Pracovat doma, to je děs. Člověka pořád něco rozptyluje. Volá matka. Dostaví se hlad. To znamená, že je nutno udělat si sendvič. Brittani už to nebaví. Tato americká novinářka (viz. obr.) se vydala hledat nové pracoviště. Pro začátek se rozhodla, že zkusí čtenářské terasy (viz. taktéž obr.). Jelikož je to jeden z nových architektonických divů Berlína, šla jsem se také mrknout.
Terasy jsou součástí nové knihovny Humboldtovy univerzity (Jacob-und-Wilhelm-Grimm-Zentrum), která byla otevřená v říjnu přímo v centru Berlína kousek od Friedrichstrasse. A je to zajímavý příspěvek k celé té nekonečné debatě o knihovnách, která se u nás vedla.
Vyplývá z něj toto: není vůbec špatné mít ve městě dům plný knih, příjemný na užívání a otevřený od rána až do půlnoci. Je ještě lepší, je-li tento dům přímo v centru, dobře dostupný, bezešvým a nenásilným způsobem včleněný do sítě ulic. A když je ke všemu hned vedle univerzity, je to největší výhoda, protože tam pak studenti opravdu chodí. Mohou sem dorazit i studenti neschopní nebo extrémně líní, dokonce i turisté a flákači a homeless a americké novinářky a spolu s ostatními tady zasednout k oslavě vzdělání, které je dnes v této zemi dostupné opravdu všem. Vidět tisíc lidí zároveň, jak se hrbí nad knihami, je samo o sobě zajímavý zážitek.
U nás se v souvislosti s knihovnou hodně mluvilo o budově a o její architektuře. V Berlíně se vydali cestou konzervativní kvality. Budova z ateliéru švýcarského architekta Maxe Dudlera (
) je normální kamenná kostka, velmi podobná knihovně, jakou už postavil v Münsteru, nic neopakovatelného. Ale je dobrá, materiály jsou ušlechtilé (povrchy jsou hlavně z kamene a dřeva), světla je dost, cesty domem jsou přehledné. Architektura čtenáře neatakuje a nezkouší, ale snaží se mu vyhovět. („Formou i materiálem zdrženlivý monolit, který navenek i dovnitř vyzařuje klid.“ Tak si to popsal sám autor.) Což není zase tak špatné: přece jen tady každý den projde 4500 lidí. A není nutné vyrobit z nich 4500 neurotiků, kteří hodiny něco hledají a nenacházejí, v létě je jim vedro a táhne jim na záda, jen aby architekt měl krásnou knihovnu.
Ale zpátky na terasy. To je právě vnitřní prostor knihovny, obří terasovitá studovna. Lidi tu sedí jeden vedle druhého a sledují, jak ostatní dřou. Že prý je ten pohled motivuje: dívají se na ostatní a soutěží, kdo má lepší sitzfleish. A když je toho na ně moc, mohou vždycky obrátit oči k nebi, kde je spousta oken.
Okna jsou tu důležitá, je jich dost na stropě i ve stěnách a je z nich vidět hvězdné nebe nad hlavou a televizní věž a blízká muzea a projíždějící S-Bahn, což je taky hezké a povznášející.
Kromě toho je tady i studovna s dětským koutkem, kde rodiče studují a děti si hrají. Pěkný nápad, žádné dítě jsem tam tedy neviděla, jen pár starých mládenců, co se nechtějí tísnit ve velké studovně. Takže nevím jistě, jestli to funguje. Když někdo nemá rád lidi, může si také obsadit maličkou celu pro jednoho, ta je ovšem vyhrazena přednostně pro studenty, kteří skládají nějakou podstatnou zkoušku.
Ale pozor, neznamená to, že je tady všechno ideální. Tak třeba když si tady chce člověk půjčit knížku nebo si sednout k počítači, musí mít doklad o tom, že má úřední bydliště v Německu. Když se chce usadit na těch slavných terasách, musí mít štěstí, protože všech tisíc míst je dost často obsazeno. Právě to se ostatně stalo Brittani, která zde v brzkém odpoledni nové pracoviště nenašla. Všude prostě již seděli poctivější dříči.
A tak se rozhodla tak, jak by se rozhodnul každý jiný v této situaci. Šla se mnou do bufetu. A to byl tedy propadák. Je tam málo místa, hodně lidí a na kávu jsme stály frontu deset minut. Konzumuje se u stolků ve vstupní hale, přesně tam, kde je největší průvan. Takže knihovna Humboldtovy univerzity je krásná. Urbanisticky vyvedená, městotvorná. Architektonicky ušlechtilá, konzistentní, zralá. Až sem vše v pořádku. Ale ten bufet.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
