Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost 30 let Respektu • 2001-2005

Němeček o Respektu: První linie byla dost náročná

S bývalým šéfredaktorem o odhalování prohnilosti a rychlých cukrech

Tomáš Němeček
Tomáš Němeček • Autor: Matěj Stránský

V pondělí 11. listopadu oslavil Respekt 30 let existence  debatou a koncertem v pražské Lucerně.  Při této příležitosti výjimečně odemykáme následující rozhovor s jedním z bývalých šéfredaktorů  týdeníku. Interview je součástí právě vydaného obsáhlého speciálu mapujícího 30 let polistopadové historie očima Respektu. Zároveň se na stánky vrací další speciál 1989: Nejlepší rok v dějinách.

Jak jste se dostal do Respektu?

Přetáhl mě Vladimír Mlynář z časopisu Mladý svět, bylo mi přesně dvacet dva let. Tehdy mi řekl, že čte moje psaní a jestli nechci dělat v Respektu - a já jsem řekl, že chci.

Co pro vás Respekt reprezentoval, že jste se rozhodl odejít z Mladého světa?

Bylo to úplně s přehledem jedno z nejzajímavějších médií, co na trhu existovala. Byla to úplně jiná liga, jedinečný zjev. A myslím si, že mnoho novinářů Respekt bralo tak, že je to něco, co stojí za to dělat. I kdyby člověk kvůli tomu měl brát výrazně méně, protože mise s tím spojená za to stojí. A to si myslím, že platí do dnešního dne.

Jaká mise?

Sociální ekolog Bohuslav Blažek říkal, že „Respekt je časopis, který vstupuje do akce, když je dobro v ohrožení“. To se mi líbí. Možná bych si místo toho dobra dokázal představit spíše slovo spravedlnost či fair play. Ale tak nějak bych popsal, čím je Respekt unikátní.

Jaké ambice jste vlastně měl na začátku?

Člověka ohromoval už jen fakt, že pracoval s nejlepšími novináři ve svých oborech té doby. Byla to výjimečná konstelace. Tehdejší Jan Macháček, tehdejší Vladimír Mlynář, tehdejší Petr Holub byli mimořádné postavy. Neříkám, co dělají dnes, neříkám, jak se vyvíjeli, mluvím o roce 1995. A domácí rubrika byl hvězdný tým ve složení mladý Jindřich Šídlo, Marek Švehla, mladý Martin Kontra, Hana Čápová a počínající střední věk Jardy Spurného. Samozřejmě Zbyněk Petráček, na kultuře Jiří Peňás a Viktor Šlajchrt, Tomáš Pěkný jako editor civilizace a rozhovorů, Ivan Lamper jako formující postava časopisu, pochopitelně. Byli všichni dost špatně placení, patrně by si jinde mohli vydělat víc, ale jak to nazval Ota Rambousek, ta „anarchistická úderka knížete Schwarzenberga“ v tom prostě byla a byla to fascinující sestava.

Reklama
Reklama

Ota Rambousek tomu říkal „ta anarchistická úderka knížete Schwarzenberga“.

Tweetni to

Kterým tématům jste se v začátcích věnoval?

Témata, tak jako tehdy všichni, jsme nacházeli jinde v médiích. Byla to předinternetová doba a mám pocit, že jsme byli hozeni do vody, aniž nám někdo vyloženě přesně řekl, co máme dělat, ale věděli jsme, co jsou důležité věci, a ty jsme se snažili nějakým způsobem uchopit. Psal jsem hlavně do rubriky Domov, která byla tehdy na mediální scéně poměrně velký pojem. Rozumělo se samo sebou, že tam patří články z politiky, spíše celostátní a společenské, plus tehdy ještě, myslím, hodně silná linie byla „moderní historie“, tedy vše, co se týkalo vyrovnání se s minulostí. A Respekt byl hladový i po tom, aby něco odhaloval a zjišťoval. Byl jsem tehdy pěšák, první linie byla dost náročná, ale bavilo mě to. Spolu soupeřilo pět dobrých článků, ale na tu dvoustranu domácí rubriky se mohly vejít jenom čtyři. Všichni byli nabiti tím, že chtějí vyniknout. Samozřejmě to mohlo vést až k nějakému přetlačování, ale to je život. Bylo nás tam pět a místo bylo pro čtyři.

Stejně do toho běž

Šéfredaktorem jste se stal na konci roku 2002. Jaké to bylo, přebírat Respekt?

Myslím si, že každý šéfredaktor, kterého jsem zažil, do Respektu otiskl svoji představu o světě. Vladimír Mlynář byl člověk nesmírně politický, kterého i bavilo to stranické dění, možná až nadstandardním způsobem. Takže jemu připadalo velmi zajímavé, co se ve stranách konkrétně děje. Pravda je, že i ta země to tehdy prožívala. To byly opravdu napínavé věci a myslím si doteď, že my, kdo jsme zažili naplno devadesátá léta, tak na to rádi vzpomínáme, ať už to bylo v médiích, ekonomické sféře nebo v politice. Éra Martina Fendrycha byla hodně krátká, ale měl jsem pocit, že chtěl Respekt udělat o trochu méně seriózním, odlehčit to. A Petr Holub do toho zase vnesl přemýšlení o tom, že chtěl politiku i společnost tvořit, v dobrém i špatném. Dodnes si myslím, že Petrovo tehdejší psaní o zdravotnictví, vědě a školství bylo nesmírně pronikavé, že byl tehdy nejlepší v těchto oblastech. Neodešel z Respektu ale úplně v dobrém, takže já jsem nastupoval v době, kdy důvěra v šéfredaktora nebyla zrovna silná.

obaka1_special_Respekt_30_let_oprava

Jak jste vy vnímal roli Respektu, když jste se stal šéfredaktorem?

No, kdybych dnes ve čtyřiceti šesti letech mohl tomu svému devětadvacetiletému „já“ něco říct, tak bych mu řekl: „Chlapče, to se ti asi nepovede, ale stejně do toho běž. Skončíš vyhořením, ale bude to zajímavé…,“ a měl bych pravdu.

Jak to myslíte?

Měl jsem strašně moc úkolů naloženo naráz, které nebyly zvládnutelné. Redakce zrovna prošla mimořádnou krizí ve vztahu šéfredaktor–redaktoři. Byla obrovsky rozkolísaná, rozbouřená a bylo třeba ji nějakým způsobem uklidnit. A je otázka, jestli já jsem měl být ten člověk, kdo to se svými vlastnostmi měl a mohl uklidnit. Majitel si vybral mě a nechal mě v tom, ač nemálo lidí v redakci s mým výběrem nesouhlasilo. A to předznamenalo mou éru, že už v zárodku byla ta Nemesis přítomna. Druhý obrovsky obtížný úkol byl, že jsem měl připravit Respekt na prodej. To bylo zadání od Karla Schwarzenberga, nebo alespoň nějak snížit náklady. Což byl další nemožný úkol, protože Respekt už neměl kde škrtat, byla to nesmírně chudá redakce a jediné, v čem mohl škrtat, by bylo propouštět lidi, což je prostě řezat do vlastního.

Dal se tedy za takové situace vůbec vnést do Respektu nějaký vlastní otisk?

Samozřejmě že jsem takové ambice měl. Moje éra v čele Respektu byla hodně spojená se snahou o nějakou pestrost. Hodně se otevírala komentářová rubrika autorům zvnějšku. Cíleně jsem vyvolával debatu a chtěl jsem, aby s námi lidié polemizovali. Můžu zmínit i památnou vnitřní polemiku, která se prolila na stránky Respektu, mezi Teodorem Marjanovičem a Markem Švehlou o „práva zvířat“. Pro mne je nezapomenutelná, ale čtenáři z ní asi byli zmatení.

Která témata byla za vašeho působení nejdůležitější?

Já jsem tehdy motivoval finančními odměnami odhalení. To bylo tak, že bude-li článek v jiných médiích, nebo dokonce v televizi, dostane autor speciální prémii. Takže co platíte, to dostáváte. A Respekt přinášel odhalení spoustu a byl hojně citovaný. Psali jsme články typu Klausovo okolí, kde se pohybovali ruští podnikatelé spojení s Karlovými Vary, kteří byli zkoumáni kontrarozvědkou. V redakci byla docela velká snaha zjišťovat věci zevnitř policie, protože to bylo Grossovo období, období pokusů o politické zásahy do policejního sboru. A co psal a zjišťoval Ondřej Kundra, to byly tehdy záslužné a výjimečné věci. Úplně poslední text, než se za mnou zavřely v Respektu dveře, bylo třeba naše odhalení s Grossovým majetkem, se kterým sice původně přišla Mladá fronta DNES, nicméně Respekt Stanislava Grosse jako premiéra dorazil tím, že zmapoval podivné podnikání jeho ženy. Když se na to zpětně dívám, tak si jednak říkám, že téměř neminul týden, aby Respekt nepřinášel nějaké odhalení, které bylo více či méně zajímavé. Zpětně bych to označil za období velké nedůvěry redakce vůči politické elitě.

Předtím se politici těšili u redakce nějaké speciální důvěře?

Disident Jan Ruml by si to rozhodně nemyslel, jako ministr vnitra to od Respektu docela schytával. Václav Havel také. Ten dostal od Respektu za prodej svého paláce Lucerna možná nejtvrdší kritické komentáře, co jsem četl v tehdejším tisku, a dodávám, že zaslouženě. A právě Havel to nesl nesmírně těžce, měl pocit, že ho „jeho lidé“ kritizují. A Janu Rumlovi, coby bývalému šéfredaktorovi, to také nebylo příjemné, že mu jeho vlastní kmen dává takové kapky. Ale přes tuhle jakkoli ostrou kritiku vždy v redakci vládla určitá podprahová elementární důvěra, že pokud politici chtějí něco říct jen „off record“, tak to bude jen „off record“. Po opoziční smlouvě se tohle hodně proměnilo, a myslím, že nenávratně.

Vznik mocenského bloku Zeman–Klaus byl šok a zasel velkou nedůvěru v politiku.

Tweetni to

V čem?

Vznik mocenského bloku Zeman–Klaus byl děsný šok a zasel velkou nedůvěru v politiku. To je stejné, co se v Americe říká o aféře Watergate – že tahle událost navždy zpřetrhala tu neviditelnou důvěru mezi mediálním a politickým establishmentem. A tady u nás se to, myslím, datuje k tomu roku 1997, ke švýcarskému kontu ODS, po kterém hned přišla opoziční smlouva.

Jak se ta náhle zrozená nedůvěra projevila v psaní?

Že jsme k tomu přistupovali tak, jako že po nich jdeme. Že tihle autoři opoziční smlouvy jsou parta ohrožující principy demokracie – a oni jimi mnohdy byli. Zpětně se mi jistá část našeho psaní o prohnilosti doby zdá trošku jako rychlé cukry, jako že jsme rychle vybudili určitý zájem o veřejné dění, který zase rychle pominul. Ale udělali jsme také velký kus práce v pokrývání moderní historie.

Například?

Petru Třešňákovi se podařilo rozpovídat některé lidi, kteří podepsali spolupráci se Státní bezpečností, proč to udělali a jak na to zpětně pohlížejí. A neskromně říkám, že můj text o pražském jaru, o roce 1969, „Mráz přišel zevnitř“, v něčem něco trefil. Brali jsme to jako součást poslání Respektu nebo jeho samizdatových kořenů, a podařilo se nám zachytit svědectví pamětníků. Tohle jsou ty texty, které na rozdíl od zmíněných „rychlých cukrů“, kauz politických odhalení dávno zapomenutých politiků, přežijí.

obal

Jezdilo se tehdy už do zahraničí na reportáže?

Vážně jsem byl zpětně překvapen, jak moc jsme jezdili do zahraničí, na to, jak jsme byli chudí. My jsme tehdy šetřili každou korunu a žili jsme hodně z grantů. Po každém grantu, který nějaká ambasáda nabízela, jsme skočili. Byli jsme tak třeba v Zambii, po vraždě režiséra Thea van Gogha byl Marek Švehla v Nizozemsku. Teodor Marjanovič, když byla slintavka a kulhavka v Anglii, psal reportáž z Anglie. I předzvěst irácké bouře je podle mě v Respektu dobře zachycena.

Když se ohlédnete zpět, co považujete za svoji největší chybu?

Trochu lituju, že se nám tehdy lépe nepodařilo zachytit české zákulisí irácké kampaně, protože se na to už nikdo Václava Havla nezeptá. Čili tohoto spíše lituju, ale těch otištěných článků vůbec.

Když jste říkal, že jste podle vás neměl správné vlastnosti a předpoklady na to, abyste Respekt v letech 2002–2005 vedl, co jste tím myslel?

Tak začínal jsem, když mi bylo devětadvacet. Byl jsem děsně mladý a měl nějakou představu, kterou jsem chtěl prosadit. Aby ta redakce byla plná pestrých a různých osobností, od křesťanských konzervativců až po úplný opak. Ale samozřejmě že to také skřípalo. Zní to dobře a jednoduše, když někdo řekne, že chce mít takovou rozmanitou redakci, ale vydržet s těmi lidmi pohromadě, aby ta porada k něčemu vedla, aby se neporvali, to bylo hrozně náročné. A zpětně vnímám, že jsem na to tehdy ještě neměl trpělivost s lidmi.

A potom přišlo napadení

Vy jste ale také jako jediný šéfredaktor prošel velmi silným zážitkem, když vás někdo za práci Respektu napadl. Proč se to stalo?

Na konci roku 2003 a začátkem roku 2004 Respekt přinesl sérii článků o vyděračských ganzích, které tehdy vypalovaly v Litvínově a v Mostě diskotéky a nabízely pak podnikatelům „ochranu“. Místní novináři o tom nepsali, byla to věc, která tam jako by visela ve vzduchu a nemluvilo se o ní. My jsme se o tom rozhodli napsat, což vedlo k tomu, že texty Respektu si lidé vylepovali na sloupech. Údajný šéf tohoto podsvětí se poté velice snažil zjistit adresu Hany Čápové a Marka Pokorného, kteří byli autory textů. Podával na ně trestní oznámení, chtěl potom nahlížet do toho spisu, jako že je poškozený, a chtěl se dostat k jejich bydlištím. Byli jsme z toho hodně nervózní, protože to navíc vyšetřovala litvínovská policie, u které se zdálo, že má vazby na tyto lidi, takže se na výslechy chodilo jen s pasem, aby nikdo nezjistil jejich přesné adresy. A potom tedy přišlo napadení mě.

Co se stalo?

Byl jsem jako jediný dohledatelný, protože jsem byl v rejstříku coby jednatel společnosti, včetně adresy. Nejsilnější vyšetřovací verze byla, že útok souvisí s články, a to kvůli načasování, způsobu provedení, motivu, působilo to jako klasické zastrašování. Moji sousedi útočníka dokonce poznali a policii identifikovali. Ten člověk v první instanci dostal nějaký trest, ale nikdy se nepřiznal, nikdy neřekl, kdo si ho objednal. V druhé instanci vyměnil advokáty, ti mu přinesli nějaké alibi, že byl někde na hokeji, a pro pochybnosti byl zproštěn. Asi bych ho ale také zprostil, nikdy tam nebyla stoprocentní jistota, že to byl on.

A z pozice šéfredaktora i z redakce Respektu jste odešel kvůli napadení? Nebo za tím bylo něco jiného, proč jste se nakonec rozhodl pro právo?

Ne, spíše jsem byl hodně unavený. Bylo to ke konci už hodně konfliktní prostředí, ze všech těch důvodů, které jsem popsal. Redakce byla barvitá, silná, bylo hrozně zábavné ty porady řídit, ale také strašně vyčerpávající. Často i s dohrami v kavárně, kde bylo třeba si některé konflikty vyříkat. A to už je potom čirá fyzika, že pokud tření spotřebovává víc energie než pohyb dopředu, tak asi musíte něco vyměnit. A v tu chvíli jsem to byl já. Říkal jsem si, že Respekt alespoň snad proplul tím divokým obdobím, že se důvěra k šéfredaktorovi, doufám, obnovila a doporučil jsem jednoznačně Marka Švehlu, protože se mi zdálo, že Marek může být ta stmelující postava. Poté byl úplně geniální nápad oslovit Martina M. Šimečku. To si myslím, že také velmi pomohlo a nakoplo to Respekt do dalších let.

Když se zpětně podíváte na svou šéfredaktorskou éru, co vám Respekt dal a vzal?

V roce 2005, když jsem končil, tak jsem si říkal, že už stejně vlastně víc v žurnalistice nikdy v životě nedokážu. Že deset let v Respektu je a bude to nejdůležitější, co jsem mohl v žurnalistice dokázat. Jsem samozřejmě pyšný i na čtyři roky v Hospodářských novinách a na čtyři roky v Lidovkách, ale ten Respekt, to bylo asi vážně to nejdůležitější.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Andrea Procházková

redaktorka, fokus

29872524_10208843909693312_4885752205986113782_o
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 317
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte