Nikdy není od věci přečíst si Voltaira a možná je ten nejlepší okamžik právě teď, kdy na mne ze všech stran vyskakují připomínky středo- a východoevropských převratů. I v New York Times se psalo o tom, jak kapela Plastic People of the Universe vydláždila cestu k Sametové revoluci.
Od revoluce uplynulo dvacet let a od prvního vydání Voltairova románu Candide neboli optimismus dvě stě padesát. Stále jde přitom o to samé: o svobodu. „Hrát hudbu znamenalo být svobodný,“ říká v článku o Plasticich bývalý bubeník kapely a současný redaktor Respektu Jan Brabec. Jak to souvisí s Voltairem?
Když si chtěl před padesáti lety dnešní ředitel Veřejné knihovny města New Yorku přečíst Candida, musel kvůli tomu napsat biskupovi. Voltairův Candide byl (stejně jako například Flaubertova Paní Bovaryová nebo Stendhalův Červený a černý) na černé listině a pokud si je chtěl katolík a navíc student Jezuitské koleje s klidným svědomím prostudovat, musel k tomu dostat písemné svolení.
Proti optimismu
Co bylo na Candidovi tak skandální? Čím tolik popouzel církevní autority? Voltairovým východiskem byla opozice k filosofii Gottfrieda Leibnitze, Alexandra Popa a dalších zastánců názoru, že Bůh je dobrý, myslí to s námi dobře a vše, co se stává, se děje k dobru věci. Že žijeme v „nejlepším z možných světů“ kde vládne předem zjednaná harmonie, o kterou už se nemusíme a ani nemůžeme nijak přičinit. V tomto světě byl člověk loutkou, která měla jedinou možnost: přijmout jej tak, jak je.
Šok ze zemětřesení v Lisabonu v roce 1755 byl jedním z momentů, kdy začal Voltaire o optimismu, kterého byl sám původně příznivcem, pochybovat. Vyslovil podezření, že všechno, co se stává (například přírodní katastrofa), nemusí být jen dobré. Vyjádřil skepsi. To samo o sobě bylo v atmosféře oficiálně propagovaného optimismu stejně podvratným aktem, jako když si máničky v sedmdesátých letech odmítly ostříhat vlasy a budovat socialismus. Ostatně marxistická idea o historické nutnosti a nevyhnutelnosti pokroku se také vyznačovala nuceným optimismem. A pochybnost nebo deprese byla brána jako politický útok.
Onen dnešní ředitel newyorské veřejné knihovny a bývalý student jezuitské koleje se jmenuje Paul LeClerc a Voltaire se stal jeho životní láskou. Zřejmě i proto uspořádala knihovna ke kulatému výročí prvního vydání Candida výstavu. V historické Schwarzmanově budově na křižovatce 42. ulice a Páté avenue je k vidění všech 17 vydání Candida, které se objevily hned v roce 1759, kdy byl Voltairův román s podtitulem O optimismu zakazován, tajně čten, pirátsky šířen a hlavně bouřlivě diskutován po celé Evropě. Vedle toho je tu i jediný dochovaný rukopis románu a také třeba Voltairova osobní aktovka z červené kůže. Součástí výstavy je i video-rozhovor s LeClercem, který na téma Voltairova optimismu říká: „Voltaire nebyl ani optimista, ani pesimista. Pokud ho musíme nějak označit, byl to ameliorista. Tvrdil, že je kolem nás spousta zla, ale postupně, usilovnou prací a spojováním podobně smýšlejících lidí, můžeme změnit věci k lepšímu. Že můžeme vystavět svoje vlastní životy proti zlu. Máme svobodu volby.“
Na otázku, co by francouzský filosof (který publikoval i pod pseudonymem Dr.Ralf) dělal dnes, LeClerc odpovídá: „Angažoval by se v boji za lidská práva. Voltaire byl propagandistou v pravém slova smyslu a používal veškeré dostupné prostředky svojí doby. I dnes by jistě využíval veškeré možnosti nových médií.“
„Svět je pořád nedokonalý,“ říká LeClerc. „Stále je třeba být na stráži a bojovat proti nespravedlnosti, nesnášenlivosti, hlouposti.“
Na tu největší oslavu Sametové revoluce se newyorští Češi chystají až dnes, tedy v sobotu. Večer bude v podniku, který se jmenuje Bohemian Hall and Beer Garden a nachází se ve čtvrti Astoria (někdy o něm musím napsat zvlášť), koncert skupiny Umělá hmota. Vzhledem k tomu, že becherovka a pivo bude prý výjimečně jen za 2 dolary(!), oslaví se ta česká svoboda asi pořádně, já bych ale raději zůstala u Voltaira.
Na rozdíl od becherovky mne četba Voltaira doufám posílí: proti zlu, se kterým Sametová revoluce před dvaceti lety nezametla. I proti pesimismu, který ve mně (nemohu si pomoci) vyvolává pohled na naši zemi dvacet let poté, zblízka i zdálky. U Voltaira - velkého bojovníka proti optimismu - pro sebe hledám trochu optimismu. Copak neuzavřel svého Candida slovy, že „musíme pěstovat svojí zahradu“?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].