Se Zemanovou porážkou by se na Hrad vrátil prozápadní kurz

Na pozadí mocenského paktu mezi Milošem Zemanem a Andrejem Babišem, který se naplno odhalil v prohlášení prezidenta, že dá oba první pokusy sestavit vládu šéfovi ANO a nechá jej vládnout i bez důvěry, přišla řada osobností veřejného života s tezí, že v Česku dochází ke změně polistopadového systému.

Naposledy slovenský novinář Martin M. Šimečka, čerstvý nositel státního vyznamenání z rukou slovenského prezidenta a bývalý editor Respektu, mluvil v ČT o “kontrarevoluci” proti polistopadovému vývoji a filosof Jiří Přibáň pak publikoval v Právu esej o nové “společenské smlouvě” v zemi. Oba muži zmiňují vychýlení z dosavadní ústavnosti a síti pravidel parlamentarismu směrem k novému uspořádání, které stojí mimo ně - a dobře ho vystihuje Babišův slogan Budeme makat, i bez důvěry.

Zodpovědnost je na vládě

Od případné změny v čele státu si řada lidí slibuje přerušení této nové “společenské smlouvy” a návrat do dosavadní, respektive nedávné ústavnosti. Nebo řečeno lidověji, návrat k prozápadní normalitě. Pokud by Zemana porazil jakýkoli z pěti vyzývatelů, kteří mají alespoň nějakou šanci dostat se do druhého kola, tedy Jiří Drahoš, Michal Horáček, Pavel Fischer, Marek Hilšer a Mirek Topolánek, nejméně v zastupování země navenek by to platilo. Nejen přátelé zahraniční politiky by mohli v takovém případě klidněji spát.

Všichni ze zmíněné pětice kandidátů se hlásí k jednoznačně prozápadnímu kurzu Česka. Zároveň všichni zdůrazňují, že za formulaci a výkon zahraniční politiky je zodpovědná vláda a oni by jednali v součinnosti a souladu s ní. S tím by se odstranily dva hlavní - eufemisticky řečeno - neduhy Zemanova mandátu. Dosavadní prezident se jednak obrátil na Východ a v tomto smyslu aktivně vedl vlastní zahraniční politiku, která byla často, ale ne vždy, v přímém rozporu s vládní linií.

Prozápadní kurz se nejvíce konkretizuje v opakovaném vyjádření Drahoše, Horáčka, Fischera, Hilšera a Topolánka, že podporují setrvání Česka v klíčových západních společenstvích, Evropské unii a Severoatlantické alianci. Zní to jako banalita, ale ve chvíli, kdy ve zdejším parlamentu sedí strany požadující český odchod z obojího - SPD z EU a KSČM z NATO -, je to významotvorné prohlášení, které kandidáta definuje.

O západním ukotvení země a respektu k vládní politice mluvili v počátcích svých mandátů také Václav Klaus a Miloš Zeman - připomeňme, že Zeman nechal na Pražském hradě vyvěsit prapor EU. Záhy však mimikry odhodili, stali se častými hosty v Moskvě a dál na Východě a západní spojence Česka s gustem kritizovali.

Jakkoli je obezřetnost vždycky na místě, jistou váhu a přesvědčivost slovům kandidátů dávají jejich dosavadní kariéry. Jiří Drahoš v Akademii věd nejprve následoval a poté sám budoval napojení instituce na západní svět, Michal Horáček postavil svůj sázkařský, jakkoli nevznešený byznys na otevřeném tržním principu (v protikladu vůči netransparentním dohodám orientálního typu, jež razí Miloš Zeman). Pavel Fischer studoval a řadu let pracoval ve Francii, univerzity mladého lékaře a politologa Hilšera se inspirují tamtéž a Topolánek si v roli premiéra opakovaně vyzkoušel obranu prozápadního kurzu Česka a šířeji celé EU v roli jejího předsedy.

Bez alternativy

V jednotlivostech se samozřejmě uchazeči liší. Od posledně zmíněného Topolánka lze očekávat nejhlasitější kritiku Západu, konkrétně západní Evropy. Nešetřil ji nikdy a nešetří ji ani teď. EU se podle jeho slov nachází na “dálnici do pekel”, protože jí chybí silná vize ve chvíli, kdy čelí hrozbě “renesance politického islámu coby ideologie”.  Topolánek to řekl nedávno v Bruselu před sborem bývalých europoslanců a při té příležitosti natočil spot před největší bruselskou mešitou, v němž vyzval k obraně vnějších hranic Evropy před terorismem. Později přidal předpověď, že se EU brzy rozpadne; ještě dřív, než by Češi stačili případně vystoupit. Referendum o czexitu by nicméně Topolánek-prezident nepodpořil, protože členství EU “zatím nemá alternativu”.

Celá galerie

Hlasování o odchodu z EU ostatně nepodporuje žádný z hlavních prezidentských uchazečů. Referendum odmítají všichni, a naopak horují pro aktivní působení země v orgánech EU, aby Češi mohli “víc ovlivnit její budoucí podobu”.  Jen Horáček by se případně nebránil parlamentnímu hlasování o czexitu. Shoda mezi Zemanovými vyzyvateli panuje také v odmítání hojně diskutovaných uprchlických kvót jako řešení migrace a v podpoře sankcí na Rusko. Jejich efektivitu mnozí zpochybňují, ale souhlasí s jejich zachováním jakožto politické odpovědi Rusku na napadení Ukrajiny.

Topolánek je naopak jediný z uvedené pětice, který se jednoznačně staví proti přijetí eura. Ostatní jsou s větší či menší rozhodností pro přestup na společnou evropskou měnu. Všichni pak zdůrazňují, že by takovému kroku měla předcházet celospolečenská debata, již by se pokusili případně moderovat.

Zajímavá je odpověď kandidátů na českou lidsko-právní politiku, již Zeman a Sobotkova vláda vymazali ze svých slovníků a nahradili důrazem na byznys. Pro explicitní návrat podpory aktivistů v nedemokratických režimech jakožto k páteři české zahraniční politiky se vyslovili Marek Hilšer, Pavel Fischer a Mirek Topolánek.  V jeho případě může takový postoj překvapit, protože v posledních letech působí ve světě velkého byznysu a obchod s Čínou by v případě zvolení zachoval. Stačí si ale připomenout, že stejně jako Topolánek v roli premiéra vždy podporoval ekonomickou diplomacii, v den výročí okupace Tibetu Čínou si připínal na klopu odznáček s tibetskou vlajkou.

S tím souvisí otázka případného přijetí tibetského duchovního vůdce, jež se ve zdejších končinách stala lakmusovým papírkem pro hodnotové zakotvení politika a kterou prezidentským uchazečům položil spolek Češi Tibet podporují. Oficiálně, to znamená na půdě Pražského hradu, by dalajlámu přijali už zmínění Fischer, Hilšer a Topolánek. Neoficiálně, v jiných prostorách nebo například v rámci otevřené konference typu Fóra 2000, by se s ním rádi setkali všichni zvažovaní kandidáti. Postoj odůvodnili zpravidla tím, že by i tady rádi zůstali v souladu s oficiální linií české zahraniční politiky, jež uznává Tibet jako součást Číny a oficiální kontakty proto omezuje na oficiální pekingské zástupce.