Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Žádné spiknutí ošklivých žen

Zatím poslední feministická vlna se v Česku pomalu, ale jistě stává součástí hlavního proudu

Feministicka skupina Konsent
Pořád narážíme na lidi, kteří tvrdí, že řešíme fiktivní problém. (Konsent) • Autor: Matěj Stránský

Johanna a Kateřina jsou v jednom kole. Po otázce, jestli stíhají ještě něco jiného, chvíli váhají – a vypadá to, že ne. Zrovna na sítě vypustily český překlad osvětového klipu z dílny britské policie, v němž je souhlas se sexem připodobňován k pití čaje: čaj taky někomu násilím nelijete do krku, když na něj zrovna nemá chuť. Zároveň chystají další video, v němž známé osobnosti podpoří jeden z hlavních cílů organizace Konsent, kterou společně založily před necelým rokem. Ekonom Tomáš Sedláček, politik Dominik Feri či designérka Anna Marešová by měli pomoci tomu, aby se o stále tabuizovaném a mýty opředeném tématu sexuálního násilí začalo více a otevřeněji mluvit. „Narážíme pořád na lidi, kteří mají pocit, že řešíme fiktivní problém,“ říká Kateřina, polovina z ústředního dua Konsentu, jinak studentka Fakulty humanitních studií UK. Naráží na fakt, že podle odhadů je každoročně v Česku znásilněno kolem sedmi tisíc lidí, drtivá většina žen, a o odhadech mluvíme proto, že podstatná část případů nakonec není nahlášena. A několik z těchto tisícovek neznámých příběhů bude obsahovat další video, pro které se Konsentu samy hlásí dívky a ženy, jež sebraly odvahu promluvit o své zkušenosti veřejně.

Kromě toho se domlouvají s autory filmu Špína (snímek Terezy Nvotové o znásilnění studentky) na projektu, během něhož by jejich film začaly promítat učitelům a učitelkám společně s workshopem o tom, jak správně zareagovat, když se jim studentka svěří s tím, že se stala obětí. „Slyšely jsme několik příběhů holek, kterým učitelé spíš přitížili, než pomohli, když se jim svěřily,“ říká Johanna a dodává, že podobný manuál, jak reagovat, chystají i pro širokou veřejnost. „A taky chceme učitele vzdělávat v tom, jak uchopit sexuální výchovu, aby se víc než anatomie týkala právě souhlasu v sexu.“

Reklama
Reklama

Feministicka skupina RFK
Jiný pohled na věc. (RFK) • Autor: Matěj Stránský

Mladé ženy – většina z nich má kolem pětadvaceti – ze skupiny RFK jsou rovněž v jednom kole, ovšem zdá se, že přece jen trochu méně. „Teď zrovna to máme takové volnější, spíš se scházíme a debatujeme,“ říká Lída, která stejně jako Kateřina z Konsentu studuje obor občanský sektor na Fakultě humanitních studií UK. V soutěži tabuizovaných témat, o kterých se moc nemluví, však organizace, která také vznikla před zhruba rokem a na podobném principu, může s Konsentem směle soupeřit. Zkratka RFK je sice podle slov jejích členek „fluidní“ a každý si pod ní může představit, co chce, nicméně pro tento text budeme poslední dvě písmena chápat jako „křesťanské feministky“. Zajímá je totiž vztah křesťanství a žen, ať už skrze postavení žen v církevních strukturách (v katolické církvi dodnes nemohou být svěceny a nemají vliv na církevní texty a dogmata), tak názory církví na nejrůznější otázky (nejen) s ženami spojené, které mají reálné dopady na věřící (jejichž podobu ovšem ženy ovlivňují jen minimálně). Třeba v tom, že nejhlasitěji je v českém veřejném prostoru slyšet hlas konzervativců a jejich vize tradiční rodiny či dělení rolí mužů a žen, v níž je ženám vymezena „poměrně úzká škála životních rolí“ matek, manželek, případně řádových sester. „Chceme zkrátka nabídnout jiný pohled na věc,“ shrnuje Hana, studentka komparatistiky na Filozofické fakultě UK, která do katolické církve vstoupila před dvěma lety.

Je důležité dostat to, o co usilujeme, k lidem, a to i k těm, kteří by to jinak odmítli, kdyby se tam dočetli o feminismu.

Tweetni to

A nemluvíme jen o církvi katolické, byť jsou mezi členkami RFK také katoličky. Učitelka hebrejštiny Jana pochází z židovské rodiny, nyní je členkou Českobratrské církve evangelické, tedy církve liberálnější, v níž ženy působí jako farářky. „I u nás ale dominují muži a řešíme velmi podobná témata,“ říká. Jiný pohled aktivistky nabízejí skrze happeningy – jeden se odehrál loni na podzim před Arcibiskupským palácem a upozorňovaly během něj mimo jiné právě na minimální vliv, který ženy u katolíků mají. Nebo v debatách: jednu před časem na téma „feminismus a křesťanství“ uspořádaly v pražském kostele svatého Ignáce společně s organizací sdružující katolické vysokoškoláky, a rády by ji v budoucnu zopakovaly na „otevřenějších farnostech“ po celé zemi.

Konsent a RFK jsou dvě z řady organizací a spolků, které se na místní scéně objevily během posledních zhruba dvou let. Liší se tematickým zaměřením, intenzitou činnosti i metodami, jedno ale mají společné s kolegyněmi po celém světě. Jde o organizace, které otevírají feministická témata současného úzce propojeného světa. V české realitě sledujeme vzhledem k nedávné minulosti docela slušnou akceleraci.

Vstaly nové aktivistky

„Těch nových organizací je tolik, že je možné prohlásit, že české feministické hnutí zažívá cosi jako oživení,“ shrnuje šéfka České ženské lobby Jana Smiggels Kafková. Nakonec toho, že „feminismus v Česku posiluje“, si mimo jiné právě díky aktivitě zmiňovaných spolků všímají i konzervativněji laděná média, která jsou obecně k čemukoli s touto charakteristikou kritická, třeba Echo24.

Čtvrtá vlna, leden 2017
Sexismus jako celospolečenské téma. (Čtvrtá vlna) • Autor: Matěj Stránský

Pohyb v tuzemsku nejlépe vystihuje skupina Čtvrtá vlna, kterou rovněž zhruba před rokem založily studentky uměleckých škol a politologie a jež vzbudila obrovskou pozornost videem o sexismu na vysokých školách. Naposled spojila síly s brněnskou organizací Nesehnutí hravým klipem poukazujícím na sexismus v reklamě. Dívce ve videu odmítne prodavačka prodat pivo, protože přece – ve světě reklam zaměřených na „chlapácké“ pití piva – není pro ženy, stejně jako brambůrky, které nejsou „pro dámičky“. Volné uskupení Ženy 365, kde se sešly výtvarnice, socioložka, politička či dokumentaristka, mění svůj název podle příležitosti, kterou zrovna připomínají: coby Ženy 28. října kupříkladu loni na den české státnosti přelepily cedule na Masarykově náměstí v Jihlavě názvem „náměstí Garriguových“ v narážce na opomíjenou roli manželky a dcer TGM. Sice měly dle dostupných pramenů na prvního prezidenta velký vliv, v učebnicích historie je jim ovšem věnována minimální pozornost. Organizace Jako doma zase pomáhá ženám bez domova, které mají jiné potřeby a problémy než bezdomovci mužští, a před časem na Smíchově otevřela veganské bistro, kde cenově dostupná jídla vaří jejich klientky. Feministická společnost Univerzity Karlovy pak mimo jiné aktivity otevírá opomíjené téma studentů a studentek, kteří se při studiu starají o děti.

Ne všechny se k feminismu hlasitě hlásí. „Netajíme o sobě, že jsme feministky a že to, co děláme, je feministické, ale neříkáme to,“ říká Johanna z Konsentu. „Je důležitější dostat to, o co usilujeme, k lidem, a to i k těm, kteří by to jinak odmítli, kdyby se tam dočetli o feminismu.“ Jiné naopak mluví jasně a otevřeně. Ať už si říkají jakkoli, všechny k aktivitě vyburcovala nespokojenost s tím, jak v různých ohledech česká společnost funguje. Některé ovlivnil pobyt v cizině. Kateřina z Konsentu si po návratu ze studijního pobytu v Belgii, kde se věnovala politické antropologii, uvědomila, jak se liší přístup tamní společnosti ke každodennímu sexismu či obtěžování od toho, co je běžné v Česku. „Kamarádka, kterou obtěžoval a osahával její šéf, se svěřila mámě, a ta jí řekla, že to prostě musí vydržet, protože chlapi jsou chlapi,“ říká. „To je přece úplně mimo. Takže jsem si řekla, že tohle se musí změnit.“ Zahraniční zkušenost ovlivnila i vznik zmíněné Čtvrté vlny – myšlenku trojici členek skupiny vnukla jejich společná kamarádka Hana Kuncová. „Žije napůl v Montrealu a tam se o feminismu debatuje úplně jinak než u nás, tak jsme si řekly, že bychom tento pohled rády představily i u nás,“ říká malířka Martina Smutná. A dění za hranicemi do značné míry ovlivnilo i vznik Žen 365: sešly se totiž poprvé loni na podzim při příležitosti protestů proti tehdy projednávanému kontroverznímu protipotratovému zákonu v polském parlamentu.

Další pak k aktivismu dovedly jejich vlastní zkušenosti, díky kterým zjistily, že teze „vše je vybojováno“, která se v souvislosti s feministickými otázkami a obecně rovností mužů a žen často objevuje, prostě neplatí. Že sice ženy mají volební právo, možnost studovat a být ekonomicky nezávislé, stále ale přetrvává řada problémů. Totiž že máme jednu z největších propastí mezi výdělky mužů a žen v EU, v málokteré zemi mají matky malých dětí tak ztížený přístup na pracovních trh, nikde jinde v EU není vyšší podíl žen mezi seniory ohroženými chudobou a lidé zde více než jinde v Evropě podléhají předsudkům vůči obětem sexuálního násilí (třeba že si vlastně znásilnění zavinily samy, což má naprosto zásadní dopady na to, jak často je sexuální násilí hlášeno a trestáno).

Chceme učitele vzdělávat v tom, jak uchopit sexuální výchovu, aby se víc než anatomie týkala souhlasu v sexu.

Tweetni to

Z posledního ranku je zkušenost, která inspirovala Konsent. Johanna byla před časem znásilněna v jednom bratislavském baru jeho majitelem, kterého trochu znala. Ještě víc než trauma z nedobrovolného sexu ji však zasáhlo, co následovalo, když šla věc v Praze hlásit. Policista, který měl její případ řešit, nevhodně vtipkoval a flirtoval s její kamarádkou, která ji přišla doprovodit. Další se divil, proč věc nehlásila na Slovensku a nahlas pochyboval o tom, že to celé k něčemu bude. Také lékařka, která ji vyšetřovala, se chovala nezúčastněně a odtažitě, měla problém objevit informace o tom, jak vlastně postupovat. Kvůli liknavému a lhostejnému přístupu policie pak nakonec celou věc „vzdala“ a nečeká ani potrestání muže, který ji napadl. Členky Čtvrté vlny k videu o sexismu na vysokých školách inspirovaly také vlastní zážitky i zkušenost spolužaček a kamarádek. A členky RFK pak kontrast mezi životy moderních žen, které samy vedou, a zkostnatělými představami o ženách, které jim předkládají jejich církve.

Video Čtvrté vlny o sexismu vidělo 140 tisíc lidí, další stovky jej sdílely, tématu si díky němu všimla mainstreamová média a vážně se o něm začalo debatovat na vysokých školách. Tisíce lidí zhlédly také video Konsentu, které boří jeden z mýtů o znásilnění – tedy, že ho obvykle páchá neznámý cizinec. „Nás intenzita reakcí až překvapila. Ukazuje to, že je hlad po nějaké takové aktivitě,“ říká Johanna. Nové hlasy nezasahují jen ženy, jak by se dalo čekat, ale i v míře, která překvapuje i samy aktivistky, také jejich kamarády, spolužáky, partnery – a zcela cizí muže, kteří sdílejí a komentují jejich videa. Některé bouřlivé společenské debaty muži také otevírají – třeba několikatýdenní spor, který se letos na jaře z prostředí sociálních sítích přelil do médií a postupně vygradoval v diskusi o tom, jak by měly místní učebnice pro děti zobrazovat ženské a mužské role. Otevřel ho režisér Vít Klusák kritickou poznámkou o jedné ze starších básniček Jiřího Žáčka. Každopádně platí, že feministická témata se stále častěji objevují v politickém a společenském mainstreamu.

Odspoda nahoru

V české společnosti se zjevně cosi zásadně mění. Částečně za to mohou jednotlivci, podobní zmiňovaným aktivistkám, byť s odlišnou motivací a cíli. Loni se třeba objevila první, i když neúspěšná, žaloba zabývající se podezřením z platové diskriminace: bývalá primářka jedné jihomoravské nemocnice se soudně bránila, že její kolegové na srovnatelných pozicích (dokonce i její nástupce na pozici, který ji nahradil, když z nemocnice odešla) pobírali vyšší, v některých případech až dvojnásobný plat. Nenápadnou revoluci v byznyse způsobuje nárůst podnikatelek a živnostnic, přičemž přibývá také majitelek firem s ročním obratem přes deset milionů, a to i v oborech tradičně označovaných za mužské. Velmi pozvolna, ale vytrvale se v průzkumech veřejného mínění proměňuje pohled Čechů na tradiční dělení rolí v rodině: ještě zkraje devadesátých let převažovali zastánci modelu, v němž muž vydělává a žena se stará o domácnosti, dnes už s tímto dělením nesouhlasí dvě třetiny dotázaných.

Další posuny, často jen velmi mírné a pozvolné, lze ve společnosti sledovat díky pohybu „shora“. Když zůstaneme u platů (u nichž je v Česku jeden z největších rozdílů mezi muži a ženami v EU) – za „vážný problém“ je označila ombudsmanka Anna Šabatová a právě na její podnět se začaly inspektoráty práce na tuto věc zaměřovat. Jen během loňska objevily nerovné odměňování ve více než stovce případů, další kontroly probíhají letos. Ministryni práce a sociálních věcí Michaele Marksové (ČSSD), obecně první otevřené feministce na ministerském postu, se sice nepodařilo prosadit vše, co slibovala, některé dílčí úspěchy nicméně zaznamenala. Třeba zákonný nárok otců na týden rodičovské dovolené. Sdílenou rodičovskou dovolenou, v níž je část státem placené „dovolené“ vyhrazena otcům, zavedli jako první ve skandinávských zemích a jak před časem řekla bývalá starostka Reykjavíku Hanna Birna Kristjánsdóttir: „Pokud bych měla vybrat jednu jedinou věc, která z Islandu udělala zemi s největší rovností mezi muži a ženami na světě, je to právě tato.“

Agenda, kterou lze při jistém zjednodušení nazvat feministickou, dnes více než kdy dříve rezonuje i v dalších koutech české společnosti: od vědy přes byznys po sport. Například nová předsedkyně Akademie věd ČR Eva Zažímalová do funkce nastoupila mimo jiné se slibem více se zaměřit na opatření, která vědkyním umožní lépe kombinovat bádání a péči o děti. „Žena má právo na to dělat i zajímavou kariéru a nemuset stát před volbou – práce, nebo děti,“ prohlásila při nástupu Zažímalová. Ledy se pohnuly i v oblastech zcela nečekaných. Chování dvou hráčů fotbalové Sparty, kteří loni poslali „k plotně“ a „sporáku“ chybující rozhodčí, odmítla jako šovinistické a „genderově stereotypní“ většina sportovních novinářů, klub i fotbalová asociace. „Feminismus není spiknutí ošklivých žen,“ informuje nebývale střízlivý a věcný text v květnovém vydání časopisu Žena a život, který rekapituluje historii hnutí a předestírá jeho dnešní podoby a návrhy. „Zkusme si alespoň poslechnout, co nám dnešní feministky skutečně říkají. Je čas přestat se tvářit, že se nás to vůbec netýká.“ Zdá se, že tomuto volání začala česká společnost naslouchat.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1531
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte