Pavel Klusák

V první (a pěkně tlusté) knize věnované sdružení písničkářů Šafrán se její autor Přemysl Houda nezabývá tím, jaká byla poetika Hutky, Merty či Třešňáka, co z jejich písní přežilo dobu zrodu a čím to je. Místo toho zkoumá jinou věc, která stojí za to: povahu sedmdesátých let, z níž se zrodily šafránovské paradoxy. Autorští písničkáři se přece téměř vždycky cítí jako jedineční a nesouměřitelní. Proč tedy najednou založili něco mezi odbory, koncertní agenturou a klubem spřízněných duší?

Klavíristka a zpěvačka, Kanaďanka se slovenskými kořeny, věnuje své dvanácté album bossa nově. Nahrávku aranžoval Claus Ogerman – starý nápaditý profesionál, který býval kapelníkem u brazilského klasika žánru Antonia C. Jobima.

Jižanské instinkty od Mississippi, které dozrály v sofistikovaném New Yorku. Hvězda s temným altem, pokládaná za jedničku mezi žijícími jazzovými zpěvačkami, vydává výběr toho snazšího ze své tvorby: vlastní verze písní Joni Mitchellové, U2, Boba Dylana, Stinga nebo Neila Younga.

V Ostravě teď ožily dvě důležité diskuse. Od Janáčkovy filharmonie po organizátory festivalu Colours of Ostrava tu mnozí chtějí mít novou koncertní síň. Pozadu nezůstávají ani výtvarníci a upozorňují, že na rozdíl od mnoha českých měst nemá Ostrava svou městskou galerii.

Když dnes, po čtvrtstoletí, vidíme poustevnickou postavu estonského skladatele Arva Pärta uklánět se na pódiu Berlínské filharmonie po nových skladbách, je evidentní, že se mu podařilo nerozmělnit své kouzlo. Nevděčnému očekávání publika, že „zůstane prostý“, čelí Pärt dost úspěšně i na aktuálním albu In principio.

„Noise je pornografie zvuku,“ říká o svém žánru klasik hlukové hudby, Japonec Masami Akita. Festival Stimul uvádí v české premiéře svátek tvůrčího hukotu navazující na syrovost původního rock’n’rollu, punku, free jazzu a radikální performance.

Vycházejí hned čtyři reedice alb nevyzpytatelného trumpetisty a jeho kapely Jazz Cellula. Kromě debutu z roku 1968 jsou to tituly Oheň až požár (1976), Jazz Cellula (1977) a Jazzissimo (1981).