Československý komunismus byl groteskně pokřivený a filmový realismus ho nezachytí
 
20
Autor: Milan Jaroš

Svůj celovečerní debut Arvéd natáčí až do poloviny března režisér a scenárista Vojtěch Mašek. Snímek vypráví o záhadné postavě československých dějin, Jiřím Arvédovi Smíchovském, právníkovi z vlivné pražské rodiny napojené na Vatikán, který ve dvacátých letech propadl okultismu, ve čtyřicátých donášel nacistům a po válce jako komunistický vězeň státní policii. Mašek, oceňovaný autor komiksů a držitel několika prestižních cen Muriel, napsal scénář spolu s Janem Poláčkem, autorem knihy o Smíchovském nazvané Malostranský ďábel. Do hlavní role obsadil Michala Kerna. „V Arvédovi se potkal můj zájem o téma začátků tajných služeb a negativní, ale obrovsky charismatické postavy se schopností manipulovat,“ říká Mašek „Nejvíc mě zajímalo, co byl takový člověk zač - a co je výmysl, nebo fikce, legenda, kterou si o sobě vytvářel.“ Text o natáčení najdete v aktuálním Respektu pod titulkem Ďábel ve Kbelích, následující rozhovor je jeho doplněním.

Arvéd je zasazený do 40. a 50. let, období dvou vyhrocených totalit, které je mezi tuzemskými filmaři poslední dobou celkem populární. Až z těch zpracování může panovat až určitá únava. Jak k němu přistupujete vy?

Od začátku jsem věděl, že nechci dělat klasický historický film, který mapuje čtyřicátá a padesátá léta. Nechci dělat reflexi komunismu ani kulisy doby. Chci konfrontovat dva totalitní režimy s postavou někoho tak vychýleného a inteligentního, jako byl Smíchovský, který se do nich zvláštně zamotal a musel s tou dobou nějak pracovat. V kombinaci s faustovským motivem a vyvoláváním a provokováním ďábla mi přišlo, že by se to dalo zpracovat stylizovaně nebo surreálně - tedy tak, jak se tohle období v české kinematografii neukazuje.

Padesátým letům jste se už věnoval. Ilustroval jste komiks Češi 1953 Jak Gottwald zavraždil Slánského, který vycházel ze seriálu Pavla Kosatíka České století. V té souvislosti jste mluvil o „československém pokřiveném komunismu“. Co jste tím přesně myslel?

Když mluvím o pokřivenosti, mám na mysli groteskno nebo absurditu - ale přitom ty hrůzy nijak nezlehčuji. Už princip politických procesů, tradice udavačství, tradice mystifikace jsou pro mě prvky pokřivenosti, která mě zajímá. U procesů, ale třeba i u Franze Kafky nebo Michaila Bulgakova, kde představuje temný typ humoru, jenž hrůzu nahlíží jinak, než to umožňuje realistické zpracování. Při snaze o realismus hrozí, že věci dopadnou černobíle a jednoznačně. Proto se v Arvédovi pokouším o vychýlený pohled na svět přes vychýlenou postavu, která se pohybuje na hraně představ a halucinací a nedokáže jedno od druhého odlišit.

01
Autor: Milan Jaroš
02
Autor: Milan Jaroš
03
Autor: Milan Jaroš
04
Autor: Milan Jaroš
05
Autor: Milan Jaroš
06
Autor: Milan Jaroš
07
Autor: Milan Jaroš
08
Autor: Milan Jaroš
09
Autor: Milan Jaroš
10
Autor: Milan Jaroš
11
Autor: Milan Jaroš
12
Autor: Milan Jaroš
13
Autor: Milan Jaroš
14
Autor: Milan Jaroš
15
Autor: Milan Jaroš
16
Autor: Milan Jaroš
17
Autor: Milan Jaroš
18
Autor: Milan Jaroš
19
Autor: Milan Jaroš
20
Autor: Milan Jaroš
Celá fotogalerie Zavřít fotogalerii

Jak tedy vnímáte dosavadní tuzemské filmy zkoušející ukázat komunistickou totalitu?

Mám pocit, že se to moc nedaří. Buď je to idealizace a vzpomínání, nebo je to vyhrocené dobro a zlo – říkám tomu obrácený socialistický realismus. Možná i z nějaké oprávněné obavy z relativismu nebo zpochybňování dobra a zla se tu vytváří jednorozměrní padouši a hrdinové, což dělá medvědí službu době i postavám. Už jen to, že každý estébák má zarudlý obličej, je sprostý a všechny mlátí, je falešný obraz, protože plno záporných hrdinů historie klamalo tělem a jejich osudy byly složité, zamotané, nejednoznačné. Ale možná je ještě moc brzo zpracovat tohle téma tak, aby to nepůsobilo jako obhajoba zvěrstev padesátých let.

U postav vašich komiksů je často prvním impulsem nějaký obraz, co jím bylo u Arvéda?

Nebyl to obrazový spouštěč, ale reálná informace, která na mě působila magicky: že na doživotí odsouzený kolaborant s nacisty má navenek působit, že sedí ve vězení, ale jeho komunistický vyšetřovatel ho vydržuje ve fešáckém kriminálu hotelu Esplanade výměnou za spolupráci s StB. A podílí se tak na začátku nové totality. Přišlo mi to jako ze  surrealistického filmu. Smíchovského osud je ostatně v něčem neuvěřitelně fantaskní. Film je inspirovaný skutečnou postavou, která je ale dodnes opředená záhadami a nevysvětlitelnými jevy. Se spoluscenáristou Janem Poláčkem jsme se jeho charakter pokusili napojit na tu dobu.

Čím vás dvojnásobný kolaborant, okultista a studovaný člověk z bohaté pražské rodiny přesně zajímá?

V Arvédovi se potkal můj zájem o téma začátků tajných služeb a negativní, ale obrovsky charismatické postavy se schopností manipulovat. Nejvíc mě zajímalo, co byl takový člověk zač - a co je výmysl, nebo fikce, legenda, kterou si o sobě vytvářel.

Reklama
Reklama

Čtěte také: Monstra nejsou tím, čím se zdají být

Pochopil jste ho?

Snažil jsem se o to. V tom základním si dokážu představit, že touha filosofa i tvůrce objevit pro sebe nějaký nový směr nebo smysl existence může vést k čím dál tím větším obětem a slévání rozdílu mezi dobrem a zlem. Někdo se v touze po hledání a nalezení smyslu život pustí do temnějších vod, na které nemá sílu ani morální kvality. Semele ho to. Jako hlavní klíč se nám tam dostával smutek z osamělosti výjimečného člověka, třeba na hranici geniality, kterému zároveň chybí část emocí, nedokáže komunikovat s lidmi a vytvořit si normální fungující vztah.

Jak spolupráce s Janem Poláčkem probíhala?

Při psaní námětu jsem vycházel z knihy Milana Nakonečného Novodobý český hermetismus, kde je o Smíchovském kapitola. Pak vyšla kniha Jana Poláčka Malostranský ďábel - a Honza se přidal k projektu se svou zkušeností. Scénář je tak kompilací mého námětu a informací čerpajících z jeho knihy. Vyměňovali jsme si verze scénáře, přepisovali nebo dopisovali scény. Nakonec scenáristické práce jako takové asi dělal více Honza a já byl spíš hodně aktivní dramaturg. Už ani nedokážu posoudit, jakou scénu jsem napsal nebo upravil já – vyhovovalo mi, že jsem se oddělil od scenáristy a mohl se soustředit jako budoucí režisér na vizi a vizualitu filmu. Bylo to zajímavá zkušenost. Nelpěl jsem na svém textu, díval jsem se na něj už z druhé strany, takže jsem byl někdo mezi režisérem a scenáristou. Postupně jsme scénáře odliterárňovali, zbavovali košatosti, aby v něm zůstaly hlavně věcné informace, dialogy. Když se scénář pěkně literárně napíše, pěkně se čte a obsahuje pseudo-režijní poznámky vedené snahou to koncepčně vymýšlet, může to být na škodu. Scénáře mohou být čtivá próza, ale hůř se pak hledá realizační klíč. Už je to zabarikádované textem.

Proměňoval se scénář ještě po zkouškách s herci?

Protože je to můj první velký samostatný filmový projekt, chtěl jsem být s herci v co nejužším kontaktu. Věřím na to, že je pro postavy dobré, když se vytvářejí a dotvářejí v dialogu při zkouškách s herci. Hlavně u takhle složité figury, jakou byl Smíchovský. Snažili jsme se při zkouškách s hercem Michalem Kernem odpovědět, proč se takhle chová, jak to myslí. Je to postava bájného lháře, který o sobě dokáže říct strašně moc a nakonec vlastně nic, protože není jasné, jestli si nevymýšlí.

13
Autor: Milan Jaroš

Mluvíte o surrealismu, jiném vizuálním pojetí. Můžete vizuál víc přiblížit?

Film by měl mít blízko k magickému realismu, výtvarná stylizace má umožnit podívat se na tu dobu jinak. Střídáme prostředí, myšlení a vnímání času. Pracujeme s dějovými časovými linkami jinak než klasicky lineárně. Klíčový je pro mě motiv labyrintu. Labyrintu prostředí, které odráží labyrint ve Smíchovského hlavě, který se ten chaos snaží uspořádat. Byl to člověk, jehož svět se v určitou chvíli rozpadl a on se ho snaží dát dohromady.

Film má tedy být výrazně vizuální, zároveň jsou pro vás dialogy důležité.

Je to dvojí zájem. Jednak mě zajímá výtvarná, vizuální stránka - a kromě toho mě v komiksové i divadelní práci zajímá dialog jako nástroj. Nemám rád, když se říká, že film nemá být takzvaně ukecaný. Spíš jde o to, jaké se i v tom dialogu dějí změny a zvraty a jak jsou podchycené hereckými výkony. Aniž bych to chtěl srovnávat, napadá mě jako příklad dialogického filmu Spalovač mrtvol, který je „ukecaný“, neustále se v něm mluví, ale ta žvanivost má v sobě i díky Rudolfu Hrušínskému zvláštní hypnotičnost a celý film je zároveň obrazově a výtvarně dokonale promyšlený. Pro Smíchovského bylo mluvení, schopnost převracet věci, manipulovat slovem se svým okolím, hlavní zbraní.

Přemýšlíte o svém budoucím divákovi?

Člověk spoléhá na to, že je sám sobě svým budoucím divákem. A doufá, že jemu podobných diváků, kteří mají rádi filmy na hraně reality pracující se svébytnou poetikou, bude víc. Je to každopádně film pro diváky, které zajímá něco poťouchlého, paradoxního, překvapujícího, co převrací zažité věci i žánry. Ať to dopadne, jak chce, je to obrovská a nečekaná zkušenost. Vůbec ale nevím, jestli se tím stávám filmovým režisérem.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte