I na sígry platí vlídné slovo

Internátní škola Snark pro problémové děti v belgickém městě La Louviére není místem tradičních metod. Tamní učitelé věří, že jejich studentům, jejichž nezvladatelné chování často pramení z traumatické minulosti, kdy zažili sexuální zneužívání či domácí násilí, pomůže spíše něco jiného než přísné represivní metody. Promluvit si s nimi a vyslechnout je. Francouzský filmař Francois-Xavier Drouet ve Snarku rok natáčel a zjistil, že to občas funguje, a občas ne. S filmem Převýchova přijel nedávno na festival Jeden svět

Ve škole jste natáčeli celý rok; začalo vám na těch dětech záležet? Strávil jste s nimi hodně času, poznal jste je zblízka.
To je velmi obtížná otázka. Když točíte dokumentární film s uměleckými ambicemi, pořád musíte přemýšlet o tom, v jaké vzdálenosti „od objektu“ se pohybovat. Když jste příliš blízko, stanete se zajatcem vlastních emocí, když jste moc daleko, staví vás to do pozice jakéhosi voyeura. Točili jsme děti s velmi vážnými problémy, některé byly znásilněny, jiné zažily domácí násilí či velkou chudobu, čili jsme museli být v tomto směru každopádně opatrní.

Ony totiž mnohokrát zažily, že si k někomu vytvořily vztah, a ten člověk pak zmizel nebo je jinak zklamal. Ta děcka jsou často milá, hrajete s nimi fotbal a napadne vás, že byste si jedno mohla vzít domů, ale jsou velmi často taky hodně otravná – po některých natáčecích dnech jsem měl chuť je zaškrtit. Rok, který jsme natáčeli, byl navíc velmi bouřlivý v porovnání s jinými. Sešla se tam skupina hodně mladých studentů s vyhraněnými problémy, zejména ve vztahu k autoritám.

Projekt školy je unikátní zejména tím, kdo na Snarku učí. Místo, aby studenty za chyby a přestupky tvrdě trestali, vedou s nimi nekonečné a trpělivé debaty o tom, co udělaly a proč. Jaký typ lidí tam pracuje?
Pracují tam učitelé, psychologové, sociální pracovníci, ale čím se Snark odlišuje je to, že jejich role dalece přesahuje toto vymezení, což má terapeutický účel a dopad. Tyhle děti obvykle mají negativní vztah k učitelům i k psychologům, protože jich poznaly za život strašně moc. Učitelé sice učí, ale taky s dětmi hrají fotbal, loupají s nimi brambory v kuchyni nebo umývají nádobí, dávají jim dobrou noc. Jinak jsou to lidé různého typu, někteří mají pedagogické vzdělání, jiní ne; ale spojuje je to, že projektu věří.

Zažili někteří podobné osudy jako děti, o které se teď starají?
Někteří ano. Na vánočním večírku Snarku se scházejí bývalí studenti a řada z nich dnes učí. Nejstarší generace učitelů byla motivována i politickými důvody – škola vznikla na vlně vzedmuté v osmašedesátém. Mladší už takto nepřemýšlejí.

Říkáte, že projektu věří. Lze ale říci, zda jejich metoda skutečně funguje? Že zvyšuje šance těchto dětí na normální život?
Když jsem začínal s filmováním, vedla se zrovna ve Francii velká debata, že je třeba stavět víc vězení pro teenagery, že je třeba být na ně tvrdší. Čili já jsem chtěl ukázat, že existují i alternativní cesty a místa. Realita samozřejmě není jako obvykle černobílá, je velmi složitá a obtížně „měřitelná“. Oni v té škole stráví tři roky svého života. Ale věřím tomu, že snažit se dětem pomoci a porozumět jim je lepší, než je rovnou trestat. Učitelé ve Snarku věří v sílu slova, v léčebný účinek slova – neustále s dětmi mluví. Cokoliv se stane, tak se o tom mluví, často celé hodiny, před ničím nezavírají oči. To mi přijde důležité. Pro ně je to samozřejmě velmi vyčerpávající. A slova mají své limity - není to tak, že by studentům všechno prošlo, což jsme taky ve filmu zachytili.

Ve filmu se nedozvíme, čím konkrétně děti prošly, což by možná divákům pomohlo lépe pochopit jejich chování a výstřelky. Proč?
Dohodli jsme se tak se školou, protože jsou to samozřejmě soukromé informace. Ale myslím, že pro diváka je prostě zajímavější to nevědět, dohadovat se. Nechal jsem tam nicméně pár odhalujících momentů, kdy děti samy promluvily o svojí rodině. Hodně jich mělo společného chybějícího otce; někteří zemřeli, jiní prostě zmizeli do vězení nebo neznámo kam.

Sledují ve Snarku, jak se jejich studentům daří, když ze školy odejdou?
Jak už jsem zmínil, někteří sami udržují se školou kontakt. Ale jinak mohou sledovat jejich osudy dětí, jen když ony s tím souhlasí - což se ne vždy stane. Takže si jejich další osudy můžeme znovu jen představovat.