Náhoda, nebo příznak čehosi? I v době narůstajících problémů českého hospodářství a politiky si premiér udělal čas a ve svých článcích pro Lidové noviny (5. dubna a 31. května 1997) se svěřil se svými názory na roli elektronických médií, především na internet. Nic proti jeho zdravé skepsi vůči zbožnění počítačů a jejich prorůstání do veškerých životních sfér – proti privatizaci našeho volného času, atomizaci lidské společnosti, jak sám píše. Nic proti tomu, právě naopak. Na citovaných článcích však zaráží jiná, snad příznačnější věc: Václav Klaus, velmi racionální a přesně se vyjadřující člověk i politik, nerozlišuje mezi pojmy informace a komunikace.
Kdo hledá, nemusí najít
„Nečtu-li si doma celá desetiletí v encyklopediích, nebudu asi příliš často využívat ani internet. Nevím-li, co v těchto encyklopediích hledat, nebudu umět hledat ani v internetu,“ píše premiér. „Nová informace má smysl jen tehdy, je-li před ní pevná soustava toho, kam tuto konkrétní informaci zařadit.“ Navíc jde i o sociální kapitál, vytvářený pocitem důvěry, vzájemnosti, mravní povinnosti, zodpovědnosti vůči druhým i celku. A v tomto směru není zcela jasné, zda „k jeho zvýšení televize a internet přispívá, či nikoli“.
Ti, kdo hledají na internetu encyklopedické informace, bývají obvykle zklamáni. Samotný internet není služba, ale „pouhá“ globální síť počítačů, která umožňuje provoz různých technologií. Nemá majitele, ředitele ani právní subjektivitu, nikde nesídlí a neplatí daně: z toho…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
