Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Poznámky z New Yorku

Pomalu letící stíny

Kurátoři výstav to v New Yorku nemají lehké, zvláště když pracují pro tak významnou a ostře sledovanou instituci, jako je například Guggenheimovo muzeum. Nejde ani o vysoko nastavenou laťku, jako o to, že recenzenti, kteří o výstavách píší, musí stále dokazovat svoji informovanost a originalitu, přičemž obojí se vždy lépe manifestuje na tom, co chybí, než čeho se dostává.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Velkou výstavu současné fotografie, videoartu a perfomance v Guggenheimu, která potrvá až do začátku září, tak v The New York Times nazývají „stimulujícím cvičením ve frustraci“ a v New Yorkeru ji mají za „neucelenou a nepřesvědčivou.“ Vadí jim, že mezi šedesáti vystavenými umělci je jen jeden afroameričan - recenzent byl schopen vyjmenovat 11 dalších, jejichž díla by se také hodila. Vyčítají kurátorům rozkolísanost ve výběru, který osciluje mezi obecně známými pracemi známých umělců jako je

Oranžová katastrofa

z roku 1963 od Andyho Warhola nebo

Autobiografie

z roku 1968 od Roberta Rauchenberga a mladými, dosud neznámými jmény, jako je Sara Wanderbreek (nar.1976) nebo Sarah Ann Johnson (nar.1978), jejichž práce nejsou řádně představeny (výhrada se týká katalogu). Hlavním účelem výstavy podle recenzentů nebylo objevit nové souvislosti nebo umělce, ale ukázat co nejvíc čerstvých přírůstků ze sbírky muzea.

Výstava Haunted: Contemporary Photography/Video/Perfomance je přes svoje mezery stejně zážitkem, který si návštěvník hned tak nevyžene z hlavy. Jisté díry navíc k tématu paměti a minulosti patří a výčitka, že v Guggenheimu není zastoupen každý, kdo se podobnou tematikou zabýval, také neobstojí. Museli by tam být všichni. Umělci jsou lidé posedlí minulostí a fotografie je esencí této posedlosti: lapání po ztraceném času, opakování neopakovatelného, popření smrti.

„Před dětskou fotografií mojí matky,“ píše ve slavné eseji Světlá komora (Camera Lucida, 1980) francouzský literární kritik Roland Barthes, „si říkám: ona zemře. A jako Winnicottův psychotický pacient se otřásám hrůzou nad katastrofou, která se už stala. Každá fotografie je takovou katastrofou, ať už je její předmět po smrti nebo ne.“ A o pár vět dál: „Tyhle dvě holčičky, které sledují primitivní letadlo letící nad jejich vesnicí (mají na sobě stejné šaty, jaké nosila v dětství moje matka a hrají si s obručemi) – jak byly živé! Měly před sebou celý život, ale zároveň jsou už mrtvé (dnes). Už tehdy byly mrtvé (včera). Vyvedeno do krajnosti, nepotřebuji vidět tělo, abych pocítil závrať z pokořeného času.“

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Slovo

Haunted

lze přeložit jako „strašidelný“ – ve smyslu „obývaný duchy nebo strašidly“ (například zámek). Anebo jako „pronásledovaný, posedlý.“ Výstavu v Guggenheimu lze vyložit obojím způsobem. Strašidlené jsou pomalu letící stíny předmětů Paula Chena, série elektrického křesla v oranžové Andyho Warhola, opuštěné a rozmazané ukrajinské krajiny, ve kterých hledal svoje mrtvé předky izraelec Ori Gersht, video, na kterém Marina Abramovič kartáčkem drhne lidské kosti, velkorozměrná barevná fotografie od Cindy Sherman, kde z hlíny vykukují zbytky brutálně rozporcované blondýny, fotozáznam perfomance Giny Pane, kde si dívka propichuje ruku jehlami a řeže se žiletkou, černobílá fotografie z jednoho čínského veřejného záchodku, kde po sobě performer Zhang Huan nechal hodinu lézt mouchy, nebo vznášející se fotografie strnule plovoucí ženy od Mirandy Lichtenstein. Posedlé minulostí jsou printy Sally Mann z cyklu Vlast, na kterých idylické záběry z Virginie vypadají jako stařičké daguerrotypy. Nebo „reportáž“ Sarah Ann Johnson nazvaná Sázení stromů, kde jsou fotografie skutečných lidí doplněné fotkami aranžovaných figurek. Nebo video Janainy Tschäpe z Dachau, na kterém se figurka v kostýmu z Goethových časů točí v rokokovém sále zámku Ettersburg nedaleko Výmaru a na ramenou se jí otřásají podivné útvary z bublin, které mají představovat slzy. Válečné fotografie. Hroby rodičů. Vzpomínky na dětství. Koláže z tisku jako deníky. Přetisky starých novinových fotografií.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Výstava, která z New Yorku pocestuje na podzim do Evropy, do Guggenheimova muzea ve španělském Bilbau, není ucelená ani přesvědčivá – stejně jako není ucelená a přesvědčivá jednotlivá lidská paměť nebo fantazie. A to je nakonec jediné plus, které v The New York Times kurátorům přiznali. Výstava prý naznačuje „vítaný posun od tyranizujícího teoretizování, které vizuální umění často inspiruje,“ k „subjektivnějším výkladům.“

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt
  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].