Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

V jako Vokolek

Vychází kniha zachycující neobyčejný příběh uměleckého rodu Vokolků

64 R40 2012
64 R40 2012 • Autor: Respekt

Mohla by tak začínat pohádka: Žili byli tři bratři, o které se starala milující sestra. Jeden byl básník, druhý malíř a sochař, třetí tiskař a vydavatel. Sestra se stala řeholnicí. Byli chudí a žádný z nich nezbohatl. A přece je jejich stopa v české kultuře 20. století tak výrazná. Ano, pardubická tiskárna Vokolkových nebyla provinční manufakturou, ale rodinnou uměleckou „hutí“, která pečovala o literaturu a knižní kulturu na evropské úrovni. Vydávali nejen pečlivě vypravené svazky Demla, Holana, Reynka, staroříšské Archy a knihy s Čapkovými linoryty, ale také francouzské a německé básníky, kteří Vokolkům nadšeně děkovali.

Reklama
Reklama
Reklama

Rodinnou pardubickou tiskárnu založil v roce 1904 otec Václav Vokolek a doslova od podlahy (začínali s potiskováním sáčků) ji povznesl na vyhlášený podnik o třiceti zaměstnancích. Tiskárna přečkala obě války, dluhy u nemajetných básníků i vrtochy náročného Josefa Floriana, hospodářskou krizi a bankrot. Tehdy zoufalého otce před sebevraždou zachránil syn Vlastimil, který ve zvláštním vnuknutí běžel v noci do tiskárny a otci z ruky vytrhl revolver. Nepřežila však řádění komunistických zupáků. Rok 1950, surové znárodnění, sedmnáct regálů písma zničeno, stroje rozbity. Když to uviděl zakladatel, jednaosmdesátiletý muž pevného zdraví, „ulehl doma na postel, otočil se ke stěně... a zemřel. Lékařská diagnóza: nechtěl žít. Srostl se svou tiskárnou, se svými stroji a byl rozdrcen s nimi.“

Nepracujeme pro zisk

Tak na zánik domova vzpomínal syn Vladimír, který od té doby živořil ve vysídlených Sudetech na Děčínsku a po nocích psal existenciální básně. Bratr Vlastimil pracoval v továrně a později ho stihlo neštěstí v podobě tragické smrti manželky. Z malíře Vojmíra se stal totální outsider, který zázrakem směl freskami vymalovat několik zapadlých venkovských sakrálních prostorů. A sestra Květa byla jako členka Apoštolátu sv. Františka odsouzena a několik let vězněna.

A přece, když čteme pětisetstránkový svazek Jméno Vokolek, důmyslně sestavený z řady dosud neznámých studií, básní, dopisů, deníků, snů, vzpomínek, fotografií a mapující život členů rodiny, setkáváme se s ohromným tvůrčím potenciálem, duchovní ryzostí a hlubokou oddaností české kultuře. A přitom s tak nečeským, velkorysým způsobem jednání a přemýšlení. Florian jej popsal jadrně: „Vokolek je staré jméno české a Komenský tvrdí, že paprsek táhne od centra k vokolku...“

Takoví byli!

Přestože byla po roce 1990 vydána již podstatná část spisů básníka Vladimíra, uskutečnila se řada výstav malíře Vojmíra a nejednou byla připomenuta služba knize a grandéza Vlastimila, je kniha prvním uceleným pokusem popsat fenomén Vokolek a vyprávět jejich rodový, rodinný i umělecký příběh v jistém propojení. Snahou editorů bylo vytvořit knižní kompozici, která by Vokolkovy mohla ve srovnatelné míře postavit po bok dalších významných uměleckých rodů, jako byli straroříšští Florianové, petrkovští Reynkové či novojičínští Krylové. O prvních dvou už knihy vyšly, dokonce ve stejném formátu jako Vokolkové, o rodu Krylů je svazek zamýšlen.

Již úvodní výborně napsaná studie editorky svazku Věry Matouškové naznačuje, z jakých košatých rodových vrstev Vokolkové pocházejí a v jakém kultivovaném prostředí vyrůstali – sokolská formace, oddaní masarykovci, otcovy společenské i politické aktivity, fortelné vzdělání, cesty ve dvacátých letech do Francie, Španělska, Afriky, Nizozemska. Mladičký, aristokraticky jemný tiskař Vojmír si do deníku při návštěvě antverpských tiskařských dílen poznamená: „Konečně, spatřeny! Dílny knihtiskařského kumštu. Knihtiskař, toť filozof, filolog, estét! Takoví byli!“ V mnohém byli sourozenci Vokolkovi ovlivněni otcem – především jeho sociálním cítěním a úctě k řemeslu. Otec Vokolek pracovní příležitosti často poskytoval chudým vesnickým lidem a výrobou zachraňoval podnik a dotoval Vlastimilovo vydávání básnických knih. Tedy nikoli studený ekonomický kalkul, ale oddaná služba upomínající víc na středověké anonymní mistry než na egoismus avantgardy.

Soupis vydaných knih knihtiskárnou Václava a Vojmíra Vokolkových od dvacátých do čtyřicátých let, který je v knize otištěn včetně reprodukcí řady obálek (často s Vojmírovými dřevoryty), není jen povinnou bibliografickou položkou, ale důkazem, že Pardubice nebyly díky Vokolkovým knihám žádným provinčním zapadákovem. Bernanos, Cocteau, Valéry, Jacob, Giono, Jammes, George či Billinger byli autoři evropského věhlasu.

Květa – nenápadný květ

Svazek portrétuje sourozence-tvůrce až po tvorbu Vladimírova syna Václava. Jistou konstantou, která prostupuje většinou otištěných textů, je i navzdory rozprášenému domovu sourozenecké pouto. Oddané, pevné, odolávající idiolatrii doby. Intenzivně si píší, navzájem se povzbuzují, společně nesou strázně osudu. Pokud jsme dosud znali tvorbu tří bratrů, naprosto jedinečný je portrét Květy Vokolkové – sestry Víty, ženy řeholního nasazení a služby. Stála vždy v tichém povzdálí za „lisem tří bratří“, ale přitom byla pevným pilířem rodiny. Po propuštění z kriminálu myla nádobí, pracovala v prádelně a přitom se starala o chudé, osleplou maminku a nakonec i o stárnoucí a nemocné bratry. Její dopisy z padesátých let a drobné povídky zachycující její činnost mezi dělníky a cikány jako by prozařoval zvláštní pokoj. Na Silvestra 1953 píše: „Drahý bratře, (...) zdá se mi, že čím se nás svět bolestněji dotýká, tím více rosteme a zrajeme v poznání...“ Po smrti posledního z bratrů Vojmíra v roce 2001 žila sama a posléze přijala, skoro slepá, místo v domově pro přestárlé ve Staré Boleslavi. Zemřela jako poslední ze sourozenců 3. září 2011.

Omletost jako konstanta

Bylo to zvláštní odpoledne někdy v polovině devadesátých let. Skupinka přátel seděla kolem stolku ve střídmě zařízeném pardubickém bytě a Vojmír Vokolek, robustní ramenatý stařec, ukazoval pár zachovalých raných dřevorytů a plechové makety připravovaných „rozevlátých“ objektů. Květa v kuchyni chystala obložené chleby a Vojmír vyprávěl o zaniklém světě, třeba o Itálii, kterou navštívil ve třicátých letech. Vybavoval si, jak v Ravenně v jednom chrámu zapomněl dalekohled a místní fiakrista jej dojel, dalekohled mu vrátil a ještě jej zadarmo svezl po městě. „To byli ještě slušní lidé,“ dodal malíř zvučně. Pak ukázal na hnědý stolek v rohu – to jediné zbylo z otcovy tiskárny, když ji soudruzi znárodnili. Když jsme pak od Vokolků odjížděli, dal nám starý mistr každému do kapsy kámen – buližník. Jistě i proto, abychom potěžkali tíhu země, o níž Vokolkové věděli své.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu.

Jméno Vokolek
Koncepce knihy a uspořádání Věra Matoušková, Jan Šulc a Václav Vokolek, Torst, 504 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte