Dcerám se snažím dávat všechno, co jsem v děcáku nedostala

Když bylo Olze Mistrové pět let, její rodiče se rozvedli. Matka začala mít problémy s alkoholem a její nový partner Olgu a její mladší sestru opakovaně vyhazoval z bytu na ulici. Jídlo dívkám nosili sousedi nebo žena, která na nádraží prodávala zmrzlinu. Nakonec obě skončily v dětském domově na Karlovarsku, kde zůstaly až do dospělosti. Zájem o ně sice měla jejich babička, ale úřady jí děti nesvěřily, údajně kvůli vyššímu věku. Náročný přechod do samostatného života Olga zvládla. Ve svých sedmatřiceti letech má stabilní práci a s dlouholetým partnerem vychovává dvě dcery ve věku tři a šest let. Dodnes má oporu v Kláře Chábové z Nadačního fondu Krok domů, který podporuje mladé lidi opouštějící ústavní výchovu v jejich osamostatnění. 

Jak na dětský domov vzpomínáte, Olgo?

O. M.: Mám na něj hezké vzpomínky. Chovali se k nám dobře. Nebýt domova, nevím, kde bychom se sestrou skončily. Ale rodinu nic nenahradí. Všechny děti v domově by daly všechno za to, aby mohly někomu říkat „mámo, táto“. Třeba když je v rodině dítě nemocné, vezmete si ho k sobě, staráte se o něj, dáváte mu lásku, protože trpí. Já svoje dcery vždycky zabalím do deky, tulím se k nim, aby jim bylo dobře. Když jsem byla nemocná já, nikdo tohle nedělal. Ležela jsem sama v pokoji a jen mi tam nosili jídlo a měřili teplotu. Když nás bylo nemocných víc, šli jsme na marodku, kde bylo pět postelí. Pomazlit se za námi nikdo nepřišel. V domově nás bylo dvanáct dětí ve skupině a střídaly se u nás dvě vychovatelky. Když už jsem si s jednou z nich začala povídat, okamžitě přišly ostatní děti. Nikdy jsem nedořekla nic do konce. Proto se teď dcerám snažím dát to, co jsem sama neměla. Takže vlastně všechno. Někdy si říkám, jestli už je nerozmazluji.  

Jak vás v domově po praktické stránce připravovali na pozdější život?