Pan Šibenice

Dvě stovky lidí v parku na pražském Vyšehradě poklekají na kolena. Předseda krajně pravicové Národní demokracie, antisemitský publicista Adam B. Bartoš předříkává do mikrofonu přísahu: „… slibujeme, že budeme bránit naši zemi před nepřáteli vnitřními i vnějšími… Blaničtí rytíři, našli jsme je, v našem nitru.“ Nálada je patetická, kdo jsou ti nepřátelé, je klečícím jasné. „Vetřelci“, kteří „kradou, znásilňují a vraždí“, vláda, jež se chová „šíleně“, když dopustí, aby uprchlíci „infikovali národ a rozložili homogenní bílou populaci“, a polistopadový liberální režim, který „brzy padne“.

„Mám husí kůži z toho, co se tu říkalo,“ bere do ruky kytaru Tomáš Ortel, jehož stejnojmenná kapela loni skončila v první desítce posluchačského hlasování o Českého slavíka. Dav si s ním pobrukuje text „nebudu ti lhát, i ty se budeš bát, pro Alláhovu slávu, uříznou ti hlavu, mají jen o to snahu, zastavme šílenství“. Právě tenhle song je z Ortelovy tvorby nejpopulárnější, na YouTube má skoro dva miliony zhlédnutí.

Je polovina srpna a uprostřed davu, který přišel na Bartošův v pořadí již třetí tábor lidu, postává nenápadný černovlasý muž v kraťasech a triku. „No ano, jsem to já,“ přiznává třiačtyřicetiletý technik Vladimír Heřman trochu překvapen a zároveň trochu potěšen, že byl poznán coby muž, který na první tábor přinesl dřevěnou šibenici a způsobil tím celostátní poprask. „A vidíte, nejsem žádný nácek, žádná pleška. Jsem úplně normální člověk.“

Ať to vidí Pražský rodák Vladimír Heřman…