Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Praha je Praha

Evropané v Česku: Ukrajinská socioložka odešla do Česka za studiem a pak jí nabídli práci na akademickém olympu

medailonky_Leontieva01_jaros
Yana Leontiyeva • Autor: Milan Jaroš

Socioložka Yana Leontiyeva se do Prahy přistěhovala dvakrát. Poprvé jako nezletilá občanka Sovětského svazu do hlavního města tehdejšího socialistického Československa. Její otec, inženýr z východoukrajinského Severodoněcku, tu byl na čtyřletém pracovním pobytu a Yana Leontiyeva stihla v Praze začít chodit na základní školu. Nikoli do běžné základky, ale do školy vyhrazené pro děti sovětských odborníků a diplomatů. Z pražského dětství, stráveného mezi dejvickou školou a sídlištěm na Lhotce, kde bydleli, si toho Leontiyeva mnoho nepamatuje. Mise otce inženýra skončila v zimě roku 1989, když jí bylo devět let, a rodina se vrátila domů. Jak důležitý pobyt to ale byl, se ukázalo za dalších deset let.

To byla Yana Leontiyeva v jiné roli. Jako občanka Ukrajiny přijela do hlavního města samostatného Česka – v kapse s bakalářským titulem ze sociologie, získaným v Kyjevě – v roce 2000 pokračovat ve studiu. „Rodiče tu měli pořád hodně známých, na které jsem se mohla ze začátku obrátit, to bylo důležité. Chtěla jsem lepší vzdělání než na ukrajinských školách a studium v češtině tu je zadarmo, což taky hrálo roli,“ vzpomíná. „No a pak – Praha je zkrátka Praha.“

Mrtvý stereotyp

I když Česko nebylo pro ukrajinskou studentku úplně neznámým terénem, pražské začátky nebyly úplně snadné. Opustila kyjevské známé a na magisterském studiu už jsou všichni v podstatě dospělí. „Kamarády jako na střední si tam neuděláte,“ říká. S tím ovšem počítala. Naopak nepočítala s tím, že ke konci studia dostane nabídku pracovat na Sociologickém ústavu zdejší Akademie věd. Ruku v ruce s tím pak šel doktorát. „A tak nějak bylo jasné, že tu budu pokračovat ve studiu – a najednou jsem tu byla usazená,“ vzpomíná.

Reklama
Reklama

Když Česko vstupovalo v roce 2004 do Unie, znamenalo to pro Leontiyevu a jejího muže (který je také Ukrajinec) dilema. Trochu nečekané – uvažovali, zda se na rodnou Ukrajinu nevrátit. Zrovna proběhla takzvaná oranžová revoluce, kterou spustilo falšování voleb, a země se nadechovala k optimističtější budoucnosti. „Bylo to složité rozhodování, nikdy jsme si neříkali, že se domů určitě nikdy nevrátíme, a co se na Ukrajině dělo, bylo nadějné,“ říká. Nakonec se rozhodli zůstat. V Česku už byli zakořenění a tuzemské kariéry se jim slušně rozbíhaly. Čistě osobně viděno, udělali dobře – politici, vynesení k moci revolucí, se rozhádali, v dalších volbách zvítězil Viktor Janukovyč, který volby v roce 2004 falšoval a kterého smetla další revoluce v roce 2014. Následoval ruský vpád a válka.

Když se ohlíží za svým rozhodnutím přestěhovat se natrvalo do Česka, nelituje toho, ale zároveň si uvědomuje, že o něco přišla. Třeba o závratnou nebo aspoň finančně lukrativní kariéru, kterou udělali mnozí její kyjevští spolužáci. „Přelom tisíciletí, to byla na Ukrajině doba, kdy stačilo umět jen trochu anglicky a dveře se před vámi samy otevíraly,“ říká s úsměvem. Její pražský život je skromnější, ale nabízí jasný bonus. „Mám pocit, že dělám něco smysluplného,“ říká o své práci v Sociologickém ústavu AV ČR (kde jsou jejím zaměřením cizinci) nebo v jednom z poradních orgánů české vlády (také s cizineckou tematikou).

Jako každý cizinec si ze začátku svého pobytu pamatuje ne snad přímo schválnosti českých úřadů, ale nekonečné starosti s papíry a mnohahodinová a pravidelná čekání ve frontách. „Skoro každý někdy využije služeb zprostředkovatelů. Není to asi úplně správné, avšak je to legální, i když hodně šedivý byznys. Nicméně občas potřebujete rychle nějaké razítko nebo potvrzení. Taky jsem za nimi jednou zašla,“ říká Yana Leontiyeva.

Unijních výhod – ať už jde o víc peněz pro vědu, nebo život bez hranic – si užívá stejně jako Češi. Respektive o něco víc. Absence hraničních kontrol pro „občany třetích zemí“ znamená přece jen něco jiného než poněkud luxusní pohodlí při létání na druhý konec kontinentu nebo naopak při malém výletě za nejbližší hranici. „Nejde o žádné utrpení, ale cizí cestovní pas byl na hranicích zkrátka vždycky na obtíž, protože budí pozornost,“ říká.

Za svých skoro dvacet českých let má dobrou možnost posoudit, jak se Česko proměnilo. Třeba ve vztahu k ukrajinským sousedům, což vidí ze svých výzkumů i z první ruky. „Nějaká dlouhodobá skepse a nedůvěra tady samozřejmě pořád jsou. Ale Ukrajinci se s ní už nesetkávají tak často jako třeba před patnácti lety,“ říká. Česko je bohatší a zároveň propojenější se zbytkem Unie, a pro nové ukrajinské obyvatele tedy pořád lákavější – a to leccos mění. „Už tu nežije jen jeden typ ukrajinského přistěhovalce, třeba dělníka, který naplňuje všechny stereotypy. Jsou tu manažeři, lidé, kteří sami podnikají a daří se jim. A co je důležité: české děti dnes mají ve školách běžně ukrajinské spolužáky. Ukrajinci jsou už zkrátka součástí Česka,“ říká.

Což je i její případ. „Pořád mi tedy trochu nesedí, že se Češi dokážou nadchnout, leda když vyhrajete něco v hokeji,“ říká se smíchem. „Ale jsme tu doma.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Brolík

redaktor, Fokus

brolik
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1129
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte