„Německou bezpečnost je třeba hájit i na Hindúkuši,“ prohlásil po 11. září 2001 ve slavné větě německý ministr obrany Peter Struck. Logika jeho slov byla po teroristických útocích na Ameriku každému zřejmá – sebelepší vnitřní obrana státu není mnoho platná, pokud mohou militanti kout pikle v nedostupných horách Afghánistánu.
Česko teď zažívá podobné prozření. Statistiky minulých týdnu budí dojem, že krize odeznívá a ekonomika se dostala z nejhoršího. Podle analytiků za to ale vděčíme skoro výhradně exportu. Vývozci těží hlavně z úspěchu německých firem - více než třetina českého exportu putuje do Německa, podniky dodávají součástky výrobků nebo strojů, které pak Němci prodávají na globálním trhu, především do Asie.
Základem německého oživení, na němž jsme závislejší než kdy dříve v dějinách, je hlad čínských spotřebitelů. Například počet prodaných Volkswagenů v Číně meziročně stoupl o 46 procent, a podobně se daří i dalším automobilkám a strojírenským firmám. Čínský spotřebitelský apetit je přitom důsledkem obrovského vládního stimulu, který zajistil dnešní více než desetiprocentní růst. V parafrázi Petera Strucka tedy můžeme říct, že boj proti české nezaměstnanosti začíná v Pekingu.
Dnes z vývoje okolního světa těžíme, pozítří budeme možná poměrně bezmocně trpět - až třeba v Číně praskne realitní bublina. Měli bychom se tedy začít ptát, co z naší závislosti na úspěchu německého exportu a na čínské spotřebě vyplývá?
Měli bychom se učit více německy? Pozorněji sledovat německé reálie, reformy, diskuze a trendy? Jak by třeba česká hospodářská politika měla reagovat na skutečnost, že se vedle automobilismu hlavním německým exportním odvětvím do Asie stávají „zelené technologie“? Nevolá naše závislost na zahraničí také po mnohem poctivější diskusi o našich stanoviscích v evropské a vůbec multilaterální politice? A neměla by se naše pozice častěji blížit té německá – pokud máme natolik společné hospodářské zájmy? A budou teď naši diplomaté s větším porozuměním sledovat například německou politiku vůči Číně? A neměli bychom v novinách - možná trochu na úkor českých politických bojůvek - mnohem více a detailněji psát o zemích, kam součástky vyrobené našimi dodavateli putují, tedy hlavně o Číně, východní Asii, Brazílii a dalších rostoucích trzích? Otázek se nabízí spousta. Nesporné je ale jedno – uznání globální otevřenosti naší ekonomiky by nás všechny mělo nutit k většímu úsilí tomuto stále komplikovanějšímu globu rozumět. Počínaje Berlínem a Pekingem.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
