Pokud bylo účastníků odborářské demonstrace v Praze opravdu 40 tisíc, pak je to slušné číslo. Když se v pátek v několikrát větším Španělsku sešlo 25 tisíc mladých lidí v Madridu, aby protestovali proti katastrofální nezaměstnanosti mladé generace, psaly o tom světové noviny. O tom, že na Slovensku petici za zvýšení mezd zdravotním sestrám podepsalo téměř čtvrt milionu lidí, však nepsal v zahraničí asi nikdo.
Problém všech těchto a dalších demonstrací je v tom, že jejich účastníci protestují proti úpadku své životní úrovně. Tím ale nepřímo potvrzují, že se dokáží pohybovat jen v těch mantinelech, které jim nadiktovali ti, proti nimž jdou do ulic.
Pravicové i levicové vlády dnes totiž v Evropě mluví v podstatě stejným jazykem a rozdíl je jen v tónu, jakým k lidu promlouvají. Zatímco český ministr financí Miroslav Kalousek se nikdy netajil potěšením z toho, že může škrtat, a šéf slovenského parlamentu z pravicové koalice Richard Sulík petici zdravotních sester arogantně odbyl, levicový španělský premiér Zapatero alespoň verbálně sympatizuje s mladými demonstranty a říká, že jim chce s citem naslouchat a jeho vláda že udělá vše pro to, aby ozdravila ekonomiku a zvedla zaměstnanost, „jak jen to bude nejdřív možné“.
Soucitná slova jsou ale asi tak všechno, na co se dnešní evropská levice zmůže a zjevně to nestačí k tomu, aby se v Evropě prosadila. Za posledních deset let ztratila hodně ze svých pozic a většina vlád je dnes v EU pravicových i přesto, že finanční a hospodářská krize silně otřásla ideovými základy neoliberalismu.
Jak je to možné? Levice se octla v pasti, kterou ji pravice – ať už úmyslně nebo bezděčně – nastavila. Deregulovaný globální kapitalismus devadesátých let hnal ekonomiku vpřed ďábelským tempem, čímž potvrzoval oprávněnost idejí, na nichž stál, a současně vytvářel past příštích dluhů, z nichž se dnes lze vymotat opět jen podle neoliberálních pouček.
A tak levicové vlády třeba právě ve Španělsku či Řecku musí liberalizovat zákoníky práce a privatizovat, nemluvě o drastických škrtech. Není to paradox? Možná ano, ale levice jinou odpověď nemá. Slavný britský levicový týdeník New Statesman ve svém editorialu evropskou levici sžíravě kritizuje za to, že svou váhavostí, s jakou hledala odpověď na krizi, ve skutečnosti přistoupila na redukci celé debaty o kapitalismu jako na debatu o „dluzích a deficitech“.
Zatím tedy zůstává vše při starém a protestující budou pochodovat ulicemi marně. Levice žádné opravdu jiné řešení než pravice nemá. Možná je načase, aby demonstranti vyšli do ulic a místo peněz na zvyšování platů žádali od levice nové ideje. Pak by to možná začalo být zajímavé.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
