Procházíme zbídačeným táborem v Port-au-Prince, jehož obyvatelé už tři roky přežívají pod stany sešitými z kusů látky, igelitu a z cárů z roztrhaných starých stanů, které po zemětřesení dostali od humanitárních organizací. Žije tak pořád údajně více než tři sta tisíc Haiťanů, kterým při pohromě v lednu 2010 spadly domy a nemají vlastní kus pozemku, kam by teď mohli odejít.
Náhle přistoupí vousatý starší pán, který tu bydlí a jako ostatních pár desítek sousedů se už tři roky myje nad lavorem vody před svým stanem a – bez jediné dostupné latríny – musí kálet u silnice, jež vede podél tábora. Je oblečený v čisté bílé košili a začíná hovořit výbornou angličtinou se silným americkým přízvukem: „Dobrý den, Matthew jméno mé. Co vás zajímá?“
Vypráví o táboře, kam přišli lidé, kteří před zemětřesením žili v podnájmu v různých částech hlavního města Port-au-Prince a teď už nemají na nový podnájem peníze.
Dál vypráví o tom, jak obyvatelům stanového tábora pravidelně nadávají bohatší Haiťané, kteří bydlí v sousedství ve větších rodinných domcích a špinavý tábor by nejradši rychle odklidili ze svého zraku. „Nemají nás rádi, je to dobré sousedství a chtějí mít svůj klid.“
Pak Matthew vypráví o své výborné angličtině. Naučil se ji v 80. letech při práci v Americe a dodnes mu pomáhá přežít. Roky pracoval jako učitel angličtiny, teď dává soukromé lekce zájemcům, kteří třeba našli práci u nějaké zahraniční neziskovky. Stejně si ale nevydělá dost peněz na to, aby se mohl z bezdomoveckého tábora odstěhovat. Každý večer se sem vrací za manželkou a s dospívající dcerou, které teď nemá z čeho zaplatit školné na střední škole.
Na Haiti mnoho lidí anglicky nemluví, hovoří se tu francouzsky a místní formou kreolštiny. Občas vás ale na těch nejméně pravděpodobných místech osloví skvěle anglicky hovořící lidé jako Matthew. Patří k těm stovkám tisíc Haiťanů, kterým se povedlo legálně nebo ilegálně odejít do Ameriky. Využili tím možná tu úplně nejnadějnější možnost, jak se Haiťané mohou během svého života vymanit z pasti chudoby.
Příbuzní v zahraničí
Zdá se, že skoro každá haitská rodina má nějakého příbuzného v Americe, v Kanadě nebo ve francouzských koloniích v Karibiku (Guadeloupe, Martinique). Živobytí haitské větve rodiny pak do velké míry závisí na tom, kolik peněz jim příbuzní pošlou.
Nové, kvalitní domky si po zemětřesení mohou postavit především ti Haiťané, kterým finančně pomohli emigranti v zahraničí. V nejzbídačenějších stanových táborech a na malých sídlištích sestavených z nekvalitních přechodných přístřešků musí živořit hlavně ti, kteří žádného příbuzného v cizině nemají.
Na první pohled si návštěvník Haiti všimne, jak vkusné a nové oblečení nosí i lidé ve velmi chudých čtvrtích. Oděv se výrazně liší od obnošených secondhandových šatů, které jsou tak rozšířené všude v Africe.
Vysvětlení je snadné – oblečení Haiťanům v balíčku posílají jejich příbuzní z Ameriky. Ptám se během procházky městem Leogane, kde bylo epicentrum zemětřesení, proč se v jedné čtvrti staví více než v jiné? Proč vypadá na první pohled rozvinutěji? „Protože z té bohatší odešlo hodně lidí do Ameriky, v té druhé jen velmi málo – z té odešli spíše jen na jiné karibské ostrovy, kde si ale vydělají mnohem méně. Zaslechl jsem jednou, jak si obyvatelé stěžují, že mají moc málo svých příbuzných v Americe,“ vysvětluje můj překladatel Fatal, který v obou čtvrtích v minulých třech letech pracoval.
Další díl příběhů lidí z Canaanu přineseme zítra.
Dlouhou reportáž přímo z místa si můžete přečíst v tištěném Respektu 2/2013.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
