Cesta Babišova hnutí ANO je neopakovatelná

V české politické soutěži v posledních deseti letech přibývají strany a hnutí, které už nejsou ideově tak vymezené. Podle politologa Stanislava Balíka je do značné míry strůjcem této proměny hnutí ANO, jehož úspěch je však zároveň do jisté míry neopakovatelný. Faktorem, proč k takové proměně došlo, je i dlouho nevídaný jev: současná mladá generace nemá pocit, že se bude mít lépe než rodiče. „Prakticky sedmdesát let platila mantra, že každá další generace se bude mít automaticky lépe. Jenže krize, která po roce 2008 přišla, se nutně musela odrazit i v politice,“ říká děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

Mikuláš Minář představil nový projekt, který rovněž zapadá do oné kategorie „nevymezenosti“. Co o něm zatím víme? 

Víme, jak se Mikuláš Minář pohybuje na politické scéně: že při své dvouleté cestě dokázal plnit náměstí nejen v Praze, a umí tak být tváří společenského hnutí. Zároveň víme, které lidi si pro své hnutí vybral a kterými lidmi svou politiku může reprezentovat. Podle Davida Ondráčky můžeme uvažovat o potenciálním protikorupčním étosu, snad o snaze změnit těžkopádný systém veřejných zakázek. Pavel Vyhnánek je zase symbolem spojení se světem Prahy sobě. Ale velká témata s zatím s hnutím veřejně spojena nejsou. A poslední věc, kterou víme je to, že Lidé PRO, že není nejen klasickou stranou, ale ani klasickým hnutím. Nemají politické zájmy, které by reprezentovali. To se ukázalo na nešťastné kauze s manželstvím pro všechny. Buď nevědí, nebo nechtějí říct, co si o té věci myslí.

Takže vznik Lidí PRO ukazuje trend, který sledujeme delší dobu…

Ukazuje. A myslím, že pro Českou republiku je to trend neblahý. Politické subjekty nevznikají kolem konkrétních zájmů, ale kolem rozhořčení, znechucení a morálního postoje. To ale politická věda nepředpokládá - ta naopak počítá s tím, že vznikají trvalé subjekty, které zastřeší nějaký nereprezentovaný zájem, ke kterému se lidé následně přidají. Ne že se tady by za posledních deset let rodily takové subjekty, ale vznikají v daleko hojnějším počtu, než jsme byli zvyklí.

Proč je to špatně?

Teorie stranických systémů říká, že je pro stabilitu daného systému daleko bezpečnější zápasit z nějaké pozice - a nemusí být pravá nebo levá - o nevyhraněného voliče, než když se naopak ze středu útočí do některé části politického spektra. Součástí současného trendu je i to, že tady vždy před volbami bude nový projekt, který něco slibuje, ale o důvěryhodnosti takových slibů toho moc nevíme. Když nám něco nabízí strany jako ČSSD nebo ODS, víme, co nám nabízely před deseti lety, jak vládly a s tím pak můžeme porovnávat, zda se strana někam posunula nebo je ve svém programu konzistentní. Pokud to jak porovnat nemáme, budeme se točit na tom, že si lidé budou vybírat z různě zabalených slibů a rozhodovat bude politický marketing. Nikoliv práce, kterou za sebou strana či hnutí má.

Co je hlavním důvodem téhle změny?

K tomu se musíme podívat i jinam, ne ve všem jsme unikátní. Trend slábnutí bipolární soutěže dohání celý západní svět. Velké strany, které měly dohromady podporu i devadesát procent, teď sotva složí velkou koalici. Je to pro mě ta nejzajímavější politologická otázka dneška: do jaké míry strany kopírují proměnu společnosti a do jaké míry ji způsobují. Můžeme se na to ptát i v případě USA - z někdejšího v zásadě konsensuálního systému se proměnily v opačný extrém a hlavní strany spolu přestávají být schopné komunikovat. A také tady je nutné položit si otázku, kdo stojí na začátku problému. Zda to jsou politici a strany, nebo volič.

Znát přesnou odpověď na tuhle otázku by byla hojně citovaná vědecká práce. Jaký je nicméně váš dojem? Stál na začátku spíše volič, nebostrana?

Je otázka, co myslíme začátkem. Je to snaha části politických elit tlačit shora na proměnu společnosti progresivním směrem? Anebo je oním začátkem neuspokojivá situace pociťovaná určitými společenskými skupinami v oblasti rovnosti výsledku či i rovnosti příležitosti, která vedla k progresivní politice? Skutečně nemám data pro přesnější odpověď.

Kde přesně se vzala nedůvěra v tradiční strany v Česku? Je i něčím specifická, nebo navazuje na zmíněné trendy venku?

Nedůvěra u nás vznikala tím, co tu strany od devadesátých let dělaly. Jako největší zlom nicméně vnímám až rok 2006. ODS tehdy vedla se sociální demokracií velmi vyhrocenou kampaň, ve které se obě strany vzdalovaly středu a po dvou a půl letech skončila. ČSSD zase neuměla najít alternativu, nenabídla nic nového. Tehdy navíc dochází k prvnímu štěpení na obou stranách politického spektra. Podle mého názoru způsobil zhoršené vztahy na pravici Mirka Topolánka i chybný kalkul Miroslava Kalouska, který chtěl  vytvořit „béčko“ občanských demokratů v podobě TOP 09. Na levici naopak získával voliče nový projekt Miloše Zemana SPOZ. Posledním hřebíkem do rakve byla Nečasova vláda. Éru silných pravicových a levicových vlád zároveň pomohl ukončit všeobecný blahobyt, který veřejnou debatu nasměroval k jiným tématům, jakým je například podoba evropské integrace.

Má na to vliv i podoba a organizace stran?

Ano, strany u nás fungují spíše jako kluby místních politiků, ale říkají o sobě, že jsou strany masové a spoléhají primárně na své lídry. To by mohlo fungovat, pokud by masové skutečně byly a měly statisíce členů, jako tomu bylo za první nebo za třetí republiky. Jenže ve skutečnosti se počítají členové jednotlivých stran v řádech tisíců. KSČM sice má okolo třiceti tisíc, ale pětadvacet tisíc z nich už je mimo reálnou reflexi současnosti. Struktura těchto málo početných táborů nepřivedla strany k reflexi ani ke generování lídrů se širokou podporou. Kandidátky zůstaly otevřené pouze členům stran a do vysoké politiky tak zpravidla stoupají  starostové menších měst, dnes nejčastější prototyp poslance či senátora. To je ale velmi úzké rozpětí. Strany negenerují experty na různé oblasti politiky a je jedno, zda jde o zahraničí či o školství. Většina takových expertů do politiky vstoupila na začátku 90. let. Stranám chybí tvář odbornosti a hlavně lidé, kteří by tuhle tvář reprezentovali. A když jsme začínali u hnutí Mikuláše Mináře, tak expertkou na energetiku má být Dana Drábová a nikoliv někdo, komu je třicet a s politikou začíná.

Zmínil jste, že strategickou chybou pravice byl vznik TOP 09. Ale je fakt, že nově ohlášená trojkoalice – kam ještě patří lidovci – si do programu nedává body jako manželství pro všechny nebo odsouvá přijetí eura. Není to důkaz, že k rozdělení pravice „muselo“ dojít?

To jsou ale témata, u kterých se nikdy nehlasovalo podle stranické příslušnosti, nýbrž napříč politickým spektrem. Podívejme se například do Velké Británie. Hlasování o brexitu se také nedělilo tak, že konzervativci byli pro a labouristé byli proti. A to je koncept západní velké strany. Nejde o to shromáždit co největší množství lidí s totožným názorem. Takové strany mají stejné hodnoty, například solidaritu nebo svobodu jednotlivce, ale následně se v různých frakcích liší, zvláště pak v tématech, která jsou součástí kulturní války. Pokud budou mít Petr Fiala, Marián Jurečka a Markéta Pekarová Adamová na něčem zásluhu, tak na tom, že zkusí zlomit přesvědčení, že každý zájem si zaslouží vlastní politickou stranu. Pokud má volič stranu, kde deseti politikům věří, a třem nikoli, neměl by to být důvod k zakládání nové partaje.

A jaký prostor zaplňuje koalice Pirátů a Starostů?

Já bych tu koalici označil za levý střed. Osloví z části ty samé voliče, které kdysi oslovila ČSSD Vladimíra Špidly, ale také ty, kteří volili Unii svobody. Nemalou část elektorátu budou tvořit také ti, kteří nedůvěřují trojkoalici kvůli minulosti jednotlivých stran. Budeme tady mít subjekt, který se bude tvářit, že s takovou minulostí nemá nic společného, byť Starostové a nezávislí měli stabilně svého ministra v Nečasově vládě. Piráti zase kromě Prahy nemají výrazné komunální zastoupení a až nyní se dostávají do krajských koalic. Mohou tak působit jako strana, která nemusí zatím být za nic trestána ani odměňována.

Když shrneme důvody, proč sílí strany a hnutí, které nehrají na tradiční dělení na pravici a levici, případně se neidentifikují ani jinak. Je to tedy fakt, že se strany neuměly postavit svým vnitřním problémům a pak změna témat v souvislosti s růstem blahobytu. Nebo ještě něco dalšího?

Důležitým faktorem je samozřejmě úspěch hnutí ANO, který může sloužit jako jakýsi vzor. Leckdo si myslí, že cestou k úspěchu je nevyhraněnost - asi nikomu jinému se nepovede říct jeden den něco, druhý den něco úplně jiného a třetí den udělat ze všech hlupáky, že je to takhle přeci normální. Představa, že jde v případě Andreje Babiše hlavně o PR a nejde o reálnou politiku, je nicméně mylná. Babišovi se po počáteční krátké éře, kdy lovil zklamané pravicové voliče, podařilo stát uvěřitelným reprezentantem konkrétních společenských zájmů, které jsou levicové: spoléhání se na silný stát a silné politické reprezentanty. Z řad jeho protivníků a následovníků je to ale chybně připisováno oné nevyhraněnosti a šikovnému PR. Zároveň je však Babišova cesta k úspěchu je spojená s ním osobně a je neopakovatelná.

Ale za hnutím ANO jsou v preferencích Piráti, kteří rovněž na tradiční dělení politického spektra nevěří. Nestává se tedy přece jen z cesty Andreje Babiše standard?

To bychom předvídali, což se mi nechce. Podívejme se, jak takové předvídaní dopadlo ve Spojených státech. Vidíme i jinde ve světě, že se politika a ideje vyprazdňují, ale nevíme, co způsobí nastávající ekonomické krize, zda se některá socioekonomická témata nevrátí. Nikdo by si před rokem nepomyslel, že se teď někdo může profilovat na tom, zda omezovat lidské svobody - ať už si o tom myslíme, co chceme.

Ve kterých zemích ještě vidíme podobný posun?

Například v zemích Beneluxu, kde musí spolupracovat šest stran, aby poskládaly vládu. Zároveň bude zajímavé sledovat Německo po odchodu Angely Merkel. Máme pořád pocit, že je vše při starém. Ale sociální demokracie, která kdysi měla své kancléře, je nyní na čtvrtém místě v preferencích. A jak víme, že podpora CDU není do jisté míry hlavně podporou Angely Merkel? My jsme se kdysi o Německu učili jako o modelovém příkladu tzv. dvou a půl strany - tedy toho, že stranický systém má dvě silné strany a pak jedno menší uskupení, která se může přiklonit k jedné i druhé partaji. To je dávno pryč, naopak preference rostou stranám, o kterých jsme se prakticky neučili.

To znamená, že se to děje po celé Evropě. Má to tedy i evropské kořeny?

Ano, může to být způsobeno například i evropskou integrací. Často to pouštíme ze zřetele - ale bylo by divné, aby se něco nestalo, pokud přidáme novou arénu, která zásadně omezuje arény na nižších úrovních. A evidentně se také něco děje ve smyslu ekonomického růstu a blahobytu. Vidíme to ve Spojených státech a stejně tak do jisté míry v Evropě: dnešní mladá generace má po dlouhé době pocit, že jí nebude lépe než jejím rodičům. Přitom prakticky sedmdesát let platila mantra, že se každá další generace bude mít automaticky lépe. Ale tohle v historii lidstva není samozřejmé. A velká deprese, která po roce 2008 přišla, se nutně musela odrazit v politice. A právě Pirátům se do jisté míry podařilo stát jakousi generační stranou, která reprezentuje do té doby špatně zastoupenou část společnosti. Nicméně i to je zjednodušení. Úspěch Pirátů čerpá ještě z něčeho jiného - což je vidět například na výsledcích krajských voleb, ve kterých měli v rámci jednotlivých krajů nejvyrovnanější výsledky. Evidentně to je výsledek určitého celospolečenského dění, který nejde vysvětlit jen tím, že je volí mladí.

A čím tedy?

Podobně jako Andrej Babiš čerpali z étosu, že vývoj po roce 1990 byl ve většině věcí špatně. S tím důležitým rozdílem, že Andrej Babiš nám vlastně říká, že to nějakým způsobem zvrátí a napraví, zatímco Piráti říkají, že svět je za těch pětadvacet let jinde, tak pojďme řešit jiná témata.

Jaká to jsou? A změnila se jejich kritika oproti předsněmovnímu období? Ostatně už třetím rokem jsou Piráti v nejvyšších patrech politiky a jsou tedy její součástí…

Že jste ve Sněmovně, nemusí nutně znamenat, že jste součástí establishmentu. Mám pocit, že se více posouvají od důrazu na digitalizaci či duševní vlastnictví v době internetu k tématům, jako je otázka exekucí, životní prostředí, různé oblasti rovnosti…

Jak velkou roli ve výběru strany hraje postoj k minulosti? Je to pořád důležitá linie?

V té podobě, v jaké jsme jej po roce 1989 zažívali, už velkou roli nehraje, navíc evidentně stále slábne. V minulých letech byl poměrně významným tématem vztah k podobě postkomunistické transformace, ale i zde mám pocit, že palčivost ochabuje - nicméně zůstává poměrně živá ve vztahu k ODS. Obecně však myslím, že příští volby se budou mnohem méně točit kolem témat vzdálenější minulosti než jakékoli volby nedávné minulosti.

Vrátí se ještě pravolevé spektrum? A když ano, bude jedním z důvodů i změna klimatu, která je – nebo aspoň až do covidu byla – jedním z nových témat a často je za jejího původce označován globální kapitalismus ve své současné podobě?

Nevěřím na konec pravolevého střetu v politice, byť vidíme, že se v průběhu let mění. Každopádně právě naše země má velkou zkušenost s tím, jak se k životnímu prostředí choval velký oponent kapitalismu – socialismus. Ze svého dětství v osmdesátých letech si nepamatuji, že by nás na vesnici napadlo jít se koupat do Moravy či do potoka – nebylo to možné, chytili bychom nějakou vyrážku. Také si pamatuji na velkou slávu, když bylo v devadesátých letech možno do našeho potoka Vitonína vrátit po desetiletích raky. Nicméně je jasné, že pro mnohé je schopnost adaptace kapitalismu vnímána jako příliš pomalá a neobratná - a je zřejmé, že se toto téma dostává do hlavního proudu politické debaty.

Je méně než rok před volbami a existuje reálná možnost, že vládu bude skládat pět, v případě úspěchu Mikuláše Mináře dokonce šest subjektů. Může to být udržitelné?

Jsme v situaci, která si žádá neprojektovat něco na dlouhou dobu. Podobně jako v roce 1990, kdy se v Občanském fóru musely spojit osobnosti od Petra Uhla po Václava Klause, aby společně odstranili minulý režim a vybudovali základy nového. Na nějakou dobu museli odložit bokem svou vyhraněnost, aby dali vzniknout základům něčeho nového. Pokud si lídři opozičních stran vytknou před závorku, že chtějí odstavit od moci Andreje Babiše a deagrofertizovat Českou republiku, může být jejich uskupení stabilní. Pokud převládne pocit, že jsme ve zcela normální době a problém Andreje Babiše je na stejné úrovni jako výše daní či vztah k Evropské unii, nemusí taková koalice vydržet dlouho. Takové věci nejsou v tomhle kontextu nedůležité, to je politika - ale předcházet tomu musí tvorba prostředí, kde se tahle politika dělat dá. Pokud si stejně jako na Slovensku strany z celého spektra řeknou, že odstaví od moci Mečiara a v dalších volbách se utkají o další budoucnost, mohou vydržet.