Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
1965 - Pierrot Le Fou - Movie Set Muž z Acapulca z roku 1973 udělal ze spousty lidí Bébelovy fanoušky. • Autor: Entertainment Pictur, Profimedia
Kultura

Jean-Paul Belmondo

Herec, jehož filmoví hrdinové proměnili francouzskou společnost

Někdy koncem šedesátých let naše klukovská parta zažila jeden z prvních kulturních šoků. Do československých kin totiž dorazil Muž z Ria. Divoká dobrodružství filmového hrdiny, jenž se z Paříže žene do amazonských pralesů za svou unesenou snoubenkou a pokladem tajemné indiánské civilizace Maltéků, během hodiny a půl proměnila náš svět jako žádný jiný z tehdejších československých či sovětských filmů. Na první pohled odvážný sympaťák s kouzelným úsměvem dal okamžitě zapomenout na řady nudných dělníků, partyzánů a uvědomělých mládežníků. Svět díky němu nabyl nových neznámých emocí, barev, dobrodružství, otevřel se jiným možnostem, o nichž jsme vůbec nevěděli. Oproti mayovkám či verneovkám byly navíc konkrétní, zasazené do našeho času. Vzhledem k realitě socialistického Československa ale zároveň nedostupné jako balíček Západem vonících amerických žvýkaček. Jean-Paul Belmondo, vyslovovali jsme obdivně jméno herce a znovu a znovu si prohlíželi jeho fotografie ve vývěsce městského kina. Kvůli novému programu sice za pár dnů zmizely, Belmondo však v našich hlavách i srdcích zůstal napořád.

Věrný sukničkář

Reklama
Reklama

Dnes tenhle rošťák sedí v bezvadném bleděmodrém obleku na červené pohovce a budí dojem starého římského císaře. Opálená ostře řezaná a vráskami zbrázděná tvář, výrazný nos, vlasy bílé jako smetana, vyrovnaný pohled, který díky životním zkušenostem jen tak něco nevyvede z míry. Chybí pouze symbolická koruna z vavřínových listů. Tu mu však v televizní talk show k jeho osmdesátým narozeninám, již stanice France 2 vysílala v dubnu 2013, nasazovaly komplimenty přicházející ze všech stran. Přesto působil naprosto přirozeně. Žádný okázalý majestát, ztělesnění arogance, ješitnosti. Seděl tam normální člověk, který kdysi chtěl být boxerem nebo fotbalistou a v podstatě velkou náhodou se stal světově proslulou filmovou hvězdou a idolem ženských srdcí.

Čím častěji však Belmondo ve filmech ztělesňoval sukničkáře, tím méně jím byl ve svém soukromí. Ženy ho sice zbožňovaly, on ale zůstával věrný momentálním láskám svého srdce. Tou první byla Elodie Constantinová, matka jeho tří dětí, prožili spolu dvanáct let. S Ursulou Andressovou, hereckou partnerkou z Muže z Hongkongu, je bylo možné vídávat v Paříži a v Saint Tropez sedm let, s Laurou Antonelliovou žil deset a s Natty Belmondovou pak dvacet roků. Ovšem nuda to asi ani po letech nebyla; jak shrnula sexbomba šedesátých let Ursula Andressová: „Žít s ním je jako žít s uragánem.“

Le Magnifique
Z reality do románu a zase zpět. (Muž z Acapulca, Belmondovou partnerkou byla Jacqueline Bissetová) • Autor: Profimedia, Rue des Archives

Uragán nebouřil věčně a díky italským kořenům i tradicím u Belmonda převládal smysl pro rodinu a péče o děti. „I když už s mámou nežili, vídávali jsme ho skoro každý den. Když natáčel v zahraničí, bral nás pravidelně s sebou a večery jsme tak trávili spolu. I ve špičkových hotelích nám často vaříval sám,“ vzpomínal syn Paul na otce, který ve volném čase rád – a bez ochranky – chodíval pro rodinu nakupovat na trhy.

Televizní pořad k jeho výročí sledoval rekordní počet diváků a s gratulacemi do něj vstupovali obyčejní lidé i herecké a politické celebrity jako třeba bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Sám Jean-Paul však moc nemluvil. V roce 2001 totiž zázrakem přežil těžkou mozkovou mrtvici a dlouho nedokázal ani pohnout palcem na ruce, natož vyslovit jediné slovo. Dnes chodí o holi, do konce života má znehybnělou pravou paži a jsou dny, kdy skoro nemluví nebo se vyjadřuje s velkými obtížemi.

Během vysílání nicméně jeho tvář ožila typickým šibalským úsměvem, když poslouchal, jak se osobnosti vyznávají z těch samých pocitů, jaké tehdy v kině prožívala naše dávná klukovská parta. Diváci, přátelé i příbuzní v pařížském studiu se pokoušeli přiblížit si jeho přirozený šarm, charisma či schopnost zůstat klukem se srdcem na dlani. A přesně tyto vlastnosti dokázal Bébel – jak Francouzi Belmondovi familiárně přezdívají – vtisknout svým filmovým i divadelním postavám, ať už byly jakkoli typologicky odlišné. Asi nejlépe to vystihl jeho dlouholetý rival Alain Delon. „Pokud se bude natáčet film, v jehož úvodní scéně přijíždí k nástupišti vlak a z okýnka vyhlédnu já, diváci se zachmuří a zvážní. Jakmile se však z téhož okýnka vykloní Jean-Paul se svým věčným pohledem sympatického rošťáka, začnou se diváci okamžitě usmívat.“

Starý císař z červené pohovky naslouchal komplimentům s pobaveným úsměvem a pozoroval tváře svých filmových hrdinů, vagabundů, policejních komisařů, sukničkářů či dobrodruhů, které režie pořadu ukázkami hojně připomínala. Co mu zrovna letělo hlavou? Těžko říct, možná slova jednoho z profesorů pařížské herecké konzervatoře z počátku padesátých let, jenž mu předpovídal budoucnost: „S vaším obličejem nebudete budit důvěru ani v roli muže, který má sevřít ženu v náručí.“

Stal se přesný opak. Za šedesát let kariéry si Jean-Paul Belmondo svými výkony před kamerou a později i na jevišti získal celý svět. Navíc pro Francouze dodnes představuje symbol doby, kdy se jejich společnost modernizovala, vymaňovala ze starých sociálních modelů a díky poválečné prosperitě vytvořila také prostor pro zábavu jako nikdy v minulosti.

Nedokázal jsem nenávidět

Důležitou roli v Belmondově profesním životě přitom sehrály dva osudové večery, o nichž se moc neví. Během jednoho v nouzi začal improvizovat na jevišti a objevil tak v sobě talent, během toho druhého si na ulici plácnul s podezřelým chlapíkem kvůli filmu, kterým prorazil do světa.

Oběma osudovým momentům ale předcházel ještě definitivní útěk od klasických studií do boxerského ringu. „Táhlo mně na patnáct a škola mě vůbec nebavila, když jsem jednou v rádiu poslouchal přenos z utkání Marcel Cerdan versus Tony Zale. Byl to úžasný zápas, a já se proto rozhodl, že se stanu profesionálním boxerem. Jenže při boxu musí člověk svého soupeře svým způsobem nenávidět, což jsem nikdy nedokázal,“ přiblížil v rozhovoru pro Paris Match svou krátkou boxerskou kariéru – čtyři vítězné zápasy, jednu remízu, čtyři prohry a dvakrát přeražený nos. Aktivnímu sportování přesto zůstane věrný až do stáří. Pravidelně jezdil na kole, hrával tenis, plaval, ještě s padesátkou na krku se postavil do fotbalové brány. V dokumentu Vincenta Perrota Belmondo, itinéraire… okomentoval výkon zaznamenaný amatérskou kamerou usmívající se Zinedine Zidane: „Není to špatné. Navíc představa, že se řítím na branku a proti mně vyběhne Eso es, by mě určitě odzbrojila.“

Belmondo by Belmondo Premiere in Lyon
V celovečerním dokumentu Belmondo, který právě běží i v českých kinech, se papá Bébel se synem (v brýlích) vrací na místa, kde vznikaly jeho nejslavnější filmy. • Autor: KCS Presse, Profimedia

O synovi francouzského sochaře sicilského původu Paula Belmonda a malířky Sarah Rainaud-Richardové jeho životopisci vesměs tvrdí, že jeho cesta k herectví začala ve vesnici Allanche v drsném kraji Auvergne. Bylo mu totiž šestnáct let, když dostal tuberkulózu a rodiče ho poslali z Paříže na čerstvý venkovský vzduch. Ten příznivě zapůsobil na nemocné plíce a podle všeho i na sportem omámený mozek. Každopádně z Auvergne se mladý Belmondo vrátil s jinými cíli, než bylo bušení rukavicemi do soupeře. Otec, pohybující se mezi umělci, naléhajícímu synovi domluvil soukromé lekce herectví pod podmínkou, že si na ně sám vydělá. Bébel tak expedoval balíky v jednom pařížském zásilkovém obchodě a po pracovní době se připravoval k přijímacím zkouškám na konzervatoř.

Jenže ho nevzali na první ani na druhý pokus. „Dva roky fuč – a já měl za sebou jedinou roli z amatérského představení pro pařížské nemocnice, kde jsem hrál prince v Šípkové Růžence. Navíc mě pro neschopnost správně balit balíky vyhodili z obchodu,“ popisuje toto období existenciálních nejistot a pochybností o svém talentu v biografii od Philippa Duranta.

Jenže v létě roku 1951 nastal onen první osudový večer, který změnil Belmondův život. V Paříži mu teklo do bot. Skrovný výdělek i divadelní zkušenosti se proto rozhodl získat v letní herecké společnosti, jež s komedií Můj přítel zloděj objížděla prázdninová letoviska v Pyrenejích. „Před jedním takovým představením se hlavní herec strašlivě opil a začal svou roli blábolit od konce. Abychom to nějak zachránili, s kamarádem Guyem Bedosem jsme různě improvizovali. Já například imitoval tehdy populárního komika Rogera Nicolase. A ono to mělo úspěch, lidi se smáli. Přidával jsem víc a víc. Tenkrát jsem zkrátka vycítil, že jsem skutečně herec, a objevil jsem v sobě energii, která mě už nikdy neopustila. Když jsme pak s Bedosem jeli stopem zpět do Paříže, seděli jsme na korbě náklaďáku mezi pytli s moukou a tam jsme učinili slavnou přísahu: buď se příště dostaneme na konzervatoř, anebo s tím navždy sekneme,“ popisuje pyrenejský zážitek Belmondo v Paris Match. O rok později oba začali studovat herectví. Mimochodem, zmíněný Guy Bedos dodnes patří k nejoblíbenějším francouzským humoristům a umělcům divadla jednoho herce.

Jakou energii v sobě Belmondo v Pyrenejích objevil, lze pochopit ze slov jeho spolužáka z konzervatoře, herce Clauda Riche, zaznamenaných v Perrotově dokumentu. „Když se Jean-Paul mezi námi ve škole zjevil, okamžitě jsme vedle něj všichni zestárli. Sršely z něj gagy, imitace, sranda a pohoda, byl vždy připraven provést nějakou rošťárnu, vystřelit si z kohokoli, i sám ze sebe.“ Šlo přitom o výjimečně silný divadelní ročník plný budoucích osobností francouzského filmu, ke kterým patřil například Jean Rochefort, Bruno Cremer, Jean-Pierre Marielle, Michel Beaune nebo Annie Girardotová.

Psala se padesátá léta a Latinská čtvrť, kde se tahle parta pohybovala, se ještě neproměnila v kašírovaný a drahý Disneyland pro snoby a turisty jako dnes. V levných kavárnách vysedávali přední francouzští umělci a intelektuálové, večer co večer ožívala malá divadla, music hally a hudební bary, do toho všudypřítomný studentský živel. Belmondo tu byl jako ryba ve vodě a Paříž pro něj a kumpány z jeho okolí ve dne v noci nabývala podoby Hemingwayova města „pohyblivého svátku“. Právě v jednom music hallu při tahu mladých herců Bébel poznává tanečnici Elodie Constantinovou, budoucí matku svých dětí.

A bude to Elodie, kterou o pár let později pošle na premiéru Godardova filmu U konce s dechem, aby nervóznímu Jeanu-Paulovi přinesla zprávy, jak na film reagovali diváci. Godardův opus, který odstartoval francouzskou filmovou Novou vlnu, totiž z dosavadního divadelního herce díky druhému osudovému večeru doslova přes noc udělal mezinárodní filmovou hvězdu.

Herec i režisér se sice už letmo znali, přesto bylo jejich večerní setkání na ulici překvapením. „Vyhrkl, že pro mě má roli nějakého lupiče, který zabije fízla, krade auta a zamiluje se. Prý mně řekne zbytek, když s ním půjdu do jeho bytu. Váhal jsem, nevypadal moc důvěryhodně: strniště vousů, černé brýle, ztrápený výraz… Ale nakonec jsem šel. Říkal jsem si, kdyby něco, stejně jsem silnější. Když mně pak vyklopil celý scénář, vůbec jsem tomu nerozuměl, ale smlouvu jsme nakonec podepsali,“ vzpomíná Belmondo v životopise od Duranta na rok 1959.

Že to bude opravdu osudový moment, však ze začátku vůbec nevypadalo. „Natáčeli jsme beze zvuku, všechno jsou to po stsynchrony,“ vypráví Belmondo pro Paris Match. „Godard psal text na místě, vždycky nám řekl jen dalších pár vět. Do toho okolo nás běhal Raoul Coutard s kamerou na rameni – tak se v té době vůbec netočilo. Jean Sebergová přijela z Hollywoodu a nechtěla věřit svým očím, mezi jakými cvoky přistála. Já jsem se naopak bavil, protože mně ta svoboda a improvizace vyhovovaly. Abych ji ale uklidnil, tak jsem jí říkal: ,Neboj, z toho stejně nic nebude.‘ Když natáčení skončilo a na výsledek se ptala moje žena, slyšela něco podobného.“ Jenže byla to právě Elodie, která Bébelovi po premiéře v roce 1960 přinesla překvapující zprávy: „Diváci vycházeli z kina nesmírně vzrušení, zůstávali stát na chodníku a pořád se o filmu nadšeně bavili.“ Nadšená byla i filmová kritika a jméno Jean-Paul Belmondo od té doby už pravidelně viselo na vývěskách kin a zabíraly na něj nejen party mladých puberťáků.

James Bond z Paříže

Jak si takový úspěch vysvětlit? „Diváky jednoduše ohromilo nové, civilně pojaté herectví,“ říká specialista na kinematografii Bertrand Tessier: „Nikdy to nebyl vyslovený krasavec s postojem antických hrdinů jako jeho generační předchůdci typu Gérarda Philipa či Jeana Maraise. Na začátku šedesátých let zazářil proto, že se na francouzských plátnech náhle objevil mladý bezstarostný a současně nevypočitatelný rebel a dobrodruh. Takové filmové postavy jsme do té doby neměli. Navíc zahrané způsobem, jenž naprosto vybočoval z tehdy vyžadovaného herectví. Belmondův hrdina byl zkrátka velice moderní a souzněl s dobou.“

Co toto souznění znamená ve francouzském kontextu, naznačují vzpomínkové eseje na šedesátá léta od novináře a jednoho z vůdců pozdější studentské revolty z května 1968 Serge Julyho. „V kinech jsme fascinovaně zírali na tu neznámou mladickou tvář v černých brýlích na křivém nose, s frajersky usazeným cigárem na rtech a americkým kloboukem na hlavě, která svým vzezřením i chováním tak provokativně zpochybňovala náš dosud nezpochybnitelný svět autority přísných a konzervativních otců, učitelů, nadřízených. U konce s dechem bylo první vlaštovkou oznamující proměnu morálky ve francouzské společnosti.“ Jinými slovy větší otevřenost, svobodu, liberalizaci poměrů v tradiční patriarchálně postavené společnosti, v níž například ještě v šedesátých letech nesměly dospělé Francouzky žádat o přijetí do pracovního poměru či o otevření bankovního konta bez písemného souhlasu otce nebo manžela.

Belmondo nikdy nebyl vyslovený krasavec s postojem antických hrdinů. Diváky ale ohromilo jeho nové, civilně pojaté herectví.

Tweetni to

Paradoxní na tom je, že symbolem těchto společenských posunů se stala tvář herce, který se v průběhu své další kariéry nezadržitelně měnil z role rebela do machistických typů komisařů, gangsterů, dobrodruhů, s oblibou předvádějících své svaly v krkolomných kaskadérských kouscích. Průlomový je v tomto směru Muž z Ria z roku 1964, v němž se snoubí žánr akčního filmu s inteligentní komikou. Herecká ikona Nové vlny sice ještě natočí Bláznivého Petříčka anebo intelektuálně laděné filmy jako Opice v zimě či Kněz Léon Morin. Když ale v roce 1969 přijde do francouzských kin temný snímek Siréna od Mississippi od Françoise Truffauta, vzbudí už jen rozčarování. „Diváci mu jasně naznačili, co od něj očekávají. Francouzský film měl tehdy své psychologické herce nebo tvrďáky typu Delona, Montanda, stárnoucího Gabina. Měl i jasně vyprofilované komiky jako Louise de Funèse či Bourvila, ovšem nikoho věrohodného mezi tím. Lépe řečeno hvězdu, která by v akčním žánru mohla konkurovat třeba Jamesi Bondovi a zároveň svou živočišností lidi rozesmála,“ vysvětluje Bébelův odklon od snímků s vyššími uměleckými ambicemi k honičkám a k zábavě v dokumentu Belmondo, itinéraire… filmař Philippe Labro.

Belmondo03_profimedia-0166756521
Bláznivý Petříček, Belmondo a Anna Karina • Autor: Profimedia, Visual movies

„Pařížské intelektuály jsem zradil a v jejich očích se stal kaskadérem, který utekl od ušlechtilého umění a propadl bezduché komerci. Ale diváky i mě to bavilo, tak proč bych se měl za ty filmy stydět,“ říká Belmondo o titulech jako Velký šéf, Eso es, Profesionál, Strach nad městem, Borsalino, které dalších dvacet let vesměs trhaly rekordy v návštěvnosti. A to nejen ve Francii. Belmondova popularita například zavdala příčinu ke vzniku série komiksů o jeho životě, jež v osmdesátých letech vycházela v Japonsku.

Pařížské intelektuály jsem zradil a v jejich očích se stal kaskadérem, který utekl od ušlechtilého umění a propadl bezduché komerci.

Tweetni to

Podobně dlouhé fronty jako v zemi vycházejícího slunce se na jeho filmy ve stejné době stávaly i v komunistických státech střední Evropy. „Byla to pro nás neznámá zábava. Napětí a komika, dobrodružství ztělesňovaná charismatickou osobností, která oproti tehdejším americkým drsňákům typu Steva McQueena nebo Clinta Eastwooda zároveň neztrácela přirozený lidský rozměr. Navíc ty filmy byly apolitické, takže se bez větších problémů dovážely i za železnou oponu,“ popisuje okouzlení Belmondem z pohledu někdejšího komunistického Československa jeden ze zakladatelů filmových klubů a poslední ředitel Ústřední půjčovny filmů Jan Jíra. Belmondův nejznámější český dabér Jiří Krampol k tomu dodává: „Jeho filmy probouzely dobrou náladu a svým způsobem prezentovaly svobodu, svobodný svět. Tenkrát skoro každé československé filmové dílo muselo v první řadě vyzdvihnout vůdčí úlohu strany.“

Archival Cinema
Moderní hrdina souznící s dobou. (S Alainem Delonem coby drobní podvodníčci ve filmu Borsalino, 1973) • Autor: PictureLux, Profimedia

Je třeba dodat, že Belmondo se na rozdíl od jiných francouzských umělců nikdy politicky neangažoval, což taky komunistickým cenzorům vyhovovalo. Raději se věnoval rodině a sportu. Politika ho v médiích doběhla pouze jednou, když se před pár lety spolu se svým bratrem a sestrou zasadil o vznik muzea jejich otce. Deník Le Figaro tehdy na světlo vytáhl údajnou kolaboraci známého sochaře s nacistickým režimem v době okupace Francie, kterou však herec rezolutně popřel. Pravdou je, že Paul Belmondo byl po válce odsouzen k ročnímu zákazu vystavování, neboť se v listopadu 1941 zúčastnil propagační cesty francouzských umělců do Říše, organizované Goebbelsem. „Ano, táta do Německa skutečně jel, to nepopírám, avšak s cílem, aby díky této cestě byli z německého zajetí propuštěni mladí francouzští umělci,“ hájí ho Jean-Paul.

Voilà!

I to žádané se ale okouká a vyjde z módy, mohl konstatovat pětapadesátiletý Bébel, který od roku 1963 nezaznamenal méně než milion diváků na každém ze svých filmů. Čtyřiadvacetiletý rekord skončil v roce 1987, kdy se snímek Samotář poprvé propadl pod tuto francouzskou hranici úspěšnosti. „Byla to již zbytečně natočená kriminálka. Měl jsem už toho žánru až po krk, a jak se ukázalo, publikum taky,“ okomentoval Belmondo první fiasko a k překvapení všech udělal další a v tradicích západní filmové hvězdy spíš nečekaný kariérní kotrmelec. Vrátil se tam, kde kdysi dávno svou hereckou dráhu odstartoval. Do divadla.

V tom samém roce, kdy filmoví kritici předvídali jeho konec, totiž stárnoucího muže oslovil režisér Robert Hossein a nabídl mu psychologicky složitou a herecky náročnou roli Keana v Sartrově adaptaci textu Victora Huga. Dnes už legendární představení z pařížského Théâtre Marigny popsal režisér v médiích následovně: „Tady začínal Jean-Paulův třetí umělecký život, který byl zároveň naprostým krokem do neznáma. Ne každá filmová celebrita světového kalibru by takový přechod zvládla a dokázala přes tři hodiny hrát jako o život.“

Jak dokazují hercovy vzpomínky v jedné z biografií, o život svým způsobem skutečně šlo pár hodin před začátkem premiéry. „Když jsem dorazil do divadla, přepadla mě strašná panika. Říkal jsem si: Jsi blázen, nemůžeš přece hrát Keana, uteč, zachraň se před ostudou! Skočil jsem proto do svého mercedesu a jako šílený se řítil dvousetkilometrovou rychlostí po dálnici od Paříže. Všechno jsem házel za hlavu, nadával si a pořád mluvil sám k sobě. To mě ale uklidnilo. Vrátil jsem se do divadla a v devět večer šla opona nahoru. Řekl jsem první repliku a ucítil, že strach i nervozitu zvládnu. Znovu jsem se tak stal divadelním hercem a za tři a půl hodiny nám publikum deset minut tleskalo vestoje.“

Obdobný úspěch Belmondovi přinesly i další divadelní role. Návštěvníci jeho divadelních představení vzpomínají, že když se uprostřed inscenace na jevišti objevil, publikum ho spontánně přivítalo několikaminutovými ovacemi. A to opakovaně i během jednoho představení. To vše až do srpna 2001, kdy jej na Korsice u kamaráda Guye Bedose srazila do kolen mozková mrtvice.

Belmondo05_profimedia
V roli seržanta cizinecké legie Pierra Augagneura ve filmu Mrchožrouti (1984). • Autor: AFP, Profimedia

„Jean-Paul je bojovník, bývalý boxer, který se dokáže porvat, on se z toho určitě dostane,“ prorokoval těsně po události Bedos ve francouzské televizi. Po třináctiměsíčním tichu a nehybnosti se Jean-Paul poprvé pohnul, poté se začal znovu učit mateřštinu, číst i psát. Skoro na den přesně dva roky po mrtvici mu jeho tehdejší žena Natty porodila čtvrtého potomka, dceru Stellu. V roce 2008 pak natočil zatím svůj poslední film Muž a jeho pes.

Dlužno podotknout, že ocenění za bohatou filmovou kariéru se mu nakonec dostalo i od kdysi zhrzených pařížských intelektuálů. V roce 1989 obdržel za roli ve filmu Clauda Lelouche Cesta zhýčkaného dítěte prestižní francouzskou filmovou cenu Césara. Tu si však Bébel nikdy nepřevzal, protože mediální šarvátky s kritikou o hodnotách Belmondových akčních filmů měl ještě v živé paměti. Pro čestnou Palmu za celoživotní dílo si v roce 2011 v Cannes už ale přišel. Jako vždy opálený, v perfektním smokingu, s novou partnerkou po boku – bývalou belgickou modelkou Barbarou. Ve spojení s ní se dostal v posledních letech taky do hledáčku médií a policie kvůli údajnému praní špinavých peněz. Nicméně nakonec se ukázalo, že šlo o hru vypočítavé krásky.

Na oslavy osmdesátin do televizního studia letos dorazil sám. „Sluncem mého života je dnes už jen Stella,“ zmínil Bébel svoji dceru a pomalu mluvil o tom, jak se těší na natáčení nového filmu s režisérem Claudem Lelouchem. Snímek o starém vězni, který se pokusí utéct z kriminálu a při tom se těžce zraní, začne vznikat letos na podzim s názvem Les Bandits manchots (Banditi-moulové). (Snímek zatím nebyl natočen – pozn. red.)

Když na závěr pořadu moderátor Jeana-Paula Belmonda vyzval k poslednímu slovu, Bébel svou životní i hereckou pouť shrnul lakonicky: „Voilà!“ Tak to je!

Bel Mondo 11/2013

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte