Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Téma

Lee Harvey Oswald

Příběh Kennedyho vraha, který toužil odejít ve velkém stylu

Marina and Lee Harvey Oswald Leaving Minsk
Směrem do záhuby. (Oswald s manželkou Marínou odjíždějí z Minska do USA) • Autor: Corbis, Profimedia.cz

První výstřel zvedl hejna holubů ze střech budov okolo náměstí Dealey Plaza. Následovala zhruba šestivteřinová pauza a po ní druhá rána. Vzápětí třetí. Druhé dva výstřely prý rezonovaly sedmipatrovou budovou texaského distribučního střediska školních učebnic jako dělová salva a dvěma zaměstnancům u okna v pátém patře se na hlavu sesypaly kousky omítky.

„Jestli chcete vědět, co jsem v tu chvíli řekl, povím vám to,“ vypovídal později jeden z nich před vyšetřovací prezidentskou tzv. Warrenovou komisí.

Reklama
Reklama

„Povězte.“

„A do prdele, řekl jsem.“

„Měl jste potřebu vyběhnout nahoru a podívat se, co se děje?“

„Ne, neměl.“

„Měl jste obavy, že vyběhnout nahoru a podívat se, co se děje, může být nebezpečné?“

„Ano, měl.“

Zorientovat se během několika vteřin, během nichž přišel o život americký prezident John Fitzgerald Kennedy, bylo téměř nemožné. Byl slunný listopadový den roku 1963. Prezidentská kolona projížděla desítky minut ulicemi Dallasu mezi rozjásanými davy, jejichž nadšení překonalo všechna očekávání. Prezident Kennedy a jeho oslnivá žena Jacqueline vypadali ještě před půl hodinou v přímém televizním přenosu z dallaského letiště jako dokonalý pár dvou celebrit na vrcholu kariéry. Robert Donovan, tehdejší zpravodaj listu The Washington Post, později vypověděl, že „ve veřejném životě Kennedyů nebyl pravděpodobně nikdy oslnivější okamžik než právě tyto chvíle v Dallasu“.

Kontrast mezi nevinností a hrůzou tak nemohl být větší. Většina svědků považovala výstřely buď za čestné salvy, nebo za výbuchy zábavní pyrotechniky, kterými si nějací adolescenti koledují o průšvih. Dokonce i vycvičení agenti z prezidentova doprovodu nejdříve upřeli zraky k zemi, protože se domnívali, že rány pocházejí z výfuku některého z vozidel. Ti, kdo se na prezidenta dívali zdálky, viděli pouze, jak mu ruka prudce vystřelila vzhůru, jako by si chtěl v otevřeném lincolnu narychlo upravit účes.

Spolujedoucí v prezidentském voze ale věděli okamžitě, že se děje něco mimořádného. Texaskému guvernérovi Johnu Connallymu projela tělem prudká bolest, jak se mu kulka, jež pronikla do prezidentových zad a vyletěla krkem, zavrtala do jeho vlastního těla. Guvernérova žena uslyšela, jak její manžel zasténal.

Jacqueline Kennedyová starostlivě položila ruku okolo manželových ramen, aniž by chápala, co se děje – prezident pravděpodobně nevykřikl, protože ho kulka připravila o hlasivky.

Druhý, smrtelný zásah je zřetelně zachycený na legendárních záběrech amatérského filmu Abrahama Zaprudera. Je to pohled pro ty otrlejší. Smrt přišla zprava a zezadu, vyrazila do prezidentovy lebky otvor velikosti vejce a vyletěla s daleko dramatičtějším účinkem na opačné straně hlavy.

„Krev a to ostatní se v tu chvíli rozstříkly na ochranném štítu a přilbě doprovodu vlevo vedle prezidentského automobilu,“ vypovídal před zmíněnou Warrenovou komisí jeden ze členů ochranky. „Dopadlo to na přilbu a na uniformu.“

Oswald03_profimedia
Těsně po výstřelu. Jacqueline Kennedyová se snaží pomoci manželovi. • Autor: Everett, Profimedia.cz

Následoval naprostý chaos. Několik lidí v nejbližším okolí prezidenta v nevěřícné hrůze spatřilo, že se Kennedyho trup zkrácený o část hlavy bezvládně sesunul do klína první dámy. Ta se v hrůze vymrštila na zadní část kapoty, kam za ní zezadu vyskočil člen ochranky Clint Hill, strhl ji zpátky na sedadlo a přikryl prezidentský pár vlastním tělem. „Vypadněme odsud,“ uslyšela z rádia ve svém voze výkřik velitele doprovodu Lady Bird Johnsonová, manželka viceprezidenta Lyndona Johnsona, a ve stejnou chvíli jiný agent srazil na podlahu jejího muže a zalehl jej. Jak pozdější nová první dáma vzpomínala, auto pak „prudce zrychlovalo, zrychlovalo a stále jenom zrychlovalo“.

Jenže proč?

Po schodech distribučního skladu učebnic v tu chvíli rychle sestupoval nevysoký, čtyřiadvacetiletý muž. Výstřely zazněly z šestého patra, když do budovy ale vpadl první policista s taseným revolverem, spatřil o několik pater níže mladíka s klidnou tváří. „Je to váš zaměstnanec? Znáte ho?“ vykřikl policista na majitele firmy, který ho budovou rychle provázel. „Ano,“ zněla odpověď. Zaměstnanec hleděl nevzrušeně do hlavně revolveru a neříkal nic. Policista ho v hlavě „vyhodnotil“ jako neškodného a běžel dál do budovy. Jak dnes víme, Lee Harvey Oswald pak v klidu vyšel na ulici, nasedl nedaleko na městský autobus, pak přesedl na taxík a zamířil proti proudu kvílejících policejních vozů a sanitek do svého podnájmu.

Studio Portrait of Lee Harvey Oswald
Muž, který vystřelil. (Oswald) • Autor: Corbis, Profimedia.cz

Neproniknutelná tvář vraha hledí na Američany z fotografií dodnes. Vyšetřovatelé za více než padesát let od tragédie nashromáždili pět milionů stran výpovědí, rozhovorů, dopisů a dalších písemných dokumentů a kromě toho stohy fotografií a filmových záznamů. Případ vyšetřovalo několik nezávislých komisí a vznikly o něm stovky knih, někteří jejich autoři na nich pracovali desítky let. Důkazy opakovaně ukazují, že na Kennedyho střílel čtyřiadvacetiletý rozervaný mladík Lee Harvey Oswald. Jenže proč? Vrah své motivy nevysvětlil a dva dny po atentátu záhadu navždy zpečetil jiný podivín, majitel striptízového klubu Jack Ruby, který Oswalda z bezprostřední blízkosti zastřelil během policejního transportu.

Není divu, že konspirativních teorií neexistuje právě málo. Podle jedněch Oswalda vyslala sovětská KGB. Podle jiných za vraždou stojí FBI nebo CIA. Mladého rozvráceného muže k atentátu nějakým způsobem použili odpůrci Fidela Castra nebo naopak stoupenci kubánského prezidenta. S prezidentem si chtěla vyřídit účty americká mafie a na jeho post se dral netrpělivý viceprezident Lyndon Johnson. Nabízí se také libovolná kombinace zmíněných možností.

Pro žádný z alternativních výkladů se nikdy nenašel důkaz a bez něj jejich stoupencům zůstávají v rukou jenom stále košatější spekulace. Důležité ale je, že i kdyby se ukázalo, že Oswaldovu ruku někdo nějak „vedl“, zůstane jeho úsměv stejně záhadný jako předtím. Kdo vlastně byl člověk, který zastřelil J. F. Kennedyho a proč v sobě našel tolik nenávisti nebo odvahy?

Idiot

V listopadových dnech roku 1959 vyrazili sovětští policisté dveře koupelny luxusního hotelu Berlin v centru Moskvy a za jeho dveřmi našli vanu plnou vody zbarvené krví a v ní zhroucenou postavu. Patřila mladému americkému turistovi, který před několika týdny přicestoval na návštěvu Sovětského svazu. Policisty upozornila vyděšená delegátka státní turistické kanceláře Intourist Rimma Širakovová, která měla podivného hosta na starosti a která marně klepala na dveře jeho hotelového pokoje. Přitom to měl být jejich poslední večer – druhého dne měl dvacetiletý Lee Harvey Oswald nasednout na vlak a vyrazit zpátky, odkud přijel: do Finska.

Místo soudružského večírku na rozloučenou tedy přišlo drama. Sanitka spěchala s krvácejícím Američanem do jedné z moskevských nemocnic. Ztráta krve nebyla tragická, sebevražda dost možná nebyla ani myšlena vážně. „Až mě Rimma najde, bude to asi velký šok,“ poznamenal si Oswald do deníku. „Někde v dáli slyším housle, zatímco můj život pomalu mizí.“

Smál se, jak jsou Američané hloupí a neumějí si představit vraha bez auta.

Tweetni to

Rusové si s podivným turistou nevěděli rady od chvíle, kdy vystoupil z vlaku a hned během prvních hodin svého plánovaného dvoutýdenního pobytu přidělené delegátce sdělil, že je oddaným komunistou a touží v Sovětském svazu zůstat natrvalo. Z pozdějších vzpomínek vysloužilých důstojníků KGB je dnes jasné, že Rusové opatrně obtočili hosta kruhem průvodkyň, tlumočnic a ruských „novinářů“ – jejichž „rozhovory“ s ním, zřejmě maskované výslechy tajné služby, nikdy nikde nevyšly – a vyčkávali, co se z Oswalda vyklube. Velmi rychle prý došli k názoru, že „není normální“. Mladý turista sice tvrdil, že má pro ně zajímavé informace o špionážních letounech U2 nebo o radarových kódech, zkušení praktici ale rychle pochopili, že toho ví méně než oni sami. Uchazeči o život v SSSR tak nakonec poslali do hotelu drobný dárek v podobě románu F. M. Dostojevského Idiot a oznámili mu, že mu jeho turistické vízum neprodlouží.

V tu chvíli se ocitáme v klíčovém okamžiku Oswaldova života. Mladý muž do své cesty do Sovětského svazu investoval všechno a v rozhodné chvíli dokázal, že to myslí vážně. Než se vrátit zpět do nenáviděné Ameriky, raději zemřít. Podřezané žíly v moskevském hotelu patří ke zlomovým okamžikům Oswaldova rozháraného života.

Od králíčka k Oswaldoviči

Prvních sedmnáct let Oswaldova života byla doslova jízda. Narodil se dva měsíce po náhlé smrti svého otce. Jeho matka Marguerite byla charismatická, svéhlavá, dominantní a podle všeho naprosto nesnesitelná. Celé Oswaldovo dětství a mládí se neslo ve znamení přesunů z místa na místo s tím, jak se Marguerite opakovaně dostávala do konfliktů, ztrácela i demonstrativně opouštěla zaměstnání, vklouzávala do série mužských náručí, přicházela o podnájmy i přátele. Za sedmnáct let společného soužití s matkou se Oswald stěhoval dvacetkrát, často přes půlku Spojených států. Harvey byl přitom drobný a zakřiknutý, vandrování nesnášel a před kamarády dával přednost knihám. Ke všemu ještě trpěl dyslexií, vadou, kterou tehdejší učitelé nebrali v potaz a její nositele zařazovali do škatulky „nevzdělavatelný“. (Oswaldovy četné dopisy, deníkové záznamy a politické pamflety až do smrti gramaticky silně připomínají oblíbený český internetový komiks Opráski sčeskí historje.)

Oswald neuspěl ve škole do té míry, že do ní nakonec přestal chodit. Nepatřil nikam, mnoho toho neuměl a nikdo ho nebral vážně. On sám žil ale ve světě velkých myšlenek z knih, které k němu propadly sítem neřízeného samouka. V šestnácti vedle klasických románů přelouskal také Komunistický manifest a nazpaměť se našprtal výcvikový manuál námořní pěchoty. K ní se hlásil hned po základní škole, ale nevzali ho kvůli věku; musel počkat na předpisových sedmnáct, kdy prošel přijímacím řízením a stal se „mariňákem“.

Americká námořní pěchota vždycky představovala svět drsných chlapů uzavřený do vlastních pravidel, jehož příslušníci se na ostatní dívají pěkně svrchu. Z výpovědí Marguerite, staršího nevlastního bratra Roberta i z dopisů samotného Oswalda vyplývá, že armáda měla dát jeho životu smysl a řád. Jistý rozpor, že do úderné síly hlavní kapitalistické mocnosti vstupuje jako v tu chvíli již přesvědčený marxista, Oswald zjevně nevnímal, stejně jako nedokázal vytušit, že mu vojenský dril a život bez soukromí nebude dělat dobře.

Dopadlo to podobně jako ve škole, vlastně tu poprvé dobře vidíme vzorec, který se bude v jeho krátkém životě stále opakovat. Na začátku je Oswald spokojený, drží se ale stranou, hraje šachy a spolubojovníci mu pro jeho plachost přezdívají „králíček Ozzie“. Časem přichází pocit nedocenění a s ním stále častější spory, které vyvrcholí fyzickým napadením nadřízeného. Přicházejí kázeňské tresty a Oswald tuší, že šlápl vedle. Začíná dávat ostentativně najevo svou marxistickou orientaci, do řeči pašuje několik málo ruských slov, která zná, provokuje. Není mu to nic platné, Oswald prostě nemá potřebné charisma, aby mu někdo věnoval pozornost: přestože jsme na vrcholu studené války a přítomnost mladého komunisty na základně americké námořní pěchoty v Japonsku by měla vzbudit poprask, vojáci se smějí a nevysoký vztekloun si pouze vyslouží novou přezdívku – „Oswaldovič“. Z armády mu nakonec pomůže až matka, která dosvědčí, že se neobejde bez jeho péče.

V září 1959, ve svých devatenácti letech, tedy Oswald opouští pěchotu a míří do Moskvy a k pokusu o sebevraždu. Aby zdůvodnil žádost o cestovní doklady, nechá se zapsat na vzdělávací kurz ve Švýcarsku, dokonce zaplatí školné. Lodní lístek si koupí do Francie (matka o jeho odjezdu neví) a teprve z Le Havru vyrazí do Finska, kde na ruské ambasádě požádá o turistické vízum. A krátce nato už čerstvě propuštěný mariňák Lee Harvey Oswald sedí na tvrdé lavici vagonu a hlubokým ruským lesem míří do centra světového komunismu.

Marný útěk

Výlet do Sovětského svazu se v roce 1959 nepodobal dnešní cestě kamkoli, snad s výjimkou Severní Koreje. Studená válka byla smrtelně vážně míněným konfliktem dvou zcela protikladných ideologií, který hrozil srazit celou planetu do mraků jaderné apokalypsy. Přesun z jednoho bloku do druhého byl cestou do jiného světa. Mladý muž jako Oswald mohl mířit za železnou oponu pouze ze dvou důvodů: buď se ve službě vlasti jako agent přesunoval do týla nepřítele, nebo chtěl odvrhnout svou minulost a začít novou, zcela odlišnou existenci. Z dopisů samotného aktéra a výroků i svědectví jeho pozdějších ruských přátel se zdá, že v Oswaldově případě se jednalo o druhý důvod.

Teorie o tom, že Oswald byl agentem některé z tajných služeb, samozřejmě nelze zcela vyvrátit. Ruští i američtí znalci ale novinářům opakovaně tvrdí, že Oswald prostě nebyl ten typ. Hrálo se o všechno. Mezi agenty s úkolem pronikat do řad nepřítele se ocitali nejlepší z nejlepších, především racionální lidé, na které byl absolutní spoleh. Oswald byl nepochybně schopný organizátor, většina lidí, která se s ním potkala, ho ale popisuje jako nevypočitatelného podivína, byť dobrosrdečného a inteligentního. Podobné úvahy ostatně podle výpovědí vysloužilých agentů táhly hlavou ruským kágébákům – Oswald se jim zdál stejně nepravděpodobný jako přesvědčený komunista i jako možný výsadek americké CIA. Když si podřezal žíly, zvolili hru na jistotu – než riskovat mezinárodní skandál s Američanem, jehož chování nerozumějí, nebo vysvětlovat světu, proč do své náruče nepřijali muže, který hoří revolučním zápalem do té míry, že je ochoten obětovat vlastní život, raději přivandrovalce někam uklidit a dobře sledovat.

Nenápadný Oswald tak vlastně „porazil“ KGB – ruské úřady změnily názor a poslaly ho do běloruského Minsku, po válečné zkáze čerstvě vybudovaného města plného venkovanů. Tady ho čekalo třicet dva nejklidnějších měsíců života. Dostal běžné dělnické zaměstnání v továrně na radiopřijímače, strana mu vyplácela příplatky a přidělila mu na tehdejší sovětské poměry luxusní byt s výhledem na řeku, ve kterém by podle vzpomínek pamětníků za normálních okolností bydlela početná rodina. Oswald se jako Američan uprostřed běloruských plání stal logicky a možná poprvé v životě mužem, který budí zvědavost a je přirozeným centrem pozornosti, což se projevilo mimo jiné i zájmem ruských dívek – Oswald bydlel jen několik set metrů od jazykového institutu, jehož frekventantky mluvily anglicky a byly podle pamětníků „dobrodružné povahy“.

Kennedy Assassination: Oswald in Minsk
Soudruzi. (Oswald se svou minskou pracovní četou) • Autor: Corbis, Profimedia.cz

Pro ruskou stranu bylo zase důležité, že Oswaldův byt ležel přímo proti budově KGB, odkud byl přes řeku dobrý výhled do jeho oken. Tajná služba prošpikovala pokoje štěnicemi a spolupracovníci v továrně na radiopřijímače si rychle uvykli na pravidelné pohovory s tajnou policií. Z jeho tehdejších minských přátel dnes prakticky nikdo nepopírá, že fungoval minimálně jako informátor, kariéra některých lidí v Oswaldově okolí pak naznačuje přímo přítomnost agentů KGB.

Nálady se prudce střídaly, bitá manželka Marína se dokonce pokusila o sebevraždu.

Tweetni to

Oswald mohl v Minsku v klidu prožít až do konce svůj sovětský sen, ale stalo se totéž, co předtím v armádě. Počáteční nadšení vystřídala skepse. Oswald se učí rusky a začíná svému okolí lépe rozumět. Manuální práce ho nebaví a také exotický nádech, který Američana v prvních měsících provází, postupně opadá a kolegové ztrácejí zájem. Oswald se začíná nudit a zároveň je stále zřejmější, že žije pod trvalým dozorem ve světě, který nemá s realitou mnoho společného. Po roce začíná plánovat návrat do Spojených států. Není si tím krokem jistý, dlouhé měsíce se různě rozhoduje, propadá depresím a zase z nich uniká, dokonce se stihne i oženit – s dívkou jménem Marína Nikolajevna Prusakovová. Spodní proud je ale zřetelný, Oswald si dopisuje s americkou ambasádou a vyzvídá, jestli mu po návratu do USA hrozí nějaké problémy s úřady. Když se pak dozví, že jelikož nikdy nepožádal o zbavení amerického občanství, je stále vlastníkem platného pasu USA, odjíždí v červnu 1962 s Marínou a malou dcerkou do New Yorku. Jak víme z deníkových záznamů, byl rozčarován, že jeho příjezd tamní noviny vůbec nezaznamenaly. Další „ponížení“ záhy následovala. Doma ve Spojených státech čekal Oswalda přesně stejný kolotoč, před kterým prchal od svých sedmnácti let – série bezvýznamných nudných zaměstnání, nespokojenost, chudoba a nezájem.

Image of Marina Oswald Confiscated from Lee Harvey Oswald
Paní Oswaldová. (Marína Prusakovová v Minsku, stojící vpravo) • Autor: Corbis, Profimedia.cz

Cesta k tyčím na záclony

Marína, která se po Oswaldově smrti znovu provdala a žije v Americe dodnes, vypovídá, že jejich vztah se začal velmi rychle rozpadat. Oswaldovy nálady se prudce střídaly a v záchvatech vzteku začal ženu bít (Marína se v nejhorších chvílích pokusila o sebevraždu). I když byla rodina chudá, Oswald si objednal revolver a po něm karabinu Carcano M9/38. Marínu naprosto vyděsilo, když se před ní jedné neděle zjevil celý v černém s oběma zbraněmi v rukou, vytáhl ji na dvůr a nutil ji, ať ho s jeho novými miláčky vyfotografuje. Časem ale rozpoznala v jeho chování zvláštní zrychlující se periody. Oswald míval období, kdy se zklidnil, vracel se k ženě. Pak se ale znovu proměnil, mizel, byl agresivní – i v nejdetailnějších popisech jeho posledních měsíců zůstávají nepopsané stovky hodin.

Oswald11_profimedia
Vražedná karabina. • Autor: Everett, Profimedia.cz

Jednoho dne na jaře 1963, zhruba půl roku před vraždou Kennedyho, když Harvey dlouho nepřicházel, Marína se odvážila vkročit do jeho pracovny, kam měla jinak vstup přísně zakázán. Na stole našla politický traktát, v němž se Oswald pokoušel načrtnout nový revoluční směr odmítající kapitalismus i komunismus a sérii instrukcí pro zajištění chodu rodiny. V té chvíli se rozrazily dveře a do bytu vpadl sám autor spisku. Vrhl se k rádiu, Marínu vykázal pryč a poslouchal.

Jak Oswald o něco později své ženě přiznal, pokusil se toho večera zavraždit generála Edwina Walkera, jehož armáda nedávno propustila ze svých řad, neboť se u své jednotky pokoušel šířit ultrapravicové a rasistické tiskoviny. Oswald na generála vystřelil z ulice přes okno, právě když se oběť skláněla nad pracovním stolem, a rychle uprchl. Marína později před komisemi vypovídala, jak její muž poslouchal v rádiu divoké spekulace svědků, kteří údajně viděli unikat pachatele v jednom, nebo dokonce ve dvou automobilech, smál se a říkal, jak jsou Američané hloupí a neumějí si představit, že člověk nepotřebuje auto a může odejít po svých. Oswald totiž z místa činu ve skutečnosti odešel pěšky, a to tak rychle, že se ani neohlédl, jak jeho akce vlastně dopadla. Tehdy na jaře Lee Harvey Oswald svou oběť ještě minul.

Popis jeho posledních měsíců najdeme v knize Normana Mailera Americké tajemství. Příběh Lee Harveye Oswalda působí jako akční záznam hned několika lidských osudů. Vyděšená Marína jej přemlouvá, ať se okamžitě někam přestěhují a zmizí z očí, Oswald zase přemlouvá ji, aby spolu odjeli zpět do Ruska. Marína odmítá (provdala se podle všeho také proto, že chtěla ze Sovětského svazu odejít) a Oswald vymýšlí svůj předposlední plán. Loučí se s manželkou a v tu chvíli již dvěma dětmi a odjíždí do Mexika, odkud se chce dostat ke komunistickým revolucionářům na Kubě. Jejich ambasáda v Mexico City ale nemá zájem, Oswald je po divokých scénách násilím vyhozen ze dveří.

Do 22. listopadu zbývají týdny. Harvey Oswald se vrací k rodině ubytované u Maríniny přítelkyně a manželka na pár dnů propadne naději, že se vracejí staré dobré časy. Přítelkyně také najde Oswaldovi práci v distribučním středisku učebnic v Dallasu, odkud může dojíždět za rodinou na víkendy. Idyla netrvá dlouho: místo na víkend přijíždí Oswald na návštěvu už ve čtvrtek, den před cestou prezidenta Kennedyho do Dallasu. Návštěvu vysvětluje nedočkavostí, Marína ale vidí, že s ním opět cloumají jeho běsy. Když mu v noci položí nohy na jeho vlastní, zvyk, který si vypěstovali během jejího předchozího těhotenství, odsune ji manžel vztekle stranou. Marína tyhle stavy už zná. „Zase má tu svoji náladu,“ pomyslí si. Ráno Oswald vstane, rozloučí se bez polibku a s balíkem pod paží vyrazí k autu souseda, který mu slíbil, že ho odveze do Dallasu do práce. „Beru si tyče na záclony,“ vysvětluje podivný předmět a soused pokyvuje hlavou. Včera večer Oswald skutečně hlásil, že si jede domů pro tyče na záclony. Marína o pár hodin později najde v kuchyni Oswaldovy našetřené peníze a v hrnku snubní prsten.

Prázdná skrýš

Minuty po zásahu byly strašné. Kolona dorazila do nemocnice v řádu minut, zakrvácená prezidentova manželka ale držela Kennedyho hlavu v klíně a odmítala vystoupit se slovy, že to stejně nemá význam. Šéf ochranky nadzvihl její loket, pohlédl na Kennedyho tělo a v chladném protokolárním aktu převzal ochranu Lyndona Johnsona. Teprve v té chvíli lidé z doprovodu pochopili, že Jacqueline nechce, aby hlavu jejího manžela spatřil někdo cizí, a přikryli tělo decentně kabátem. Na operačním sále pak prováděli lékaři ještě dvacet dva minut rutinní záchranné práce – zranění nebylo možné přežít, tělo ale ještě občas vykazovalo známky srdeční činnosti. V jednu chvíli přistoupila k hlavnímu chirurgovi Jacqueline a nepřítomným pohybem mu nabídla obsah svých dlaní – celou dobu v nich svírala část prezidentova mozku.

Drama pokračovalo i ve chvílích, kdy byl prezident již oficiálně prohlášen za mrtvého. Lyndon Johnson, který, podobně jako Bush a Cheney v chaotických momentech 11. září 2001, netušil, zda útok již skončil, nebo ještě pokračuje, spěchal z Texasu, zároveň ale odmítal odletět bez Jacqueline, a ta zase bez manželova těla. Podle texaských zákonů však ostatky nebylo možné vydat dříve, než bude provedena pitva. Čas běžel. Patovou situaci (samozřejmě také námět nejedné konspirační teorie) nakonec vyřešila prezidentská ochranka: agenti vytáhli revolvery, postavili texaské muže zákona ke zdi a rakev s prezidentovým tělem jednoduše sebrali.

Sám Oswald bezprostředně po výstřelu schoval karabinu, sestoupil klidně po schodech a pěšky klidně prošel okolo panikařících policistů. On sám ztratil nervy teprve o několik desítek minut později, když při kontrole na ulici vytáhl revolver a zastřelil policistu J. D. Tippita. Potom unikl do nedalekého kina, kde byl po menší potyčce zatčen s revolverem za pasem.

Když se Marína doma z televize dozvěděla, že v Dallasu byl zastřelen prezident Kennedy, vydala se tiše pro jistotu do garáže, kde, jak věděla, ukrývá manžel v koberci svou pušku. Koberec byl na svém místě a uklidněná žena se vrátila do obývacího pokoje. Netrvalo dlouho a do domu vtrhla policie. Marína nakonec agenty dovedla do garáže a úkryt jim ukázala. Strážník stočenou roli zdvihl a koberec se bezvládně přelomil v půli. Role byla prázdná.

Text čerpá z následujících knih:

Vincent Bugliosi: Reclaming History. The Assassination of President John F. Kennedy

Peter Savodnik: The Interloper. Lee Harvey Oswald Inside the Soviet Union

Norman Mailer: Americké tajemství. Příběh Lee Harveye Oswalda 

Respekt 47/2013

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Sobota

redaktor, zahraničí

sobota2
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1538
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte