Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Nemysli si, vole, že přestaneš hrát

Jak úraz Jana Kašpara změnil život Čechů na vozíku

Vozickari01_foto Zdeněk Škrdlant
Udržet si po úraze páteře svou práci se před rokem 1989 podařilo jen těm nejsilnějším. (Zkouška Žebrácké opery, 1995) foto

Kdo na sametové revoluci nejvíc vydělal? Tahle otázka může působit trochu nesmyslně, troufneme si ale tvrdit, že má zcela konkrétní a jednoduchou odpověď: lidé se zdravotním postižením. Pokud by existoval způsob, jak změřit kvalitu života „před“ a „po“, v případě vozíčkářů nebo lidí upoutaných na lůžko bude takový index změny mnohem vyšší než u zdravých smrtelníků. Před převratem jejich život často vypadal jako depresivní živoření bez možnosti svobodně se pohybovat, pracovat, mít rodinu nebo dostat odpovídající zdravotní péči a pomůcky.

Nestalo se to jen tak samo od sebe. V předivu příběhů, které společně spustily velkou změnu a způsobily, že dnes mohou vozíčkáři v české společnosti mnohem snáz vést plnohodnotný život, sehrál důležitou roli jeden, jejž odstartovala osobní tragédie. V dubnu roku 1988 vylezl herec a kulisák Divadla Járy Cimrmana Jan Kašpar na chalupě svého tchána do koruny staré lípy, aby prořezal pár větví.

Azyl u Cimrmanů

„Tehdy nás v divadle postihly dvě tragédie,“ vzpomíná na jaro předrevolučního roku herec, scenárista a dramatik Zdeněk Svěrák. „Nejdřív zemřel herec Jaroslav Vozáb. Měl jsem mluvit na jeho pohřbu a pamatuju si, že zrovna když jsem se na něj chystal, zazvonil mi telefon. Volal primář z nemocnice v Českých Budějovicích, že Honza Kašpar měl úraz, spadl ze stromu na záda a máme se prý připravit, že už nebude nikdy chodit.“

Reklama
Reklama

Jaroslav WEIGEL, Jan KAŠPAR, Jaroslav VOZÁB, Zdeněk SVĚRÁK, Ladislav SMOLJAK, Nejistá sezóna,…
Udržet si po úraze páteře svou práci se před rokem 1989 podařilo jen těm nejsilnějším. (Zkouška Žebrácké opery, 1995) foto • Autor: ČTK

Taková zpráva asi člověku pokaždé vyrazí dech, v případě Jana Kašpara ovšem jeho kolegy vyděsila dvojnásobně. Kašpar byl mimořádně činorodý, neposedný, dnes by se možná řeklo hyperaktivní chlapík. Vrozený kutil a opravář, přátelé vzpomínají, že nevydržel ani chvíli v klidu, pořád něco dělal, montoval nebo zařizoval.

Vyučil se zámečníkem a od konce šedesátých let pracoval jako kulisák v Městských divadlech pražských. Díky známosti s režisérem Andrejem Krobem, blízkým přítelem a chalupářským sousedem Václava Havla, se seznámil s manželi Havlovými, stal se členem rodícího se disentu a v roce 1975 jako herec účinkoval v legendárním tajném představení Havlovy Žebráckéopery. Stálo ho to kulisácké místo v Městských divadlech pražských, ale za nějaký čas dostal možnost pracovat v Divadle Járy Cimrmana, kde už pár podobných režimu nepřátelských jedinců našlo azyl.

Zrzavý všeuměl tu brzy nejen stavěl kulisy, dělal zvukaře a vymýšlel různé technické zlepšováky, ale jak bylo v divadle spravovaném tvůrčí dvojicí Svěrák-Smoljak zvykem, začal také hrát menší role. V žižkovském divadle i na Havlově chalupě na Hrádečku, kde působil coby jakýsi neformální údržbář, měl Kašpar pověst muže, který je prakticky neustále v pohybu. A právě o ten ho teď přerušená mícha měla připravit.

V televizním dokumentu cyklu Třináctákomnata z roku 2010 Kašpar popisuje, jak v koruně lípy, již motorovou pilou prořezával, ztratil rovnováhu a sletěl dolů. Když se probral, necítil dolní polovinu těla a tušil, že je zle. Lékař v nemocnici nevěděl, jestli má pacientovi říct holou pravdu, a šel prý nejprve zavolat do Prahy Zdeňku Svěrákovi, který se tak prognózu dozvěděl dřív než samotný pacient. „Upřímně řečeno, mysleli jsme si, že spáchá sebevraždu,“ vzpomíná ve zmíněném dokumentu herec divadla Petr Brukner.

Život po životě

Ztráta mobility představuje samozřejmě vždycky osobní tragédii, s níž se člověk dlouho vyrovnává, nutno ovšem říct, že Jan Kašpar tehdy v dubnu předrevolučního roku spadl do mnohem depresivnějšího světa, než jaký známe dnes. Vozíčkáři v současnosti mnohem častěji studují, pracují, podnikají nebo klidně zastávají náročnou parlamentní či ministerskou funkci jako známá politička ODS Daniela Filipiová. Města, úřady a dopravní podniky investovaly miliardy a odstranily mnoho fyzických překážek ve veřejném prostoru, stát a pojišťovny proplácejí nebo alespoň přispívají na moderní kompenzační pomůcky, spolufinancují speciální úpravy domácnosti, hradí úpravy automobilu.

„Když si třeba koupil boty, nechal je vždycky někomu pár týdnů ochodit, aby nepůsobily jako nové. Říkal, že přece nebude vypadat jako mrzák.“

Tweetni to

Praha roku 1988, do níž se po zotavení v rehabilitačním ústavu v Kladrubech měl tehdy pětatřicetiletý muž vrátit, ovšem fungovala jinak. Pojem bezbariérovost vůbec neexistoval ve společenském slovníku a město bylo pro vozíčkáře samostatně prakticky neprůjezdné. Invalidní vozíky, které socialistický stát produkoval, měly spíš než k životodárné pomůcce blíže k noční můře. Byly těžké, neskladné a široké, takže neprojely některými dveřmi, sypala se z nich ložiska a po první zimě rezivěly.

Mnoho dalších pomůcek se nedalo sehnat vůbec nebo jen za valuty v Tuzexu. Kvůli pomůckám pro inkontinenci, tzv. urinalům, vozíčkáři upláceli kamioňáky jezdící na západ. Tehdejší medicína si většinou neuměla poradit s problémem proleženin, které lidi po ochrnutí často postihují a velmi snadno se promění ve smrtelnou infekci. „Mezi lékaři jsem slýchala názor, že životnost člověka s poškozenou míchou bývá čtyři až osm let,“ říká Anna Kábrtová, před listopadem vůbec první psycholožka u nás, která se zaměřila na pomoc lidem s tímto poškozením. „Takže když se u nich objevily proleženiny, které se nedařilo léčit, často převládl názor, že na něco takového stejně dřív nebo později zemřou. V sedmdesátých a osmdesátých letech tu totiž existovala zřejmě jediná specialistka na operativu dekubitů, doktorka Věra Riebelová.“

Na ulicích nebo v zaměstnání člověk paraplegiky nebo kvadruplegiky prakticky nevídal a jejich život se mohl ubírat v podstatě jen několika málo směry. Pár nejsilnějších a nejschopnějších si dokázalo s podporou rodiny a kamarádů zařídit základní úpravy bydlení a někdy si udržet běžné zaměstnání. Další část žila zavřená v bytech, z nichž prakticky nevycházela, plně odkázaná na péči příbuzných. A ti nejméně šťastní končili v ústavech nebo jakýchsi ghettech, která byla třeba v Hrabyni nebo Kročehlavech. Nejvhodnější práce pro invalidy bylo podle tehdejších představ lepení sáčků. Naprostou výjimkou byla po roce 1981 pro vozíčkáře a později i pro nevidomé příležitost pracovat jako programátoři. Zasloužil se o to sociolog Viliam Hanzel, který prosadil experimentální pracoviště s výukou programování pro vozíčkáře v podniku Svazu invalidů META.

„Jako lékařka jsem jezdila do ústavů a byla to velmi depresivní zkušenost,“ vzpomíná Milena Černá, letitá předsedkyně Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, která pomáhá lidem s postižením. „Někteří lidé ani neměli vozík a celý den jen leželi v posteli a vlastně čekali na smrt.“

Ani Jan Kašpar tehdy v dubnu 1988 podle svých slov nepočítal s tím, že by mohl pokračovat v dosavadním hereckém životě. Pár dnů po úraze se ale u jeho lůžka objevil Zdeněk Svěrák. „Krátce jsme se poradili se Smoljakem, ale měli jsme v tom hned jasno, tak jsem to jel Honzovi vyřídit,“ vzpomíná Svěrák na první setkání s kolegou po úraze. „Řekl jsem mu: Nemysli si, vole, že přestaneš hrát.“

Na vozíku na děkovačku

Přestože se přátelé z divadla strachovali, jak se čerstvý invalida se svým osudem vyrovná, záhy se ukázalo, že Kašparova činorodost bude v nové situaci spíše výhodou než zdrojem deprese. „Pro něj byly zejména technické problémy lahůdkou, řešil je rád, což se mu v takovou chvíli hodilo,“ vzpomíná psycholožka a pozdější Kašparova kamarádka Anna Kábrtová.

Její manžel Bohumil, sám už tou dobou mnoho let na vozíku, byl na rehabilitačním pobytu v Kladrubech ve stejnou dobu, kdy se tu po úraze zotavoval Kašpar. Právě potkávání služebně starších vozíčkářů s čerstvě ochrnutými nováčky patřilo v tomhle zařízení k nejúčinnějšímu způsobu předávání zkušeností, k přípravě na život tam venku. „Čím dřív to člověk přijme, tím lépe,“ shrnuje své zkušenosti Bohumil Kábrt, dnes konstruktér na penzi. „U Honzy mě tehdy překvapilo, jak brzo začal řešit čistě praktické věci, což bylo dobré znamení. Vymýšleli jsme spolu třeba, jak překoná sedm schodů, které vedly do jeho bytu.“

Podobně na těžké období vzpomínají i další Kašparovi přátelé. Nikdo ho neslyšel si stěžovat, ani nad svým neštěstím nějak zvlášť důvěrně rozjímat. Rtuťovitý všeuměl zůstal stejně aktivní jako předtím. „Velmi brzy jsem zjistila, že tenhle muž psychologa nepotřebuje,“ shrnuje Alena Kábrtová.

Záhy po návratu si Jan Kašpar skutečně sestrojil zdvižnou plošinu na ruční pohon klikou a instaloval ji na schody před svým bytem. Ve svažitém pražském Žižkově plném obrubníků se ale stejně neobešel bez pomoci a jeho „chůvou“ se stal kamarád z divadla i Havlova Hrádečku Marek Šimon. Chodil pro Kašpara před představením, se vším mu pomáhal a na zájezdech bydleli ti dva spolu. „Měl smysl pro svérázný černý humor,“ vzpomíná na svého letitého souputníka Šimon. „Když si třeba koupil boty, nechal je vždycky někomu pár týdnů ochodit, aby nepůsobily jako nové. Říkal, že přece nebude vypadat jako mrzák.“

Svému návratu na jeviště ochrnutý herec nejprve moc nevěřil, ale principálové divadla Smoljak se Svěrákem se tvářili, jako by šlo o samozřejmost. Nejprve Kašparovi svěřili roli děda Vševěda, který v představení Dlouhý, Široký a Krátkozraký sedí, a záhy mu začali psát sedací role na míru. V první hře Blaník ještě diváci invalidní vozík neviděli, v dalších kusech ho ale divadlo začalo záměrně přiznávat.

„Nejdřív jsme byli hloupí a skrývali jsme jeho invaliditu. Měli jsme pocit, že diváci se přišli pobavit a tohle by jim mohlo vadit, netušili jsme, že to bude mít naopak kladný náboj,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák. „Takže nejdřív jsme se domluvili, že Honza se nebude klanět na konci představení. A jednou večer nám řekl, že se nemá proč schovávat, a prostě na jeviště při děkovačce vyjel.“

Zájem o sedací role

Váhání šéfů oblíbeného divadla dobře ilustruje dobovou náladu vůči vozíčkářům na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Díky podpoře přátel se mohl Jan Kašpar zařadit mezi tu nejšťastnější část lidí s postižením a zachovat si ještě před revolucí život, jaký vedl před úrazem. Spolu s dalšími disidenty dokonce pokračoval v práci pro Originální videojournal, první filmový samizdat v Československu.

Zároveň platilo, že lidi na vozíku člověk na ulici vůbec nepotkával, takže vyvolávali rozpaky. „Tehdy bylo úplně běžné, že lidi se nebavili s člověkem na vozíku, ale jen s jeho doprovodem,“ vysvětluje příznačný detail Anna Kábrtová.         Společenské klima se ovšem po listopadové revoluci rychle změnilo. Sotva měsíc po událostech na Národní třídě manželé Kábrtovi spolu s Janem Kašparem a přáteli založili Svaz paraplegiků, první nezávislou organizaci pro lidi s poškozením míchy v Československu (do té doby jejich zájmy zastupoval jen komunistický Svaz invalidů).

V divokých porevoluční časech měli spoustu práce. Komunita byla hladová po kvalitních zdravotních pomůckách, které se konečně do Česka hrnuly ze Západu, takže Kašpar a jeho kolegové neustále něco zařizovali, domlouvali, opravovali nebo přesvědčovali úřady k větší vstřícnosti. „Honza měl nesmírné množství přátel z různých světů, což se velmi hodilo,“ vzpomíná Alena Kábrtová. „A když bylo potřeba něco popostrčit, zeptal se vždycky: Tak co kdybych pozval Olgu?“

Jan Kašpar měl v první polovině osmdesátých let s manželkou budoucího prezidenta milostný poměr, který se rozvinul ve svérázný vztahový čtyřúhelník, když si Havel začal s psychoterapeutkou Jitkou Vodňanskou a celá čtveřice občas přebývala na Hrádečku společně a v přátelských vztazích. Milenecké vztahy se sice v druhé polovině dekády rozpadly, ale Havlovi zůstali s Kašparem blízcí přátelé – po úraze mu pořídili například kvalitní invalidní vozík ze zahraničí.

A Olga se pak po listopadu 1989 stala Kašparovým trumfem, když bylo potřeba věci vozíčkářů trochu postrčit, například když Svazu paraplegiků hrozila výpověď z čerstvě zrekonstruovaných prostor. Sama Havlová v roce 1990 založila nadaci na pomoc lidem s postižením a její dlouholetá ředitelka Milena Černá je přesvědčená, že příběh kamaráda a bývalého milence v tom sehrál svou roli. „Olga o tom nikdy nemluvila, ale najednou měla bezprostřední zkušenost toho, že její blízký člověk potřebuje pomoc. Myslím, že to její směřování ovlivnilo.“

A stejně jako osud Jana Kašpara inspiroval vznik klíčové nadace, tak bývalý kulisák a herec získal pro svět lidí s postižením ještě jednu zásadní posilu. V časech, kdy slovo „ambasador“, které se dnes v neziskovém sektoru používá pro celebrity propagující nějakou bohulibou věc, ještě dávno neexistovalo, přitáhl k problematice života na vozíku svého kolegu Zdeňka Svěráka. Ten pak v roce 1994 pomohl založit Centrum Paraple a prosadil v České televizi dobročinný pořad, který k tématu přitáhl pozornost a peníze. „Honza byl málokdy vidět, nedostával žádné ceny, kromě divadla nerad vystupoval na pódiu,“ shrnuje Anna Kábrtová, „ale v zákulisí díky svému nasazení, smyslu pro spravedlnost a spoustě kamarádů udělal hodně práce.“

V Divadle Járy Cimrmana vydržel Jan Kašpar až do konce života. V roce 2010 onemocněl plicní fibrózou a jeho stav se nečekaně rychle horšil. Poslední představení odehrál deset dnů před smrtí s hadičkami v nose a kyslíkovou bombou za zády. Na jeho pohřeb kromě herců a kamarádů z disentu přijely také desítky vozíčkářů. „Je tady pořád s námi,“ říká v šatně Divadla Járy Cimrmana jeho blízký kamarád Marek Šimon. „A jak stárneme a neslouží nám nohy, je o ty jeho sedací role čím dál větší zájem.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1518
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte