže máte aktivní předplatné bez členství v klubu, napište nám žádost o rozšíření předplatného (+50 Kč měsíčně) na [email protected].
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
