Dnešní čtyřicátnice a padesátnice ještě vyrostly ve společnosti, kde o politice diskutovali výhradně muži a ženy jim z kuchyně maximálně směly donést upečenou bábovku s kávou. Tento trend se ale v posledních letech výrazně mění. V současném německém kabinetu (který vede žena) je pět žen a podle toho, jak jsou před volbami v některých spolkových zemích rozdané karty, to vypadá, že by do konce roku mohl zvýšit počet spolkových zemí vedených ženami ze dvou na pět. Přičemž v Severním Porýní-Vestfálsku se žena do křesla předsedkyně regionální vlády dostala teprve vloni.
A tyto úspěšné političky mají mnoho společného. Často mají například nápadně podobná jména: Kramp-Karrenbauer, Leutheusser-Schnarrenberger, Däubler-Gmelin nebo Wieczorek-Zeul. Že by tedy ke kvalitám silné vůdkyně patřilo i to, že se žena sice vdá, ale demonstrativně na důkaz rovnoprávnosti si k manželovu jménu ponechá i to své původní? Ale jméno není jediná společná věc. Zatímco nápadná, extravagantní a hlasitá politička Gabriele Pauli z Bavorska, jejíž hvězda před lety zhasla stejně rychle, jako se objevila, jsou úspěšné političky svým stylem jednání nápadně nenápadné, nevýrazné a strohé. Většinou se šplhají po kariérním žebříku pomalu a bez okázalých slov se krok za krokem dostávají tam, kde už dávno jsou jejich mužští kolegové díky silným špruchům nebo efektním mediálním vystoupením.
Čím více žen bude v politice, tím více by se mohlo dostat i na vedoucí místa v soukromé sféře. Neznamená to, že by ženy najednou ze svého vnitřního nutkání hromadně vyměňovaly vařečku za kostýmek a byznys kufřík, ale političky prostě mají teď páky na to, aby zaváděly povinné kvóty. Například ministryně práce a sociálních věcí Ursula von der Leyen už prohlásila, že pokud se do několika let nezvedne počet žen v představenstvech důležitých firem, bude podobně jako v Norsku nebo ve Francii přemýšlet o zákoně, který by účast žen v důležitých rozhodovacích grémiích nařizoval povinně a to minimálně ze čtvrtiny nebo dokonce třetiny. A počet let von der Leyen určila přesně – „méně než je na mé ruce prstů.“
Ať už se Česko k tomuto západoevropskému trendu přidá nebo ne, nakonec nás pravděpodobně stejně dostihne – a to přes nařízení Evropské komise, která o podobných pravidlech už také přemýšlí.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
