Volání z Konga

Svět by se měl zajímat o Kongo, kde v minulých šestnácti letech v důsledku bojů zemřelo čtyři až šest milionů lidí. Nejmocnější politici by se měli namáhat, aby znásilňování Konga co nejdříve skončilo. I česká diplomacie by na to měla tlačit. Tyto věty psané ze středu Evropy vypadají směšně. Jakoby světoví státníci neměli na starost mnohém důležitější problémy – íránskou jadernou bombu, regulaci bankovnictví, řecké dluhy nebo palestinsko-izraelskou otázku? Jakoby mělo smysl z bezmocného, malého Česka láteřit a někomu radit?

Ale bohatství Konga je blíže, než si myslíte – válku poháněl například boj o celosvětově největší naleziště coltanu, kovu, který se pak vyvážel do celého světa a který je možná součástí vašeho laptopu nebo telefonu. Země o rozloze celé západní Evropy je dnes ztělesnéným stereotypem o beznadějné Africe. V pondělním Respektu si odtamtud budete moci přečíst dlouhou reportáž. Nevešly se do ní například portréty a příběhy Bory a Fabiena.

Bora

Boře je osmnáct. Na zápěstí má připnuté velké digitální hodinky. Nefungují, svítí na nich jen jednička. Povstalci ji unesli letos v lednu, když se spolu se čtyřmi přáteli skrývala v džungli, ve stanu daleko od své vesnice. Tušili totiž, že milicionáři z FDLR - jednotky vedené organizátory genocidy ve Rwandě, kteří posledních šestnáct let válčí ve výchokonžských horách - zas přijdou vraždit a rabovat. Proto si s sebou do úkrytu vzali i jídlo, zvířata a další cenné věci.

Rebelové skrýš objevili. Oba chlapce zastřelili a ženy si vzali s sebou. Jeden voják Boře pažbou pušky vyrazil pět zubů, druhý ji znásilnil. Jejich velitel z ní v táboře udělal svou ženu. „Pili, kouřili drogy a pak dělali všechno možné. Nešlo jim o radost, ale o utrpení. Chtěli ženám ubližovat, viděla jsem, jak znásilňují i pětiletou holčičku. Velitelé byli starší, ale ti ostatní v džungli vyrostli,“ popisuje. „Přesouvali jsme se několikadenními pochody lesem, pořád jsme s kamarádkou přemýšleli jak utéct. Až jsme to jednou zkusili, každá z nás běžela na jinou stranu. Nevím, jak kamarádka dopadla. Já jsem pak šla čtyři dny pěšky než jsem dorazila do první vesnice,“ vzpomíná Bora na cestu do nemocnice v Panzi, kde s ní hovoříme.

„Před válkou jsme měli své věci a svá pole, obchodovali jsme se sousedními vesnicemi,“ vypráví dívka o svém dětství, „teď naší úrodu kradou rebelové a my nemáme dost jídla. Trvá to u nás už osm let.“ Do své vesnice se ale zas musí vrátit, navzdory tomu, že se bojí vojáků, kteří pořád žijí v okolní džungli. Tady ve městě ale nemá u koho zůstat.

Zde je Bora objektivem Matěje Stránského.

Fabien

„Lhali nám, vymývali nám mozky,“ říká Fabien a sedí přitom na osezené dřevěné lavici, kde zrovna skončila přednáška o rwandském soudním systému. Fabien chtěl být vždycky lékařem. Studoval matematicko-fyzikální gymnázium a poté dva roky zdravotnictví. Školu ale přerušila genocida, po níž ze své vesnice utekl do nedaleké konžské Gomy. Po dvou letech se z uprchlického tábora vrátil domů a začal farmařit. V okolních horách ale pořad bojovala rwandská armáda s povstaleckými skupinami. „Jen tak mi tehdy zabili dvě dcery. Byl jim rok a dva roky, zabili je bezdůvodně, vážně jen tak,“ vzpomíná na útok rwandských vojáků.

Tehdy dostal strach a odešel bojovat do Konga, přidal se k FDLR, k jedné z nejobávanějších milicí světa, která je hlavním pachatelem hromadného znásilňování konžských žen. Střízlivy odhady OSN hovoří i minimálně 200 tisících přpadech znásilnění od roku 1996. Letos ale Fabien dezertoval. „Koupil jsem si mobilní telefon a začal si volat se svým bratrem. Přesvědčil mě, abych se vrátil. Bylo chybou poslouchat naše komantandty,“ vypráví Fabien v demobilizačním centru Mutobo na severu Rwandy, kdo ho potkáváme. Popírá, že by viděl masakry, kvůli kterým se Konžané FDLR tak bojí. Po tříměsíčním školení v Mutobo se může vrátit do své rodné vesnice, kde chce zase začít normální život – od rwandské vlády, proti níž roky bojoval, do začátku dostane 200 dolarů. A pracovat jako zdravotník.

Více čtěte v pondělním Respektu…