Neuplyne v posledních týdnech den, který by nepřinesl zprávu o problematickém srůstání Evropanů a přistěhovalců muslimského vyznání. Ve Švédsku se poprvé do parlamentu dostala strana brojící proti imigrantům. V Holandsku probíhá soud s Geertem Wildersem, který považuje Korán, svatou knihu muslimů, za novodobou verzi Hitlerova rasistického pamfletu Mein Kampf. V Německu kancléřka Angela Merkelová hovoří o fatálním selhání multikulturalismu. V komunálních volbách ve Vídni zas získala třetinu hlasů strana, která apelovala na „vídeňskou krev“ voličů a jejíž hlavní volební strategií je už několik let lidový strach z muslimů ilustrovaný snad nejlépe sloganem „Daham statt Islam“ (Domov místo islámu).
Podle ohlasů čtenářů a podle zběžné četby diskusí pod články se zdá, že také v Češích vyvolává málokteré evropské téma tolik emocí a silných, sebevědomých názorů jako debaty o multikulturalismu. A to ačkoli v Česku žije jen pár tisíc muslimů a zřejmě málokterý ze čtenářů kdy v životě hovořil třeba s člověkem tureckého původu. Zdá se, že postoj k imigrantům, který sdílí řekněme milion a půl voličů Geerta Wilderse, vyvolává více souhlasného přikyvování než postoj deseti milionů Holanďanů, kteří analýzu a řešení sociálních problémů spojených s přistěhovalci vnímají úplně jinak, méně islamofobně než Wilders.
Multikulturalismus je teď prohlašován za mrtvou, naivní ideologii. To jistě platí pro některé z desítek různých teorií multikulturalismu - zvláště pro ty, které příliš lpěly na soužití komunit pocházejících z různých kultur, které by se obešlo bez většího vzájemného kontaktu. Neplatí to však pro celý koncept multikuturalismu. Ten je totiž realitou, s níž se Evropané – starousedlíci i potomci imigrantů - musí naučit žít, nic jiného jim totiž ani nezbývá.
Jedinou alternativou je utopická a nebezpečná představa, že z Evropy miliony přistěhovalců zmizí. Kam? Jak? Kdo ano, a kdo už ne? Dvacet milionů evropských muslimů zde už zůstane, z čehož pro politiky plyne jediné – zajistit pragmatickými kroky, aby přijali demokratický právní řád, zapojili se do života většinové společnosti, cítili se tu spokojeně. K takovému cíli nás Wilders a jeho kolegové nepřiblíží ani o krok.
„Multikulturní“ snahy, které by měly soužití lidí pocházející z různých kultur zajistit tedy nekončí. Jsou naopak v celé Evropě vcelku v začátcích. Patří k nim motivování imigrantů, aby se učili jazyk své nové vlasti, stejně jako například univerzitní vzdělávání muslimských imámů, které právě začíná v Německu. Cesta k harmonické integraci evropských muslimů či Afričanů bude samozřejmě dlouhá. Ale co jiného by člověk očekával v situaci, kdy se do staletí poměrně uzavřeného kontinentu přistěhovali (původně na pozvání evropských vlád) miliony nových obyvatel, kteří často ve své původní vlasti patřili k chudším, nevzdělanějším třídám?
Mezitím se budou neustále vracet názory, že Evropané problémy spjaté s přistěhovalectvím příliš dlouho ignorovali. To je sice pravda, v současné době už ale zažíváme přesný opak, který trefně pojmenoval rakouský spisovatel Karl-Markus Gauss: „Pravda není ani tak to, že jsme problémy (integrace) popírali, ale že jsme jimi v posledních letech posedlí, ke škodě nás všech.“ Kriminalita přistěhovalců ve Vídni například nepřevyšuje kriminalitu Rakušanů a v Německu je stále více úspěšných místních politiků tureckého původu. Přesto se pozornost stále s libostí vrací k negativním příkladům, které jakoby sugerovaly, že snažit se o integraci ani nemá smysl.
Dobrým příkladem stavu evropské diskuse o integraci jsou nářky vídeňských seniorů nad hlučnými dětmi tureckého původu. Když dříve kluci při fotbálku křičeli a nadávali, tak to byli jen nevychovaní spratci. Když se tak dnes chovají děti přistěhovalců, tak se najednou jedná o problém mezikulturního soužití. Nejlepší odpověď na hysterické nářky o úpadku Evropy v moři přistěhovalců, které teď zaplavují webové diskuse, je tedy stručná: „to chce klid a čas!“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
