Všechny publikované články
Na vymýšlení románů nemám čas
Rolník a spisovatel Bohumil Černík se narodil roku 1924 v Střemošici u Luže ve východních Čechách. Těsně před válkou se rodina přestěhovala do České Rybné u Proseče, kde B. Č. žije dodnes. Do roku 1970, kdy mu byl majetek násilím zestátněn, se živil jako soukromý zemědělec. V roce 1950 byl odsouzen k 14 měsícům vězení, které strávil v koncentračních táborech na Jáchymovsku (odsouzeni byli i jeho rodiče), v roce 1962 byl znovu odsouzen na půl roku. Po roce 1989 nebyl rehabilitován ani odškodněn. Vydává a píše řadu knih a brožur, ve kterých mapuje nedávnou historii svého kraje, zabývá se bylinkářstvím a košíkářstvím.</
Heydrichova cesta do pekel
Publicista a dokumentarista Jaroslav Čvančara (1948) si sice na živobytí vydělává coby personalista stavebního učiliště, ve volném čase však zvládá realizaci tak rozsáhlých projektů, na jakých jinde ve světě pracují celé týmy badatelů. Pozoruhodnou vytrvalost a nadšení prozrazuje také jeho zatím poslední publikace Heydrich, podrobně dokumentující účinkování zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (1904–1942) v Protektorátu Čechy a Morava.
Člověk neví, jak se zachová
Ing. TOMÁŠ SEDLÁČEK se narodil roku 1918 ve Vídni. Absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích, v dubnu 1940 emigroval do Francie, po jejím pádu byl evakuován do Anglie. Prodělal tu speciální výcvik a byl přiřazen jako důstojník k 2. paradesantní brigádě čs. armádního sboru v SSSR, která se zúčastnila počátku bojů o Dukelský průsmyk a pak byla přesunuta na pomoc SNP. Po válce absolvoval Vysokou školu válečnou a působil jako učitel na Vojenské akademii v Praze. V únoru 1951 byl zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu na doživotí. Byl vězněn ve Valdicích, Mírově, v Leopoldově a na Bytízu. Po amnestii v r. 1960 pracoval jako skladník. Po roce 1989 byl rehabilitován, stal se předsedou Čs. obce legionářské a přednáší na Vojenské akademii v Brně. V roce 1991 mu byl udělen Řád M. R. Štefánika, letos 28. října převezme jedno z nejvyšších státních vyznamenání. Žije v Lázních Toušeň.
Bez duše nic nedokážeme
JERZY KŁOCZOWSKI (nar. 1924) patří k předním polským historikům. V letech 1941–44 byl členem odbojové Zemské armády (zúčastnil se mj. varšavského povstání). Po válce studoval na univerzitách v Poznani a v Toruni, od roku 1950 přednášel na Katolické univerzitě v Lublinu, v Oxfordu, na Sorbonně, v Princetonu a dalších univerzitách v Evropě i Americe. Je členem vědeckých institucí doma i ve světě, spolupracovníkem řady odborných historických časopisů. Autorsky a editorsky se podílel na vydání přibližně šesti set odborných publikací. Od roku 1991 působí jako ředitel Institutu pro středovýchodní Evropu v Lublinu.
Ležet na břiše se mi nikdy nelíbilo
Rámeček
RUDOLF KRZÁK se narodil v roce 1914 v Bernarticích. Po maturitě vstoupil do armády a vystudoval vojenskou akademii v Hranicích. V roce 1939 odešel bojovat do Francie, kde byl velitelem 1. pěšího pluku a získal první vojenské vyznamenání, Croix de Guerre. Po přechodu do Anglie byl šifrantem zpravodajského oddělení, v letech 1942–45 pak zástupcem velitele zvláštní skupiny D (parašutisté). Jeho rodinu v protektorátu nacisté vyvraždili. Po válce působil na ministerstvu národní obrany jako náčelník štábu výsadkového vojska, v roce 1949 ho komunisté obžalovali z velezrady a odsoudili na 9 let. O pět let později byl podmínečně propuštěn, až do důchodu vykonával nekvalifikovanou práci a byl pod stálým dohledem StB. V roce 1991 obdržel Řád M. R. Štefánika, byl rehabilitován, povýšen na generálmajora a na čas působil jako tajemník Svazu bojovníků za svobodu. Dnes žije v domově důchodců v Poděbradech.
Konec rámečku
Šestého dubna vám bude devadesát. Jak z nadhledu let vnímáte českou současnost?
Řeknu vám to takto: Po válce a především v roce 1946 zvolil náš národ katastrofální cestu. Pod praporem velkých zítřků jsme se dostali k bažině plné politického, ekonomického a morálního marasmu. Dnes ještě stále stojíme před tou bažinou a díváme se na druhý břeh. Čekáme, přešlapujeme, okrádáme se navzájem a hledáme nějaké vznášedlo, které by nás přeneslo na druhý břeh vysoké životní úrovně. Jenže – s podmínkou, abychom neunavili ruce a dostali se tam snadno, rychle a bez námahy. Vím ale jedno: bez statečnosti a svědomí se neobejdeme.
