Hrát v Rusku fotbal bylo někdy doslova o život

Politici rádi prohlašují, že sport nemá s politikou nic společného a jde jen o fair play a neutrální poměřování schopností sportovců a sportovkyň. Ale pohled jen pár let zpátky k mistrovství světa ve fotbale v Kataru nebo k olympijským hrám v Pekingu či Soči ukazuje pravý opak. Film a politika jsou svérázná siamská dvojčata, srostlá někdy na nečekaných místech. Nejsilněji pak v totalitních režimech. Dějiny sportu přes politiku vypráví ve své nové knize Králové střelců. Sport ve stínu impéria polský reportér Zbigniew Rokita. Impérium v názvu znamená Rusko od konce 19. století do roku 2018. Od carského panování přes Sovětský svaz Josifa Stalina a Michaila Gorbačova až po současnost Vladimira Putina. Píše o cyklistice, basketbalu, vodním pólu, ale hlavně o fotbalu, který podle něj čeká nejspíš velká revoluce.

V kapitole věnované počátkům fotbalu v Rusku mě pobavil jeden detail – že byl podezřelý jak pro cara, tak pro bolševiky, kteří cara svrhli. Zatímco Mikuláš II. ve fotbalistech viděl potenciální revolucionáře, bolševici zas považovali sport založený na soupeření za buržoazní přežitek.

Carský režim sledoval fotbal s jistými obavami, protože vnímal kluby obecně jako organizované spolky nebo strany. Jako předstupeň dalšího shromažďování lidí k diskusi či společné akci. Propojení sportovních organizací s nacionalismem nebo obranou národní myšlenky ale platilo i jinde – příkladem je třeba český Sokol. Bolševici se zase fotbalu báli, protože ho vnímali jako dovoz ze Západu, navíc založený na rivalitě mezi týmy. Zároveň byl podle nich amorální ve snaze obehrát a přelstít protihráče. Z těchto důvodů nebyl vhodný pro proletáře. Lest neodpovídala ideálům komunismu. Komunističtí teoretici tak zkoušeli přijít s vlastní „nesoutěživou“ variantou fotbalu. Nebyla to ale žádná iniciativa podporovaná oficiálně státem, nýbrž aktivita pár jedinců.

Když se díváte na víc než sto let historie vztahu mezi sportem a politikou, fascinuje vás nějaké období víc než ostatní?