Fareed Zakaria 2010
Fareed Zakaria • Autor: Milan Jaroš

 

Zpravodajství je v posledních měsících přeplněné krizemi, počínaje finanční přes klimatickou až po krizi eura. Bojíte se budoucnosti?

Reklama
Reklama

Nebojím. Žijeme v době hyperbolických médií, která každou vcelku normální událost podají jako hrozivou krizi otřásající světem. Už však příliš nemyslíme na možnosti a schopnosti vlád všechny tyto problémy řešit. Takže ano, je tu spousta krizových situací, ale současně je zde obrovská schopnost lidí – jedinců, politiků, podnikatelů, nevládních sdružení – vymyslet nějaká řešení.

Co máte na mysli?

Vezměte třeba problém terorismu po 11. září 2001. Jakmile se vlády rozhodly brát hrozbu islamistického terorismu vážně, tak se jim ho podařilo omezit. Ano, čas od času dochází k nějakým menším atentátům nebo k pokusům o útoky, ale teroristé už nedokázali naplánovat novou velkou operaci. Druhým příkladem je ekonomická krize. Hrozilo opakování velké hospodářské krize ze třicátých let, ale dokázali jsme se tomu díky koordinovanému postupu vlád z celého světa vyhnout.

Právě taková dynamika, souhra mezi problémy a pokusy lidí je řešit, bude utvářet naši budoucnost. Jsem proto optimističtější než řada mých kolegů, kteří o současných krizích profesionálně píší. Nevěřím apokalyptickým vizím naprostého rozpadu našeho systému. Bojím se ale o osud Západu, který ztrácí sebevědomí, svého ducha i místo v novém světě. Světu se bude dál dařit, otázkou však je, co se stane se Západem.

Západ podceňuje proměnu světa

Čeho přesně se obáváte?

Rozšíření euroamerického modelu do celého světa hospodářsky pozvedlo celý mimozápadní svět. Asie teď šíří vitalitu a sebevědomí, na jaké na Západě už jenom vzpomínáme. Když dnes přijedete do Šanghaje, říkáte si, že takhle podobně se asi mohl cítit návštěvník New Yorku nebo Chicaga v roce 1890. Ve vzduchu je energie, dynamika, optimismus. Zato když přijedete do většiny západních center, slyšíte pořád nářky nad úpadkem a cítíte pesimismus. Západ prostě ztratil víru ve svou budoucnost, naše ekonomiky jsou zastaralé, sklerotické, stagnující.

Celá naše společnost je nyní založená na tom, že lidé pořád něco chtějí od státu, od svých vlád. Přitom by to mělo být přesně naopak, na prvním místě by měl být příspěvek jednotlivce k fungování společnosti. Když k tomu přidáte demografii, tedy stárnoucí obyvatele, tak opravdu není snadné vidět růžovou budoucnost.

Nechci teď znít jako marxista, ale na stavu ekonomiky prostě záleží všechno ostatní. Když nejste hospodářsky vitální, budete stěží vitální politicky, společensky.

Žijeme v době hyperbolických médií, které každou vcelku normální událost podají jako hrozivou krizi otřásající světem.

Myslíte si, že je to největší výzva současnosti a že ji podceňujeme?

To je těžká otázka. Ale ano, myslím, že skutečně pořád nejvíc podceňujeme právě tu obrovskou transformaci, k níž momentálně ve světě dochází. Podceňujeme, co se Západem udělá vzestup dvou tří miliard lidí z mimozápadních zemí – nejen Asie –, kterému říkám „vzestup zbytku“.

Kterou z často popisovaných hrozeb naopak považujete za nejvíce přeceňovanou?

Jednoznačně hrozbu al-Káidy. Nemyslím teď všechna ta menší, regionální uskupení, která se jí jen zaštiťují; samotná al-Káida nebyla po 11. září schopna naplánovat jediný teroristický útok mimo území Afghánistánu a Pákistánu. Podle CIA teď má v Afghánistánu jen kolem stovky členů. A přesto jsme kvůli ní začali dvě války v Iráku a v Afghánistánu, utratili jsme v nich tři biliony dolarů, poprvé jsme v Americe vytvořili obrovské ministerstvo vnitřní bezpečnosti, které jsme dříve ve jménu ochrany osobních svobod odmítali, všude na Západě jsme omezili naše každodenní svobody a v Afghánistánu pořád máme sto padesát tisíc vojáků. To je patnáct set vojáků na jednoho člena al-Káidy.

Reakce na 11. září je zkrátka jednou z nejpřemrštěnějších v lidských dějinách. Stala se chyba, protože jsme tomu problému nerozuměli a příliš nad správnou reakcí na bezprecedentní útok z 11. září nepřemýšleli. Myslím si, že budoucí historikové budou při popisování dnešní doby al-Káidě věnovat tři čtyři odstavce.

Současné posilování Číny, Indie, Brazílie, Turecka a dalších donedávna rozvojových zemí popisujete jako třetí velké přeskupení moci v moderních dějinách. Tvrdíte, že když se mu „Západ nepřizpůsobí, bude trpět“. Jak konkrétně bychom se měli přizpůsobit?

To je zásadní otázka dneška, kterou si politici mimochodem kladou jen velmi zřídka. Minulých osmdesát let v Evropě a Americe voličům slibovali a dávali stále více dávek, subvencí, dotací, zdravotnické pomoci, prostě všeho možného. Tenhle svět však končí. Západní ekonomiky už nejsou konkurenceschopné a budou se zase muset naučit vytvářet bohatství – to znamená méně záruk, méně dotací. Budeme si muset například nově říct, co znamená být starým člověkem. Dnes jsou senioři podporováni státem, tedy penězi vybranými od zbytku společnosti. To je v lidských dějinách nová a výjimečná situace, kterou si v budoucnu nebudeme moci dovolit v takové míře jako nyní.

Jestli chceme nadále prosperovat, budeme muset více pracovat, přinášet více obětí. A také více přemýšlet nad tím, v čem jsme dobří, co dokážeme dělat nejlépe, na které sektory se máme zaměřit, abychom zůstali na vrcholu výrobního řetězce. Proto je mimochodem nutné zajistit úplně všem lidem co nejlepší vzdělání.

Také se nesmíme uzavřít do sebe, ačkoli to je nejsnazší reakce – nesmíme se bránit příchodu migrantů, mezinárodnímu obchodu a doufat, že se svět zastaví. To se totiž nestane, Čína bude růst dál. Příliš mnoho současných diskusí ale míří tímto směrem – míří proti obchodu, proti přistěhovalcům, nadávají na Čínu.

Co by se tedy americký prezident mohl naučit od svého čínského kolegy?

Mohl by od něj okoukat větší schopnost soustředit se na skutečně důležité věci, disciplinovaně se jim věnovat a klidně něco obětovat ve prospěch dlouhodobých cílů. To jsme na Západě dříve – než jsme se změnili na spotřebitelskou společnost – také uměli, byli jsme schopní investovat do budoucnosti. Nemůžeme – tak jako dnes – jen konzumovat, konzumovat a konzumovat, ale musíme víc strategicky myslet na budoucnost.

Všichni američtí prezidenti, a zvláště ten současný, by se od čínských prezidentů mohli učit jednu věc: pro Číňany je základní prioritou udržet co nejnižší míru nezaměstnanosti. Myslí si, že když zajistíte lidem práci, ostatní problémy nebudou tak bolet a lidé vám leccos odpustí. Přál bych si, aby Obama letos přemýšlel podobně a nejprve snížil nezaměstnanost a až poté se věnoval zdravotnické reformě.

Takže se připojujete k současným prezidentským kritikům?

Myslím, že se skvěle vypořádal s finanční krizí, zachránil americkou ekonomiku před pádem do deprese. Lidé teď zapomínají na to, že v prvních měsících po krachu na Wall Street panovala oprávněná obava, že se země a celý svět dostanou do dlouhodobé recese. Všechna data tomu nasvědčovala. Obama dokázal efektivně stabilizovat autoprůmysl, hypoteční trh, banky. Méně úspěšný však byl v řešení dlouhodobých otázek. Nesoustředil se třeba dostatečně na vytváření pracovních míst a místo toho věnoval zbytečně mnoho energie na zdravotnickou reformu. Nebyl také dostatečně silným lídrem, příliš mnoho své moci přenechal demokratickému Kongresu. To vyvolalo dojem, že není moc rozhodný, a výsledná politika je levicovější, než by si přáli průměrní Američané.

Dosud byl svět ovládaný Evropu a Amerikou, tedy výraznou menšinou lidstva. Narodil jste se v Indii, jste teď rád, že se „vaše“ většina obyvatel světa zvedá na úkor Západu? A bude ten nový svět také lepším světem?

Celkově s tímto novým světem člověk musí být spokojený. Půl miliardy lidí se v minulých třiceti letech vymanilo z chudoby, to je více než za celé předchozí století. Třeba v indických nebo čínských vesnicích, kde ještě donedávna ve velkém umíraly malé děti, je teď rodiče umějí zachránit a posílají je do škol. To je fantastický posun. Bohatnutí přináší samozřejmě mnoho politických a ekologických komplikací, ale objeví se díky tomu i nová řešení problémů, nová energie, nové nápady. Tahle změna však nemá jen ekonomickou rovinu. Objeví se desítky, stovky milionů nových umělců, konzumentů, vědců, skladatelů… To přece nemůže být špatné. Je to složitější, chaotický svět, který si bude muset projít obtížnou transformací. Ale celkově jsem šťastný, že více lidí může zažít takové životy, jakým se dosud těšili jen privilegovaní Evropané a Američané. Myslím, že to bude bohatší, bezpečnější a v konečném důsledku i udržitelnější svět.

Jenže někdy, jako třeba na loňské konferenci o klimatických změnách v Kodani, vidíme, že se Čína, Indie a další země chovají stejně sobecky jako bohaté státy v minulosti. Jak bychom je měli přimět ke spolupráci na řešení globálních problémů?

Nezapomeňte, že ještě před dvěma lety světovou ekonomiku řídilo šest evropských zemí, Japonsko a USA. Zájmy dvou a půl miliardy Indů a Číňanů se do žádného rozhodování nepromítaly, do mezinárodního rozhodování se integrují teprve teď. Nemůžeme čekat, že náhlá změna mocenských poměrů bude hned fungovat, chvíli to potrvá. Ano, teď se chovají sobecky, podobně jako západní státy před rokem 1945. Západu trvalo dlouho, než přestal sledovat jen své úzké zájmy, mimozápadním zemím to také bude chvíli trvat. Musíme je přesvědčit, že všichni čelíme společným problémům.

Otázka klimatických změn, o které se nejčastěji mluví, je opravdu tou nejsložitější. Chceme po nich, aby obětovaly hospodářský růst, tedy to, co je pro ně úplně nejzásadnější. Aby boji s globálním oteplováním obětovaly snahu vyzvednout miliony lidí z chudoby. To je úplně maximální oběť. Nejsem si jistý, že bychom k tomu třeba mi sami byli ochotni.

Nevěřím, že se světové ekonomiky, zvláště ty rostoucí, vydají na cestu nějaké diety, že začnou omezovat spotřebu energie. Nezáleží na tom, jestli to je nebo není žádoucí, prostě se to nestane. Budoucnost neleží v tom, že budeme spotřebovávat méně energie. Když se podíváme několik tisíc let zpátky do dějin, uvidíme, že jsme jí s každým stoletím spotřebovávali více a více.

Větší spotřeba ale vede k větší devastaci prostředí, v němž žijeme. Co s tím můžeme dělat?

Myslím si, že budeme muset najít technologické řešení problémů globálního oteplování. Musíme jít jinou cestou než dosud. Tou by mohly být masivní investice do nových, obnovitelných technologií – z oceánů, větru, ze slunce, z nových chemických reakcí, které si dnes ani neumíme představit. Zde leží budoucnost, ne v tom, že se lidé začnou omezovat.

Neobáváte se, že rostoucí a nedemokratická Čína bude chtít změnit mezinárodní řád ve svůj prospěch? Podobně jako rostoucí Německo v době, která vyvrcholila první světovou válkou?

Jasně, to nebezpečí tu je. Musíme si samozřejmě dávat pozor, aby vývoj nešel ve směru nějakého konfliktu nebo nové studené války. Ale je tu velký rozdíl ve srovnání s pozdním devatenáctým stoletím. Kdyby dnes Čína chtěla ohrožovat USA, tak by to Číňany poškodilo úplně stejně jako Američany. Vždyť kdo kupuje čínské zboží? Především američtí spotřebitelé. Jakmile by vyzvali Ameriku na souboj, tak by se v samotné Číně zvýšila nezaměstnanost, biliony dolarů, které mají Číňané ve své státní kase, by ztratily svou hodnotu a nejspíš by došlo i k sociálním bouřím. Podobně by trpěla také Amerika, pokud by vůči Číně vystupovala agresivně.

Dnešní svět se od devatenáctého století liší hloubkou propojení. Tehdy byl také obrovský objem mezinárodního obchodu, ale státy nebyly tak prorostlé jako nyní. I proto hledím do budoucnosti spíše s optimismem.

RESPEKT 42/2010

FAREED ZAKARIA

20. ledna 1964
Americký novinář a politolog. Své komentáře a eseje čtrnáct let publikoval v časopise Newsweek, od roku 2010 v magazínu Time a vedle toho každý týden vystupuje ve vlastním pořadu na CNN. Zakaria se narodil v indické Bombaji, žije s manželkou a třemi dětmi v New Yorku. Je autorem světových (i do češtiny přeložených) bestsellerů Budoucnost svobody: Neliberální demokracie v USA i ve světě (2012) a Postamerický svět (2010).

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte