Marek Torčík: Metafory, které žijeme

V Česku si letošní vlna červnových veder vyžádala rekordní počet obětí. V celé Evropě podle dosud neúplných dat pak na následky veder nejspíš umřelo přinejmenším třicet pět tisíc lidí. „Nesnesitelné teplo“, o kterém jsme ještě před pár lety mluvili jako o čemsi výjimečném, jako o problému vzdálených zemí a vzdálené budoucnosti, je najednou pevnou součástí i našeho léta.

Mám pocit, že se klimatická krize často propisuje přímo do jazyka. Mluvíme o smrti ledovců, umírajících řekách, o tichém jaru. Ty obrazy nám měly kdysi pomoci představit si nepředstavitelné, pochopit změnu obrovského rozsahu, tak pomalou a složitou, že ji člověk neobsáhne jen svou vlastní zkušeností.

Co když se některé z oněch metafor postupně stávají skutečností?

Minulou středu se v Nepálu zhroutila část himalájského ledovce. Masa ledu a horniny se dostala do nedalekého říčního systému a vytvořila tak ničivou povodňovou vlnu, která se prohnala údolím řek Trišuli a Bhote Koši. Podle aktuálních dat zapříčinila smrt více než tisícovky lidí, další tisíce se stále pohřešují. Indický novinář Arjun Poudel ve svém textu pro The Kathmandu Post popisuje, že vesnice, ve které vyrůstal, dosud žádnou větší povodeň nezažila: „Za celý svůj život jsem tu řeku takhle nezažil, nikdy si pro nás nepřišla.“