Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Periferie

Dvě zapomenutá bohatství

Nezaměstnaní chlapi, kteří na křižovatkách hlavního města Zambie řidičům prodávají plastové vánoční stromky, hovoří plynně třemi jazyky; tichá studentka zvládá pět jazyků; vzdělaný vnuk vesnického náčelníka mluví plynně sedmi jazyky… Jazykové schopnosti „obyčejných“ obyvatel Zambie i jiných států Afriky jsou jedním ze zapomenutých bohatství tohoto kontinentu. Lidé se v etnicky smíšených moderních státech vzájemně naučili své jazyky. Ty si přitom nejsou o nic podobnější než čeština s ruštinou, nebo dánština s němčinou.

Takový „normální“ Zambijec třeba umí od dětství jazyky svých dvou rodičů - nyanja a tonga - pak ve škole zvládne angličtinu, během práce na trhu případně na střední škole se od starších kamarádů naučí i jazyk Bemba, a pak ještě při cestách za prací po zemi pochytí něco z jazyka Luvalu nebo Lozi. Na pracovním trhu na Evropana se znalostí pěti jazyků skoro automaticky čeká dav žádostivých zaměstnavatelů, v afrických zemích jsou však takové schopnosti málo platné. Nejsou to totiž vůbec vzácné dovednosti a tak je trh pochopitelně neohodnotí. S jazykovou pestrostí většiny uměle vzniklých afrických států však souvisí i velká nevýhoda – děti se ve školách běžně učí v jiném než mateřském jazyce a tím pádem jim od počátku často unikají jemné souvislosti a kontext, které je možné předat nejlépe jen v rodném jazyce.

Podobně žádná statistika srovnávající bohatství národů nezachytí další aspekt každodenní Afriky, kvůli kterému se do ní už tolik cestovatelů zamilovalo. Dobře jej ukazuje etiopský film Tesa, který byl vloni vyhlášený nejlepším africkým filmem roku. V pozadí příběhu o konci stalinismu a občanské války v Etiopii hlavní hrdina překračuje několik naprosto odlišných, někdy až schizofrenních identit.

Vrací se do rodné vesnice, kde si jeho pověrčivá matka do krve drásá kolena neustálým chozením po čtyřech – plní tím slib, který před několika lety dala Bohu. Noční můry navrátilce se ortodoxně křesťanští kazatelé snaží vyléčit tradičními lektvary a rituály. Hrdina filmu ale předtím vystudoval medicínu a získal dokonce stipendium na německé univerzitě, kde se spolužáky po nocích debatovali o Marxovi a jiných levicových teoreticích. Po studiích už lékař ideologii tolik neprožíval a několik let se realizoval prací v německých laboratořích.

Ideologií jeho rodné vesnice bylo etiopské křesťanství a jeho mýty, ideologií jeho městského života byla víra v pokrok a marxismus. Ve vesnici bydlel v hliněné chýši, kde ho probouzel zpěv mnichů. Ve městě žil v činžáku polepeném revolučními hesly a v moderní laboratoři dělal pokusy pod mikroskopem. Vyznal se přitom v obou světech, které by si už nemohli být vzdálenější. Tyto v Evropanových očích skoro neslučitelně vypadající identity v sobě spojovala většina mladých Afričanů, se kterými jsem se na cestách poznal: v extrémním případě například zambijský kamarád pracoval pro velkou australskou firmu a vyprávěl o čarodějích ohrožujících jejich rodnou vesnici. Chvílemi se ale při rozhovorech zdálo, že i toto široké rozpětí životních zkušeností má svůj rozpor. Mí známí již nepatřili do světa babiček, ale ani do „westernizovaného“, racionálního světa, do kterého přitom patřit chtěli. Dá se na to koukat různě – eurocentrickou optikou stojí „na půli cesty“; více multikulturní optikou si tato rostoucí africká střední vrstva vytváří svou vlastní verzi modernity, o které zatím bohužel moc papíru popsáno nebylo.

Výběr ze zahraničního tisku:

Paralelní rozhovor s Henry Kissingerem a Hillary Clintonovou o práci amerických ministrů zahraničí. 

Německý prezident Horst Köhler o tom, co se můžeme učit od Afričanů. 

Ukončily zkušenosti z globální konferencí roku 2009 sny o „jednom světě“?

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].