Starší cestovatelé jsou nejdobrodružnější

Hilary Bradtová je uznávanou expertkou na přírodu Madagaskaru a v 70. letech se svým bývalým manželem založila nakladatelství Bradt Guides. Jeho specializací je vydávání průvodců po vzdálených, dosud nepokrytých zemích. Bradt také v roce 1987 vydal prvního průvodce pro nezávislé cestovatele po Československu.

Píšete do průvodce všechno nebo některá krásná místa tajíte? 

Nepopisuji všechno. Když si při psaní o Madagaskaru myslím, že by nějaké komunitě - obvykle v  odlehlém regionu – příchod cizinců ublížil, tak ji nezmíním. Ale nevím, jestli to tak dělají i jiní autoři. 

Jak vlastně vnímáte kritiku, že průvodci nenávratně mění atraktivní místa, jejichž obyvatelé se na turistech stanou závislými?

Znám to. Do některých míst se vracím už čtyřicet let, třeba v Peru, a tak jsem změnu mohla pozorovat. Možná si všechny společnosti musí projít určitou fází, kdy podnikatelé agresivně lákají turisty a kdy třeba různí průvodci obtěžují návštěvníky. Ale jaká je alternativa? Uzavřít zemi před turisty s batohem na zádech, jako to dělá Bhútán, který do země pouští jen omezený počet bohatých návštěvníků? To podle mě není cesta. V Peru nebo v turistických oblastech Etiopie se podle mého soudu situace už lepší, už s návštěvníky umí lépe zacházet. Celkově jsem ale přesvědčená, že výhody cestování jasně převažují nad riziky.

Proč?

Cestování rozšiřuje mysl, životní zkušenost návštěvníků. Příchod turistů, kteří jsou ochotní platit za návštěvu národního parku, je také zásadní pro ochranu divoké zvěře. No a pak z peněz turistů profitují navštívené země, to je zvláště v ekonomicky chudších regionech k nezaplacení. Zvláště ráda proto vydávám průvodce po zemích, které se právě vzpamatovávají z občanské války. Ty nás potřebují, pomáháme změnit jejich pověst válečné zóny a místo brutalit ukazujeme jejich krásy. Vydávání těchto průvodců mě nejvíce uspokojuje a překvapivě jsou často i úspěšné v prodeji – zvlášť když na trhu nemají vůbec žádnou konkurenci. 

Například?

Daří se třeba průvodcům po Angole a po Kongu, kupují ho konžští emigranti, byznysmeni, lidé, kteří tam pracují v neziskovkách. V 90. letech jsme jako první vydali průvodce Mozambikem po dvacetileté občanské válce nebo Rwandou po genocidě. Vyšly v době, kdy tam nikdo nejezdil a zvláště kniha o Rwandě byla velkým úspěchem – přilákala první turisty, zpozorněli první turistické agentury, pak své průvodce vydali i větší nakladatelé a Rwanda z turismu začala profitovat. To celé zvýšilo sebevědomí země.

Můžete přiblížit, jak tento první průvodce Rwandou vznikl?

Jeho autorka jela pátrat po osudu svého kamaráda. Našla jeho pozůstalé a bohužel si potvrdila, že byl kamarád zavražděn během genocidy. Při té cestě ale také viděla, jak je Rwanda krásná a rozhodla se, že to sdělí světu a napsala nám, že by ráda začala pracovat na průvodci. Podobně vlastně vznikl i náš první průvodce Československem – napsal nám v roce 1987 autor, který měl českou přítelkyni a měl chuť napsat průvodce. Souhlasili jsme, z knihy se stal bestseller a my se na základě toho úspěchu brzo rozhodli vydat průvodce východním Německem. Země za železnou oponou byly koncem 80. let pro nezávislé cestovatele na Západě atraktivní.

Nemusíte v takových případech dělat velké kompromisy s nedemokratickými režimy? 

Je jasné, že nemá smysl vydávat průvodce, který pak budou policisté na hranicích konfiskovat. Měli jsme problémy, třeba s bedekrem do Íránu, s tureckým odporem proti průvodci severním Kyprem nebo s průvodcem Palestinou, jejíž titulní stránky v britských obchodech vytrhávali členové radikálních proizraelských organizací. Celkově se snažíme napsat potřebná fakta, ale zároveň politické režimy příliš nehodnotíme. Někdy autoři situaci popisují pomocí ironie, které cenzoři nerozumí.

Jak se vlastně mění nezávislí cestovatelé, pro které píšete? Zvláště v porovnání se čtenáři Lonely Planet?

Jezdí jich mnohem více než dříve a jak se takto svět „zmenšuje“, tak mezi dobrodružněji naladěnými přibývá těch, kteří vyhledávají obskurní, velmi vzdálená a odlehlá místa. Naše vydavatelství se soustředí na starší a bohatší čtenáře než Lonely Planet. Jsou to někdejší baťůžkáři, kteří od svých začátků v 70. a 80. letech zbohatli. Překvapivé je, že tihle zajištění čtenáři ve věku od 40 do 70 let zřejmě vyhledávají dobrodružnější místa než dvacátníci, kteří čtou Lonely Planet. 

Články o Lonely Planet a proměně cestování čtěte v aktuálním vydání Respektu.