Putin toho Erdoganovi v Sýrii moc nepovolí

Hlavním tématem nového Respektu 43/2019 je aktuální konflikt v Sýrii, kam vstoupily  turecké jednotky, a zároveň důsledky zahraniční politiky amerického prezidenta Donalda Trumpa. Pod souhrnným titulkem Konec amerického století najdete analýzu současné situace, profil hlavního vojevůdce syrských Kurdů a text o tom, jak specifickou roli sehrál v tureckém příběhu český premiér Andrej Babiš. Doplněním mozaiky a zároveň pozvánkou ke koupi je následující rozhovor s Gillesem Kepelem, francouzským politologem a arabistou, jehož knihy patří ke světově nejznámějším průvodcům moderním Blízkým východem. Do Prahy přiletěl na pozvání Fora 2000.

Co je na aktuálním dění na severovýchodě Sýrie nejpodstatnější?

Ze západoevropské perspektivy je nejvíc urgentní, že Kurdové pod tlakem turecké ofenzívy nestíhají hlídat zajaté bojovníky ISIS. Někteří už utekli. Na kurdském území jsou drženi i někteří důležití evropští ideologové džihádistického hnutí. Buď utečou a přes Turecko se mohou dostat do Evropy, kde se budou chtít pomstít. Nebo padnou do rukou Asadova režimu. Ten je může soudit a postavit nás tím před dilema, jak na takové procesy s například francouzskými občany budeme reagovat. A pak je samozřejmě podstatné, že už poněkolikáté byli Kurdové zrazení svými západními spojenci. To se stalo již po první světové válce a pak ještě několikrát během 20. století. Je to hrozný signál, protože bez kurdských bojovníků by město Rakka, centrum ISIS, nepadlo. Události tedy ohrožují evropskou bezpečnost a zpochybňují, zda má Evropa vůbec nějakou diplomatickou kapacitu. Po jednom z mnoha bludných rozhodnutí Donalda Trumpa působíme zcela impotentně.

Trump sliboval stažení amerických vojáků ve volební kampani. Koncem minulého roku se to poprvé pokusil provést a narazil tehdy na odpor z vlastních řad. Současné stažení tedy nebylo úplně překvapivé. Nemohla se na to Evropa nějak připravit?

Rozhodně se Evropané připravit měli. Žili jsme v iluzi, že současný stav nějak vydrží a potrvá dál. A že nebudeme muset řešit třeba již zmiňovaný osud evropských občanů, kteří bojovali za IS. Bylo pro nás velmi pohodlné, že zůstávají v kurdském zajetí. Ve Francii už za mřížemi máme 500 džihádistů, kteří ve věznici šíří svou ideologii. Pro vězeňskou správu je to velmi náročná situace, a proto jsme se chtěli vyhnout tomu, že z blízkovýchodního bojiště přijdou další stovky džihádistů. Teď vidíme, že problému, který jsme dosud vytěsňovali, musíme čelit. Aktuální události také ukazují, že evropské vztahy s USA jsou momentálně katastrofální. Že nemůžeme Trumpovi v ničem důvěřovat. Je to magnát s nemovitostmi, kterého zajímá jen rychlý deal - ale kdykoli se mu to hodí, tak ho poruší. Macron se mu zkoušel zalíbit, přitáhnout ho k sobě, nepovedlo se to. Myslím, že Trump chce rozbít Evropskou unii, kterou považuje za konkurenta -  a má v tomto směru stejné cíle jako Čína. Chtějí slabou Evropu, ve které pak mohou soupeřit o vliv.

Co jiného - kromě převzetí zajatých evropských džihádistů - měla EU v regionu dělat, aby nyní nebyla tak bezmocná?

Realita je taková, že rozhodující silou v Sýrii je Rusko. Mají velmi silnou komunitu specialistů na Blízký východ, kteří s ruským prezidentem konzultují. Putin byl členem KGB, dobře ví, co Sovětský svaz zkazil v Afghánistánu a nechce tuhle chybu opakovat. Rusko je ovšem obr na hliněných nohou a nemůže si dovolit trvalou válku v Sýrii. Potřebují nějaký druh řešení, nového uspořádání, které propojí syrské sunnity a alavitskou elitu. V tomto smyslu má Rusko jiné zájmy než Írán, které chce Sýrii vyloženě jako základnu pro tlak na Izrael. Myslím, že mělo probíhat jednání s Putinem, neboť Rusko nějaký druh dohody potřebovalo. Pro EU to byla příležitost, ideálně v letech 2015 až 2017. Místo toho jsme byli pasivní a doufali, že čas to nějak vyřeší - a že si chudáci Kurdové nějak poradí. Teď jsme zůstali s prázdnýma rukama. Syrský režim je dnes velmi asertivní a podmínky pro vyjednávání budoucího uspořádání jsou mnohem horší než dříve.

A mohla EU dělat něco jinak v posledním roce, aby preventivně zabránila současnému ataku tureckého režimu na území Kurdů?

Problém je, že i Kurdové přecenili své síly. Oblast, kterou kontrolují, nebyla většinově kurdská - byla většinově arabská. A Arabové byli v systému kurdské správy marginalizováni, což vedlo k jejich velké nelibosti. A také je fakt, že syrská YPG (milice syrských Kurdů, pozn. red.) a turecká PKK (teroristická organizace bojující o samostatnost tureckých Kurdů, pozn. red.) jsou totéž. PKK měla přístup k americkým zbraním, které dostala YPG pro boj proti ISIS. Tyto zbraně mohly být kdykoli použity proti tureckým policistům. V Turecku byla tato situace považována za výraznou bezpečnostní hrozbu. Jenže namísto toho, aby se s pomocí diplomatických nástrojů hledal kompromis, byla Evropa paralyzovaná. A to nás dovedlo do situace, ve které teď jsme.

YPG vznikla coby syrská větev PKK. Ale jaké přesně byly vazby těchto organizací v posledních letech? Nebyli přece jen syrští Kurdové více nezávislí?

Když v říjnu 2017 padla Rakka, vítězní kurdští bojovníci na hlavním náměstí ihned vyvěsili velký portrét Abdullaha Öcalana, lídra PKK, který sedí v tureckém vězení. A je pravda, co jsem říkal: že zbraně, které YPG obdržela, se dostaly do rukou PKK v Turecku. To se zdá být spolehlivě zdokumentované.

Boje v Sýrii jsou podporované naprostou většinou Turků včetně opozice. V Evropě jsme jasně proti. Je toto neporozumění důkazem rozchodu Turecka a Západu?

Jedním z důvodů turecké ofenzivy je, že Erdogan je mnohem méně populární než v minulosti. Turecko čelí ekonomické krizi a část společnosti má jeho vlády plné zuby. Takže tato válka včetně modliteb za výhru, které se odehrávaly v desítkách tisíc mešit, je i pokusem zvrátit toto slábnutí. Turecko se však stává totálně izolovanou zemí. Může přitom přežít, jen pokud bude blízkým západním spojencem. Sice se teď snaží vyjednávat s Ruskem, ale Moskva má v regionu své vlastní zájmy. Rusko s tureckou ofenzivou částečně souhlasilo, protože chtělo dát lekci Kurdům, kteří se předtím spojili s Američany. Můj odhad tedy je, že Putin ofenzivu povolí jen v omezené míře.

Jaký je pak hlavní Putinův cíl?

Rusko má velmi zvláštní pozici, neboť má dobré vztahy s každým. S Íránem, jehož moc zároveň vybalancovává. Chápe také bezpečnostní obavy Izraele, pětina obyvatel Izraele ostatně pochází z Ruska. Rozumí si i se Saúdskou Arábií, která už nekontroluje ceny ropy a ke svému přežití potřebuje úzké vztahy s Ruskem, dalším předním producentem ropy. V Turecku asi Rusové pomohli Erdoganovi během neúspěšného pokusu o převrat a představují jistou protiváhu Americe. Ale dobré vztahy má i s Kurdy - velká část jejich elity byla vzdělaná v Moskvě za Sovětského svazu, hodně členů kurdského establishmentu mluví rusky. Prioritou Ruska je zbavit se západního vlivu v regionu a to, aby Asad obnovil suverenitu na celém území Sýrie. To prokáže, že oni jsou skuteční páni. Takže budou na Erdogana tlačit a moc mu toho nepovolí - ale to asi až později, až bude západní vliv pryč.