0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Rozhovory16. 6. 20148 minut

Velíšek: Evropské myšlence nejvíc škodí kohezní Brusel

Snad si politici význam Unie uvědomí aspoň tváří v tvář tankům na Východě, říká známý novinář

Autor: Globe Media /  Reuters

Za celoživotní „noblesní komentátorskou a reportérskou činnost“ dostal nedávno Zdeněk Velíšek čestnou cenu Opus Vitae udělovanou v rámci Novinářských cen Karla Havlíčka Borovského. V televizi pracoval během sovětské okupace, po návratu na obrazovky byl mimo jiné u prvních hodin vysílání po útocích z 11. září 2001. Nejvíc je však spojen s Francií a zejména s Evropskou unií, již vášnivě a zasvěceně obhajuje. Následující rozhovor se tak týká především výsledku evropských voleb, francouzské krize, ale také šetření vteřin při referování o evropských událostech.

Byly podle vás evropské volby takovým mezníkem, jak se bezprostředně po sečtení hlasů zdálo?
Z hlediska výsledků, řečí chladných čísel, to tak není. Hlavní evropský politický proud se příliš nepohnul. Evropské moře zůstalo tiché a ohlašované vlnobití mu sáhlo nanejvýš po kolena. Evropské volby ale naznačily, že poměry v europarlamentu se mohou změnit. Už to asi nebude takový umírněný souboj v rámci establishmentu mezi levicí a pravicí, vlastně spíš dialog a souhra než souboj. Něco takového už dál nemohlo trvat, volby ukázaly, že se to stále větší části evropské veřejnosti přestává líbit. V Parlamentu – a v Unii jako celku – to teď může vypadat tak, že souboj levice a pravice nahradí souboj proevropského pohledu na současnost a antievropských výbojů proti tomuto pohledu.

Reklama
Cenu Opus Vitae za celoživotní noblesní komentátorskou a reportérskou činnost • Autor: Respekt
Cenu Opus Vitae za celoživotní noblesní komentátorskou a reportérskou činnost • Autor: Respekt

Evropský parlament po letošních volbách poprvé ve své historii vypadá jako běžný národní parlament, ve kterém se provádí národní politika. Dvě dominantní strany, levicová a pravicová, menší strany liberálů, zelených konzervativců či radikální levice – a pak zhruba patnáct procent protestních, nesystémových stran, o nichž se po volbách mluví nejvíc. To ale nevypadá jako zemětřesení, spíš jako dosažení normálu.
To je v jistém smyslu pravda, ale ten „normál“ je jen zdánlivý. Vzmach oněch sil není jen antievropský, on je také radikálně nacionalistický, namířený proti imigrantům či společné měně. Je to ale signál hlavně pro národní vlády. Tam je pole, na kterém se evropská politika může utkat s těmito novými – nebo staronovými, pokud bereme neofašismus v Evropě jako známou věc – silami. To je nejzřetelněji vidět ve Francii nebo v Británii. Cameron dnes prakticky bojuje proti krajní pravici. Přitom se zdálo, že se nikdo nemůže vymezit vůči Evropě více než on. A najednou soupeří s ještě krajnějšími pozicemi a neví, jak z toho ven. Evropa tohle dnes vnímá: její politici jsou stále ještě národní politici a jsou odkázaní na národní, ne na evropské volby. Budou tedy svádět ten boj Evropy s extremismem doma a jim samotným i jejich voličům začne národní i evropská politika splývat; všichni uvidí, že jsou to dvě arény jednoho a téhož politického zápasu. A to je vlastně dobře.

Voliči hlavně na východě Unie – a v Česku skoro nejvíce – tohle rozhodně nevidí. Neúčast u voleb byla zrovna ohromná.
To je něco, čím se česká politická scéna i veřejnost musí vážně zabývat. Pokud si skutečně myslíme, že v jednadvacátém století existuje v Evropě nějaká izolovaná národní realita, tak to je… mimo realitu.

Jak se tím může česká veřejnost zabývat, když hlavním důvodem k nehlasování byla podle všeho lhostejnost?
Za to, že je české veřejnosti Evropa lhostejná, si ta veřejnost nemůže tak docela sama. Nemá lhostejnost v povaze. Je politicky stejně citlivá, jako každá jiná veřejnost. Pokud se ale politické garnitury, ať už opoziční či vládní, k evropské myšlence nestaví čelem, pokud se za ni nepostaví ani proevropští politici plnou vahou svých osobností, pak ani média nemají možnost veřejnosti evropskou myšlenku tlumočit. Protože není co tlumočit. To bylo naposledy za Václava Havla, pak už ne.

Marine Le Pen • Autor: Globe Media /  Reuters
Marine Le Pen • Autor: Globe Media / Reuters

Klíčové ale je, proč to nedělají…
Protože by tím ztratili polovinu voličů! To přesně by se stalo, kdyby před volbami ohlásili: „Milí voliči, když nebudete mít pozitivní poměr k evropskému sjednocování, tak vás v nadcházejícím století nemůže čekat nic dobrého. Naše země má šanci jen v rámci velkého celku, a celek, který se nám nabízí, je Evropa“. Kvůli riziku prohry ve volbách se místo toho i proevropští kandidáti uchylují k zjednodušující kritice Evropské unie. Ta jim spíš zajistí hlasy. To je ale pokrytectví - a ani v politice by se pokrytectví nemělo vyplácet.

Je to začarovaný kruh. Politici se asi nenapraví, když jsou jejich voliči k Evropě buď euroskeptičtí, nebo úplně lhostejní.
Začarovaný kruh to je - a my z něho nevidíme realitu dnešního světa. Doufám, že se ho podaří prolomit aspoň v takové chvíli, kdy Evropa narazí na Východě na tanky. Na východní hranici toho, čemu Unie říká prostor míru a stability, už se taková situace klube. Možná národní politiky přivede k poznání, že stojí přece jen za to říct o Unii něco pozitivního. Možná je přivede k aktivnější obhajobě evropské myšlenky situace, v které bude jejich vlastní budoucnost záviset na tom, zda se jim voliče podaří přesvědčit o tom, že věci nestojí tak, jak je prezentuje paní Le Penová Francouzům či pan Farage Britům.

Co jiného, než zavedené strany, nabízí Marine Le Penová nebo Geert Wilders svým voličům?
Oni těží hlavně z toho, že krize je stále ještě živé slovo. Zejména nezaměstnanost není překonaná. Lidé hledají východisko ze svých momentálních – a bohužel možná i generačních – sociálních těžkostí. Jejich dosavadní vlády – například ta francouzská – je nenalézají. A tak lidé snáz uvěří těm, kdo tvrdí, že východisko vidí. A nabídnou možnost obhájit lidem aspoň práci, kterou jim, podle nich, berou imigranti. I ti z členských zemí. Ale nabídnout konkrétní opatření, jak ekonomiku stabilizovat, tihle populisté také nedokážou.

Mluví se o tom, že Francie dnes – ve velmi přeneseném smyslu – znamená pro Evropu podobné ohrožení jako Německo v meziválečné době. Je opravdu tahle klíčová evropská země, ponořená do problémů, pro zbytek Evropy riziko?
O tom se možná mluví, ale je to nereálné přirovnání. Vyšel bych z nedávné historie. Le Pen se v roce 2002 překvapivě dostal do druhého kola prezidentských voleb, vyřadil dokonce favorizovaného socialistického kandidáta a jen minimálně ztrácel na Chiraca, který dostal devatenáct procent. Byl jsem tehdy šokován, když jsem v pařížských ulicích viděl, jak silně si najednou Francouzi uvědomili, že fašismus nechtějí. Že by se snad ve Francii měl ujmout zárodek nějakého totalitního režimu, to nevidím.

Ovšem poslední volby vyhrála strana, která se od Le Penových dob změnila pouze navenek. Francie je v krizové situaci a nejde ani tak o vznik diktatury. Spíš o to, že by jedna ze dvou klíčových unijních zemí mohla provést protievropský obrat. Mohlo by se to stát?
Do tuhého půjde, jestliže republikánská Francie nedokáže zajistit základní sociální potřeby velké části svých obyvatel. Ale na vítězství lepesnismu v evropských volbách hned v univerzitních městech reagovali studenti manifestacemi. Zatím to byl jen studentský protest organizovaný levicovými studentskými organizacemi, ale ve Francii bych očekával, že v další etapě by se přidaly odbory. Nezapomínejme, že francouzská demokracie se rodí i obhajuje v ulicích. Já bych věřil, že svobodnou a nezávislou Francii si Francouzi pořád ještě představují jako de Gaullovu, a ne Le Penovu Francii, a že politickou krizi, způsobenou Hollandovou slabostí, překonají. I když prezident Hollande v současné chvíli recept na překonání ekonomické ochablosti nemá.

Jak dobré podle vás vůbec česká média poskytují zpravodajství z Bruselu?
Nepřipadalo by mi etické svěřovat jinému mediu to, co bych teď třeba vytkl zpravodajství ČT nebo Českému rozhlasu z Bruselu. Radši tedy jen obecně: začnu slovem Brusel. To slovo sice šetří ve zpravodajství vteřiny a řádky, ale je ve své podstatě dezinformací. Brusel je abstraktní pojem. O Evropské unii přece rozhodují v bruselských budovách politici členských států. Samozřejmě, že jsou šťastní, že jejich špatná či nepopulární rozhodnutí padají v médiích na hlavu Bruselu! O těch dobrých sami hlásají, že je v Bruselu „prosadili“.

Další takové slovo je „kohezní“. Ubližuje Evropě víc než stohy protievropských výmyslů. Koheze je česky soudržnost! Proč se žádný novinář neobtěžuje tím, že by místo kohezní fond říkal fond soudržnosti? Pomohlo by to českému člověku pochopit, o co v Evropě jde. Věděl by, že ty peníze z fondů nejsou ani almužna, ani přilepšení, ani náplast, ale něco, co má především upevňovat evropskou soudržnost. Věděl by, že nám evropské fondy slouží dvakrát: jako finanční přínos, a možná ještě víc jako přínos soudržnosti a síle evropského celku. A ten, tedy Evropská unie, je koneckonců střechou nad našimi hlavami.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].