Potíže s dějinami

Česko i Slovensko jsou relativně šťastné země, protože jejich politikou natolik nezmítají dávné dějiny, jak se to děje třeba v Maďarsku nebo v Polsku. Důvodem k vášním je vlastně jen dvacáté století.

Češi se můžou přít, zda byl Hácha zrádce nebo smutný hrdina, jak se mají dívat na vyhnání Němců či na přizpůsobivost národa za komunistické normalizace, zda byli bratři Mašínové hrdlořezové nebo bojovníci za svobodu a podobně, ale přesto lze v zásadě říct, že společenské debaty o minulosti jen málokdy přímo ovlivňují politické dění.

Případ Ďurčanský

Slováci jsou na tom podobně, až na dvě výjimky: období fašistického Slovenského státu za války a období vlády Vladimíra Mečiara. V obou případech si Slováci chtě nechtě musí připustit, že si zvolili formu diktatury a že pokud se významná většina společnosti neshodne na tom, že to bylo období opravdu špatné, může se diktatura v nějaké podobě opakovat.

Není to tak abstraktní úvaha, jak by se mohlo zdát. Od minulého měsíce stojí na hlavním náměstí městečka Rajec busta Ferdinanda Ďurčanského, válečného zločince, ministra Slovenského státu a jednoho z tvůrců tehdejších protižidovských zákonů, na jejichž základě vyvezly slovenské orgány nejméně 70 tisíc slovenských Židů na smrt. Proti instalování busty protestovalo mnoho lidí včetně Rady vlády pro lidská práva, psala o tom média, policie začala trestní stíhání ve věci propagace fašismu, ale poslanci Rajce (až na jednoho) zvedli ruku za to, že busta rajeckého rodáka Ďurčanského tam bude. V podstatě se tím přihlásili k poslancům slovenského sněmu, kteří v roce 1941 svorně (až na jednoho) odhlasovali protižidovský kodex.

Mečiarova éra

Další smutnou událostí byl rozsudek prvostupňového soudu, který přikázal bývalému prezidentovi Michalovi Kováčovi omluvit se Ivanovi Lexovi, bývalému šéfovi tajné služby SIS za Mečiarovy vlády, za svůj dávný výrok, že Lexova SIS se podílela na únosu jeho syna Michala Kováče ml. v roce 1995. Tento únos a vražda Roberta Remiáša, který měl svědčit o podílu SIS na únosu, jsou traumatickou zkratkou, jež v kostce zobrazuje celou Mečiarovu éru (Remiášův vrah je dodnes nevypátrán). Problém je, že byť se Slováci s Mečiarem vypořádali politicky ve volbách, když ho loni poslali z parlamentu do důchodu, jeho éra není uzavřena. Mečiarův muž Lexa vyhrává u soudu totiž jen díky tomu, že vyšetřování únosu prezidentova syna (a jiných zločinů Mečiarovy éry) není možné, neboť samotný Mečiar jako zastupující prezident v roce 1998 udělil amnestii na všechny tehdejší události, jejichž vyšetřování by ho mohlo poslat do vězení.

Jedinou možností, jak Mečiara i Lexu postavit před soud, je zrušit amnestie ústavní většinou v parlamentě. V průběhu let se o to politici pokoušeli pětkrát, ale nikdy nenašli potřebných 90 poslanců. Teď se o to pošesté pokoušejí opět a rýsuje se malá naděje, že opoziční strana Smer Roberta Fica by mohla svými hlasy přispět (donedávna takový krok Fico odmítal také proto, že s Mečiarem v předchozím období vládl v koalici).

Známý je výrok, že pokud se nevypořádáme s dějinami, budeme si je muset zopakovat. Není to tak abstraktní úvaha, jak by se mohlo zdát. Ďurčanského busta a výrok soudu ve prospěch Lexy vyvolávají obavy, že dějiny jsou jako kůstka, jež mají Slovácí stále uvízlou v krku.