Newyorská strašidla

Vloni průvod navštívilo přes 60 000 lidí a přenášely jej desítky televizních stanic do celého světa. Je to příležitost předvést se světu z té zábavnější stránky (newyorská policie zatím demonstranty za nošení masek zavírala do vězení, na karnevalové maškary se ale zákon z roku 1845 údajně nevztahuje).

Vedle výše jmenovaných příšer, které budou Manhattan okupovat v pondělí, se může ostrov pochlubit i sympatičtějšími strašidly. Asi nejhustší výskyt je v momentálně zavřeném hotelu Chelsea, na Západní 23. ulici, jehož omšelou nádheru z roku 1884 si ve 20. století oblíbili umělci. Mezi tamními duchy lze najít básníka Dylana Thomase, který tu na počátku 50. let zkolaboval a zemřel na následky nemírného pití alkoholu. Nebo přítelkyni Sida Viciouse ze Sex Pistols, již v roce 1978 našli v hotelové koupelně probodanou. Či spisovatele Charlese R. Jacksona, který si tu v roce 1968 vzal život. Několik obyvatel ale zemřelo i přirozenou smrtí, například malíř Alphaeus Philemon Cole, který v Hotelu Chelsea prožil plných 35 let.

Duch Pierra Toussainta prý obchází ve Staré katedrále Svatého Patrika na Mulberry Street. Toussaint se narodil jako otrok na Haiti v roce 1766 a přijel do New Yorku s rodinou svého majitele Jeana Berarda. Vyučil se kadeřníkem a tak se proslavil ve svém řemesle, že zanedlouho česal veškerou newyorskou smetánku.

Kromě toho jej prý lidé vyhledávali v obtížných životních situacích, protože vynikal neobyčejnou moudrostí a dobrotou. Když jeho pán zemřel, Toussaint, jenž se stal mezitím zámožným člověkem, podporoval svoji ovdovělou majitelku. Z otroctví se prý nevykoupil ze strachu, že by pak jeho pomoc odmítla. Potom, co mu na smrtelné posteli vdova Berardová darovala svobodu, se oženil a se svojí manželkou, rovněž bývalou otrokyní, se věnovali filantropii. Pomáhali nejen bývalým otrokům a jejich dětem, ale také francouzským imigrantům, často prý tajně.

Toussaint pomáhal financovat stavbu katedrály Svatého Patrika, na jehož hřbitově je s celou rodinou pochován. O padesát let později, když začal proces usilující o jeho svatořečení, bylo jeho tělo exhumováno a uloženo do krypty pod hlavním oltářem.V roce 1996 udělil Pierru Toussaintovi papež Jan Pavel II. titul „blahoslavený.“

„Kdo někdy pozoroval chování lidí navštěvujících Central Park, ten nemohl pochybovat o tom, že toto místo má výrazně harmonizující a zjemňující účinek i na sociálně nejslabší a mravně nejupadlejší vrstvy obyvatel, a že jeho vliv vede ke zdvořilosti, sebekontrole a umírněnosti,“ napsal v roce 1870 architekt Central Parku Frederick Law Olmstead.

Navzdory jeho přesvědčení se stal Central Park postupem doby místem, které v představivosti lidí vyzařovalo cosi zlověstného. Před tím, než starosta Giuliani vyhlásil válku městskému zločinu, se méně stateční lidé neodvažovali po setmění ani k jeho obvodové zdi, natož aby vstoupili dovnitř. I dnes, kdy je Park údajně jedním z nejbezpečnějších míst ve městě, se v idylické krajině najdou místa, kde se to strašidly jen hemží, zvláště pak duchy zavražděných.

Takový je The Ramble (sloveso „to ramble“ znamená potulovat se, procházet se, lelkovat) - divoký kousek přírody propletený křivolakými cestičkami, kde se člověk i ve dne snadno ztratí a kde lze, mezi křovinami, bažinami a pokřikujícími ptáky, na chvíli najít samotu. Což je zážitek na přelidněném Manhattanu tak vzácný, že se pro něj vyplatí riskovat i setkání se strašidlem.

To všechno jsou místa strašidelná a také romantická. Kdybychom ale, inspirováni Halloweenem, hledali v New Yorku nějaké skutečně a nefalšovaně příšerné místo, místo hrůzy bez nejmenšího přídechu romantiky, museli bychom skončit na neobydleném ostrůvku Hart (původně snad Heart jako srdce), poblíž Bronxu. Ostrovy kolem New Yorku byly odedávna místem, kam město vyváželo svou „špínu,“ kam uklízelo svoje nemocnice, blázince, sirotčince, chudobince a vězení. A také mrtvé.

Hart Island je ještě dnes největším veřejným pohřebištěm na světě, kam se do hromadných hrobů ročně zakope přibližně 2000 opuštěných a chudých lidí, kterým nemá kdo vypravit pohřeb. Pohřbívají se sem i děti a mrtvě narozená miminka a také – ve zvláštních rakvičkách – amputované části těl. O provoz se starají vězni z nápravného zařízení na nedalekém ostrově Rikers Island. Od roku 1869, kdy se s pohřby začalo, tu v neoznačených hrobech skončilo asi 800 000 lidí. Veřejnost sem přístup nemá a vedle masového hrobu tu lze ještě vidět ruiny správních budov a také jednu opuštěnou kapli. Hu.