V Pekingu ve Velké síni lidu na náměstí Tchien An-men se sešlo přes dva tisíce delegátů sjezdu Komunistické strany Číny a proběhl rituál, během něhož přebírá moc nová generace vládců. Nejvyšším představitelem čínských komunistů se po současném prezidentovi Chu Ťin-tchaovi stane nynější viceprezident Si Ťin-pching. Zároveň s tím druhý nejvyšší stranický představitel premiér Wen Ťia-pao předá své pravomoci současnému vicepremiérovi Li Kche-čchiangovi. Potud fakta.
Zbytek světa dělící se o západní civilizační hodnoty a životní styl se táže, co tato změna znamená pro obyčejného Evropana nebo Američana. A odpověď má dvě roviny. Jedna pro ty, kdo si zejména v postkomunistických zemích vykládají demokracii a svobodu jako právo nakupovat neomezeně v supermarketech a létat na prodloužené víkendy za zábavou a poznáním – říkejme jim pro zjednodušení Marek a Andrea. Druhá je pro menšinu v demokratické části světa, která nese na svém svědomí a bedrech slasti i strasti života v občanské společnosti – říkejme jim třeba Kryštof s Adélou.
Marek sjel výtahem do podzemní garáže obytného souboru na pražském Smíchově. A jak tak čekal, než se zahřeje naftový motor jeho služební audiny, prolétl na svém chytrém telefonu několik zpráv na internetu. Zpráva o 18. Sjezdu Komunistické strany Číny v Pekingu ho zaujala zejména proto, že tam nedávno byli s přítelkyní Andreou na turistickém zájezdu, a tak jí nemohl zprávu nepřeposlat. Andrea právě vyprovodila děti a u ranní kávy se věnuje úvahám hlouběji. Amerika a Evropa Čínu úvěrují a Čína zase vyrábí a celý systém se nesmí zadrhnout. Případné nepokoje a ekonomické problémy nedolehnou na čínské skromné spotřebitele, ale na západní střední třídu. Většina věcí v domácnosti nese nápis Made in China a pokud vše bude jako dosud, tak rodinný rozpočet zůstane v pohodě. Trochu je sice zneklidňující tak levná práce v čínských továrnách, ale kdo by na to myslel takhle po ránu cestou do fitka. Naši politici by měli být rezolutnější, v tom se s Markem shodnou, ale což. Kdyby se každý staral o sebe, jak sám nejlépe dovede, tak by bylo na celém světě o všechny perfektně postaráno, no ne?!
Ve stejnou dobu v nedalekých Klánovicích Kryštof s Adélou pacifikují své dvě děti u snídaně a vypravují se do
školy a do práce. „U jídla se nečte“, procedí skrz zuby Adéla směrem k manželovi Kryštofovi, potichu, tak aby před dětmi u snídaně neztratil tvář přísného, leč spravedlivého otce. „Hele, co si myslíš o té Číně, že oni nás tady stejně jednou převálcujou?“ odhlíží Kryštof od novin. Adéla má ve věcech jasno. Její názor na Čínu lze shrnout v několika větách. Je zřejmé, že Činu trápí také zhoršující se životní prostředí, nejen ve velkých městech. Alarmující je ale neschopnost postavit - jak je to obvyklé v západní občanské společnosti na rozdíl od společnosti autoritářské - rozumné argumenty ekologické proti těm ekonomickým. Komunista se nikdy nezmění a už vůbec ne v Číně. Nová garnitura vůdců se sice může snažit o reformy, ale bez svobody a podněcování tvůrčích sil a kritického myšlení je každý pokus marný. Obava autoritářského režimu ze společenských organizací mimo jeho kontrolu je až paranoidní, ale pochopitelná. Zároveň je pochopitelné, že Taiwan a Tibet zůstanou nadále citlivými body.
Opusťme pro tuto chvíli domácí diskuse. Analýzy v západních mediích se shodují na tom, že viditelná vedoucí úloha strany bude i nadále slábnout. Bude přecházet do jakési šedé zóny, kde již neovlivňuje přímo to, co si mají lidé myslet a nerozhoduje přímo o jejich životech. Soustředěným tlakem však vynucuje autocenzuru a trest přichází pouze v případech organizovaného disentu. Záchrana mírně zpomalující čínské ekonomiky a zachování statu quo komunistické autoritářské vlády, která je schopná jako jediná zatím zachovat stabilitu, je však předně v zájmu Západu. A tak se paradoxně musí reformovat a reformovat mnoho. Pokud vše má zůstat při starém.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
