Srebrenica je dnes pusté město, které ničím nepřipomíná kdysi oblíbené lázně

Hřbitov ve vesnici Potočari u Srebrenice je zaplněn tisíci téměř identických náhrobních kamenů. Hranoly z bílého kamene se liší jen jmény, která jsou na nich vyryta. A také daty narození. Data úmrtí jsou naopak téměř stejná – všichni tito lidé byli zavražděni mezi 11. a 22. červencem roku 1995. Na slunci je příšerné vedro, tráva mezi náhrobky je skoro úplně vysušená.

U jednoho náhrobku stojí rodina – muž v černém triku a tři ženy. Jedna je jeho matka, druhá sestra a třetí manželka. Vlasy mají zakryté šátky. Kolem běhají tři malé děti. Sestra u náhrobku usedavě pláče. „Je tu poprvé od roku 1995,“ vysvětluje jednačtyřicetiletý muž. Na rukou má různá tetování, včetně nápisu „nikdy nezapomeňme na Srebrenici“.

Jmenuje se Nurija a v červenci 1995 mu bylo 11 let. „Máma mě tehdy schovala pod sukní. Jinak by mě taky zabili. Na tomhle hřbitově mám celou rodinu. Včetně táty. Jsem na něj hrdý. Zemřel jako muž,“ říká Nurija, který už několik let žije s rodinou ve Spojených státech. Nurijova sestra se necítí dobře a rodina tak odchází pryč.

Od masakru ve Srebrenici (městě ležícím dnes na území státu Bosna a Hercegovina), při němž srbské jednotky Ratka Mladiće povraždily tisíce lidí, většinou muslimské muže a chlapce, uplynulo třicet let. Zločin, který ve své době otřásl celým světem, dnes připomínají hroby, zničené budovy, opuštěná města a vesnice. A rodiny obětí, z nichž mnohé doposud po svých blízkých pátrají – přes tisíc lidí se stále nepodařilo najít. Z masových hrobů, do kterých po vraždění srbští vojáci naházeli těla tisíců lidí, totiž ostatky po nějaké době sami vykopali a přenesli do menších hrobů – aby lépe zamaskovali skutečný rozměr masakru.