Srebrenica je dnes pusté město, které ničím nepřipomíná kdysi oblíbené lázně

Hřbitov ve vesnici Potočari u Srebrenice je zaplněn tisíci téměř identických náhrobních kamenů. Hranoly z bílého kamene se liší jen jmény, která jsou na nich vyryta. A také daty narození. Data úmrtí jsou naopak téměř stejná – všichni tito lidé byli zavražděni mezi 11. a 22. červencem roku 1995. Na slunci je příšerné vedro, tráva mezi náhrobky je skoro úplně vysušená.

U jednoho náhrobku stojí rodina – muž v černém triku a tři ženy. Jedna je jeho matka, druhá sestra a třetí manželka. Vlasy mají zakryté šátky. Kolem běhají tři malé děti. Sestra u náhrobku usedavě pláče. „Je tu poprvé od roku 1995,“ vysvětluje jednačtyřicetiletý muž. Na rukou má různá tetování, včetně nápisu „nikdy nezapomeňme na Srebrenici“.

Jmenuje se Nurija a v červenci 1995 mu bylo 11 let. „Máma mě tehdy schovala pod sukní. Jinak by mě taky zabili. Na tomhle hřbitově mám celou rodinu. Včetně táty. Jsem na něj hrdý. Zemřel jako muž,“ říká Nurija, který už několik let žije s rodinou ve Spojených státech. Nurijova sestra se necítí dobře a rodina tak odchází pryč.

Od masakru ve Srebrenici (městě ležícím dnes na území státu Bosna a Hercegovina), při němž srbské jednotky Ratka Mladiće povraždily tisíce lidí, většinou muslimské muže a chlapce, uplynulo třicet let. Zločin, který ve své době otřásl celým světem, dnes připomínají hroby, zničené budovy, opuštěná města a vesnice. A rodiny obětí, z nichž mnohé doposud po svých blízkých pátrají – přes tisíc lidí se stále nepodařilo najít. Z masových hrobů, do kterých po vraždění srbští vojáci naházeli těla tisíců lidí, totiž ostatky po nějaké době sami vykopali a přenesli do menších hrobů – aby lépe zamaskovali skutečný rozměr masakru.

Mezinárodní společenství jej označuje za genocidu. Etničtí Srbové, tedy lídři i mnozí členové národa, v jehož jméně Mladićovy jednotky masakrovaly civilisty, tento termín dodnes odmítají. Bosenská společnost je i třicet let po jedné z nejstrašlivějších válek v novodobých evropských dějinách rozpolcená a staré křivdy a bolest přetrvávají. Srebrenica, která bývala městem plným života, je dnes chátrající a ponuré místo. Někteří se do ní přesto vrátili a snaží se tu najít klid. 

Neplač pro mě

Stánek přes cestu vede Fadila Efendić, usměvavá žena, které táhne na sedmdesátku. V klimatizovaném stánku prodává kromě šátků pro ženy, které chtějí navštívit hřbitov, i knihy. Pár desítek metrů za stánkem stojí dlouhé betonové budovy – před začátkem války v roce 1992 v nich byla továrna na baterie. A poté v nich sídlila nizozemská jednotka UNPROFOR.

Dnes je na místě památník genocidy ve Srebrenici. Efendić se angažuje v hnutí Matky Srebrenice. To sdružuje ženy, které při likvidaci tisíců muslimských mužů – Bosňáků – přišly o muže, bratry i syny. Efendić v červenci 1995 ztratila manžela a syna. „Kosti muže, Hameda, jsem našla všechny. V hrobě syna, Fejza, jsou ale jen dvě. Více jsme nenašli,“ říká Fadila Efendić a snaží se potlačit slzy. Na veřejnosti plakat nechce – poslední, o co jí její syn totiž požádal, bylo, aby pro něj neplakala, kdyby zemřel.  

Okolní svět má dodnes v paměti, že války spojené s rozpadem bývalé Jugoslávie vypukly na začátku devadesátých let. Mnohonárodnostní jihoslovanský stát už v desetiletích před konflikty začal selhávat. Vůdce Josip Broz Tito, který zemi držel skoro čtyřicet let pevnou rukou, v roce 1980 zemřel. Poté se naplno projevila ekonomická krize – důsledek obrovského zadlužení Jugoslávie i změn na mezinárodním poli. Ta vedla k růstu nacionalismu v jednotlivých částech federace. V devadesátých letech země postupně začaly vyhlašovat na Jugoslávii nezávislost, což ale vedlo ke krvavým konfliktům. A nikde v celé Jugoslávii nebylo obyvatelstvo tak pestré jako v Bosně a Hercegovině.

Když bosenské politické elity (tehdy je vedl zástupce národa Muslimů – dnes Bosňáků – Alija Izetbegović) v roce 1992 vyhlásily plebiscit o nezávislosti, většina lidí, zejména Muslimů a bosenských Chorvatů, se vyslovila pro odtržení. Bosenští Srbové pod vedením Radovana Karadžiće jej bojkotovali, protože s představou samostatné Bosny (vedené navíc Bosňáky) nesouhlasili a vyhlásili svou vlastní Republiku srbskou. Poté naplno propuklo chaotické a krvavé peklo, v němž proti sobě obrátili zbraně sousedé, bývalí spolužáci i přátelé. Ve válce bojovaly bosňácké (muslimské) síly, jednotky bosenských Srbů (s klíčovou podporou Bělehradu) a také zástupci bosenských Chorvatů, které zase podporovalo v té době už samostatné Chorvatsko. 

Fadila Efendić přečkala válku se svou rodinou v Potočari. Celý život byla obchodnicí – v sedmdesátých letech vystudovala obchodní akademii a poté se vypracovala až na vedoucí místní velké prodejny se stavebním materiálem. „Když začala válka, utekli jsme na pár dní někam do lesa – už ani nevím kam. Ve spěchu jsem ještě před útěkem všem řekla, aby si rychle sbalili, co potřebují, hlavně jídlo. Dcera Nirha měla tehdy 13 let a do batůžku si zabalila jen panenky a plyšové medvědy, což jsme zjistili až v tom lese,“ vzpomíná dnes s lehkým úsměvem Fadila.    

Srebrenica leží v oblasti Podriní – kolem řeky Driny u hranic se Srbskem. V průběhu prvních let války jednotky bosenských Srbů plenily a obsazovaly vesnice právě v této části. Srebrenica se tak stala útočištěm pro tisíce uprchlíků z okolních obcí a OSN ji prohlásila za takzvanou bezpečnou zónou – neměla ale dostatečný počet sil a vybavení na to, aby oblast skutečně bezpečnou udržela. Když se po několika dnech rodina Fadily vrátila do Potočari, válka už byla v plném proudu. „Začaly k nám chodit stovky, tisíce uprchlíků z okolních vesnic. Jídlo se shánělo těžko – my jsme měli alespoň nějaké ovoce, zeleninu nebo ořechy. Jedna žena, která k nám utekla, měla kozu. Vyměnila jsem s ní tu kozu za jídlo, co jsme doma měli. Abych pro své děti měla mléko,“ říká sedmdesátnice.

Nirha a Fejzo v průběhu války chodili do školy. To bylo v Bosně poměrně běžné, pokud to šlo. V červenci 1995 bylo Nirze 16 a Fejzovi skoro 20 let. Konflikt už trval tři roky – desítky tisíc lidí v něm zemřely, vojáci se během něj dopouštěli nepředstavitelných zločinů, vyvražďovali vesnice i města, zavírali lidi do lágrů, kde je mučili, znásilňovali a trýznili hladem.

V roce 1994 Slobodan Milošević přestal zásobovat bosenskosrbské vojáky zbraněmi a mezinárodní společenství vedené Američany usilovně pracovalo na ukončení války. Vůdce Republiky srbské Radovan Karadžić si chtěl zabrat co největší území ještě před koncem konfliktu, aby měli bosenští Srbové lepší vyjednávací pozici. Právě Podriní a Srebrenica měly klíčový význam – hraniční oblast se Srbskem nechtěl Karadžić ztratit. V červenci tedy do města poslal armádu pod vedením Ratka Mladiće. Měla jasný cíl – zbavit Srebrenici bosňáckého obyvatelstva.  

„Šestého července se začala šířit panika. Lidé říkali, že srbští vojáci vtrhli na náměstí v Srebrenici. Sbalila jsem tedy synovi a manželovi to nejnutnější – nějaké jídlo, oblečení, učebnici angličtiny a němčiny. Říkala jsem si, že se jim to bude hodit. A pak jsem jim řekla, ať utečou pryč.

Fejzo mě ve dveřích ještě prosil: ,Mami, jestli mě zabijí, neplač, aby mi to neškodilo v posmrtném životě,‘“ vzpomíná na poslední slova, která jí syn řekl, Fadila Efendić. S dcerou se poté vydaly k základně nizozemských vojáků mise OSN v Potočari. Doufaly, že tam před Mladićem a jeho vojáky najdou úkryt. Místo pomoci, ve kterou doufala, ji a tisíce dalších lidí čekaly dny nepopsatelného strachu, hladu a příšerného vedra. 

Aby mi muže neroztrhali psi

Válka v Bosně a Hercegovině vtrhla dnešní šedesátnici Šehidě Abdurahmanović do života tím nejhorším možným způsobem. Jen pár týdnů po začátku konfliktu, v květnu roku 1992, vtáhli do jejího města vojáci srbské paramilitární jednotky pod velením Željka Ražnatoviće „Arkana“, proslulého svou krutostí k civilistům. Říkali si Arkanovi tygři. „Vtrhli do bytu, vyhrožovali nám, sprostě nám nadávali, říkali, že my Muslimové máme táhnout,“ vzpomíná Šehida na zahradě domu ve vesnici Potočari.

S mužem Jakubem, synem a dcerou tehdy žili v sousedním městě Srebrenica. „Muž byl vzdělaný člověk, učil matematiku a fyziku a byl osm let ředitelem školy v Potočari. Těch se chtěli zbavit jako prvních. Řekli mu, že musí s nimi na policejní stanici, nenechali ho ani přezout z pantoflů. Mně řekli, že mám zůstat doma s dětmi, a Jakuba odvedli,“ říká Šehida.   

Okamžitě věděla, že musí s dětmi utéct, protože si pro ně vojáci přijdou brzy také. Schovali se tedy na půdu místního poničeného gymnázia, kde strávili noc. V průběhu noci zaslechla Šehida z venku hlasy dvou známých. Ti potvrdili to, čeho se nejvíce obávala – že Jakuba zastřelili. Nad ránem uprchla s dětmi přes město do hor. Několik hodin šli lesem do kopců nad městem, až se dostali do vesnice Bacuta, kde jí pomohli. „Hnala nás hrůza a strašné zoufalství. Byla jsem tam dvacet dní, pak jsem se ale musela vrátit. Pohřbít Jakuba, aby ho tam neroztrhali psi.“ Vydala se tedy sama zpět do v té době už úplně prázdného města.  

Srebrenica byla před válkou oblíbenou destinací lázeňských hostů – byla známá minerálními prameny s obsahem síry, železa a dalších prvků. Ročně ve srebrenických lázních přespalo několik desítek tisíc lidí – k tomu tam na malinkém prostoru města mezi vysokými horami žilo asi 37 tisíc lidí.

„Dřív to bylo takové mraveniště, plné života, ruchu. Na ulici najednou nebylo živáčka. Obchody a auta vykradli. Když jsem šla tou ulicí, viděli mě ze svých úkrytů dva naši sousedé. Šli mi hned pomoci. Odnesli jsme manželovo tělo z policejní stanice na zahradu nad školou a tam jsme mu vykopali hrob. Když jsem se pak vracela za dětmi do vesnice – já opravdu nevím, jak jsem to mohla všechno přežít –, jímala mě hrůza. Každých pět minut jsem se musela zastavit a dýchat. Měla jsem obavy, že už je tam nenajdu,“ líčí cestu zpět Šehida. Děti naštěstí byly v pořádku. Po nějaké době se všichni vrátili do Srebrenice. Předpokládala, že to nejhorší už má za sebou, že válka brzy skončí – ale nemohla být dále od pravdy.  

Sundejte tu vlajku

Také ona na červenec 1995 vzpomíná s hrůzou. „Ani nevím jak, ale mezi lidmi se začalo šířit, že na nás jdou Srbové a že musíme utéct k Nizozemcům. Srbové nás pak začali z kopců ostřelovat,“ vypráví Šehida. Devátého července Mladićovy jednotky zajaly třicet nizozemských vojáků a držely je jako rukojmí. Den poté začali ostřelovat i nizozemské pozice. Když se 11. července NATO rozhodlo letecky zaútočit na dvě srbské pozice, pohrozili, že zabijí nizozemské rukojmí.

Šehida s dětmi v tom všem spolu s tisíci lidmi utekla směrem k základně do Potočari – někde v davu u budovy už byla i Fadila s Nirhou. Stejně jako v létě 2025, i tehdy panovalo v okolí základny nesnesitelné, spalující vedro. Sluneční žár se odrážel ze všudypřítomného betonu, na němž mělo 20–25 tisíc lidí strávit následující dny. Několik set lidí se dostalo dovnitř železobetonové budovy, která nabízela alespoň chlad. Nizozemští vojáci pro ně ale neměli dost jídla a vody. „Můj syn se rozhodl utéct – nevěřil, že Srbové muže a chlapce nezačnou vraždit, že Nizozemci dokážou pomoci,“ říká Šehida.  

Mezitím se po „vyčištěné“ Srebrenici už procházel Ratko Mladić a jeho spolupracovníci. Na autentických záběrech gratuluje srbským vojákům k tomu, že se jim podařilo vytlačit z města obyvatele i uprchlíky, a dával svým podřízeným rozkazy – například sundat bosňáckou vlajku nebo ceduli s názvem ulice pojmenované po bosňácko-německém architektovi a srebrenickém rodákovi Selmanu Selmanagićovi. Poté se se svými vojáky vydal do Potočari.

S televizním štábem a před kamerami místním sliboval, že jim Srbové neublíží – tvrdil, že je odvezou do bezpečí. Brzy poté ale začaly přímo v okolí základny první násilnosti – vraždy a znásilnění. Srbští vojáci obcházeli davy, vybírali mladé ženy i muže a odtahovali je stranou. Příslušníci nizozemského kontingentu OSN, obklíčení a prakticky bez mandátu k zásahu, jen bezmocně přihlíželi a spoléhali na jednání s Mladićem.

Ta vedla pouze k domluvě na „evakuaci civilistů“, která ve skutečnosti umožnila systematické oddělování mužů a jejich hromadné popravy. 15 000 lidí se v noci vydalo na stokilometrový pochod smrti – mnozí při něm byli zajati nebo rovnou zabiti. Jen část z nich útěk přežila.  

Od 13. července probíhaly v Potočari systematické selekce. Zatímco ženy a děti vojáci naložili do autobusů a byly vyvezeny směrem k území pod kontrolou bosňácké armády, muže a chlapce ve věku zhruba od 12 let odváželi jinam – mířili do škol, továren a skladů v okolních vesnicích. V následujících dnech tam byli hromadně vražděni. Během několika málo dní bylo zabito více než osm tisíc bosňáckých mužů a chlapců.  

Můj soused mi odvedl bratra

Fadila se s úplnou jistotou dozvěděla o smrti svého muže až v roce 1998, kdy nalezli jeho tělo. Ostatky svého syna našla až po deseti letech. Několik let po událostech v Srebrenici žila v Německu, až v roce 2003 se vrátila zpět do svého domu v Potočari. To se dnes nachází spolu se Srebrenicí ve většinově srbské entitě Bosny a Hercegoviny – Republice srbské. „Myslím, že naprostá většina těch, kteří se těch hrůz aktivně účastnili, už tu nebydlí. V mé blízkosti nikdo takový není,“ říká. V Potočari je doma, i přes to, co se tu stalo. Její dcera Nirha žije v Sarajevu. 

Stejně tak ve vesnici nadále zůstává Šehida. Její syn naštěstí jako jeden z mála pochod smrti přežil. Setkal se se svou matkou a sestrou v Tuzle. „Nedokážu vám ani popsat, jaké to bylo. Nedokážu. To nejde – jak můžu popsat tu úlevu, to štěstí, že přežil,“ říká. Při srebrenickém masakru ale zemřel její bratr. Jeho tělo dosud nenašla – každý rok se naděje na to, že bratra nalezne, tenčí.

„Jeden z těch, co ho tehdy odvedli, tady bydlí taky. Občas ho tu vídám,“ říká s tím, že ona není ta, která by se měla skrývat a stydět. „Tohle je můj domov. A já jsem raději obětí těch hrůz, co se tu děly, než jedna z těch, kdo je dělal,“ říká. S většinou sousedů má dobré vztahy – mnoho lidí ale odešlo pryč. Její dospělé děti žijí mnoho let ve Francii. „Mladí tu nechtějí být. Proč taky,“ posteskne si. 

Potočari i Srebrenica jsou dnes tak trochu města duchů. Lázeňské hotely, do kterých jezdili lidé z celé Jugoslávie i jiných zemí, dnes naprosto ovládla divoká příroda – prosklené přízemní chodby jsou zarostlé bujícím břečťanem. Z vyhlášených restaurací a penzionů jsou jen železobetonové kostry. Malé obchůdky, které lemují ulici, po níž se kdysi procházel Ratko Mladić, jsou dodnes poničené a zejí prázdnotou.

Ve městě dnes bydlí hlavně staří lidé – v jedné ze dvou kaváren v centru Srebrenice posedává v horkém letním dni parta středoškoláků, frajersky kouří jednu cigaretu za druhou a k tomu si vychutnávají zmrzlinové poháry. V místnosti vedle pár postarších mužů hází konvertibilní marky, bosenskou měnu, do herních automatů. U školy, ve které se kdysi schovávala Šehida, je přece jenom trochu povyk – pár dětí si tam hraje s míčem. Po střední škole ale většina z nich odejde do zahraničí. Toto pravidlo platí skoro všude v Bosně – zemi, která má v přepočtu na obyvatelstvo jednu z největších diaspor na světě.  

Fadila ani Šehida rozhodně nejsou těmi, kdo by dnes nenáviděl celý srbský národ. Hlavní strůjci masakru ve Srebrenici jsou odsouzeni jako váleční zločinci. Mnozí další se k soudu nikdy nedostali – třeba pro nedostatek důkazů. „Na nás útočili váleční zločinci s konkrétním jménem. Nikdy bych neobviňovala a neútočila na slušné lidi jen proto, že jsou Srbové. Právě to je totiž ta nenávist, která pak vede k válkám. A k hrůzám, které ostatně vidíme i dnes na Ukrajině, v Gaze a na jiných místech. Já nikomu nepřeji, aby si musel zažít to, co my,“ říká Fadila.