0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Ost-blog19. 6. 20103 minuty

Mečiar odešel

Po dvaceti letech tedy odchází Vladimír Mečiar definitivně z politiky. Jeho HZDS dostalo ve volbách minulý víkend jen 4,3 procent, byť on do poslední chvíle, věren své iracionalitě, prohlašoval, že bude mít nejméně 10 procent. Od volební noci ho nikdo neviděl a pro duševní zdraví společnosti by bylo lepší, kdyby se už nikdy na veřejnosti neukázal.

Jeho vliv upadal už dlouho spolu s vymírající generací jeho voličů – Mečiarův odchod je prostě biologická záležitost. Ale každý, kdo zažil jeho éru v devadesátých letech, je nějakým způsobem poznamenám oním kolektivním šílenstvím, které tento muž tehdy vyvolal. Češi tuto zkušenost nemají, byť také měli smůlu na všelijaké politiky. Ta zkušenost je nepřenosná, stejně jako se nedá sdělit zážitek epileptického záchvatu nebo drogového opojení.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Mečiar je člověk, který žije ve svém vlastním světě jako autista, akorát že na rozdíl od autistů dokázal ten svůj svět vnutit milionům lidí, vtáhl je do něj a v něm je ovládal. V tom světě se lež a pravda smíchaly dohromady tak, že byly k nerozeznání a jsem si jist, že Mečiar je dodnes není schopen vůbec rozeznat: pro něho něco jako vnější skutečnost neexistuje. Jistě, každý si ji nějak přizpůsobujeme, tvoříme si mýty o sobě i o svém okolí, ale když jsme nemilosrdně konfrontováni s fakty, většina z nás je schopna je uznat, jakkoli nás nepříjemně usvědčují z omylů. Mečiar tuto schopnost postrádá.

Počátkem devadesátých let jsem s ním byl občas v jedné místnosti, naštěstí plné dalších lidí a jen jednou se mi stalo, že jsem s ním mluvil sám z očí do očí. Potkali jsme se na chodbě po volbách v roce 1990, právě stal premiérem a když jsme se míjeli, najednou se otočil a promluvil na mne: „Potřebujete něco?“ Byla to zřejmě otázka, zda od něj očekávám nějakou službu či trafiku. Zděšeně jsem zamával rukama a řekl, že ne. Trvalo to asi tři vteřiny, jak se na mně upřeně díval, pak jeho pohled pohasl a přestal mne vnímat. Pamatuji si dodnes tu úzkost, kterou jsem prožíval a úlevu, když odešel. Dnes bych řekl, že jsem se tehdy na pár vteřin octl v blízkosti čirého zla, něčeho jako je antihmota, jíž se dotknete a nastane anihilace. Nerad ho démonizuji, protože si myslím, že on za to v podstatě nemůže – být nositelem zla asi není příjemný osud. Zlo totiž chápu jako absenci sebevědomí, jako neschopnost kritického myšlení. Tam také pramení Mečiarova posedlost konspirativními teoriemi, jeho paranoia a sebelítost.

Je dobré si pamatovat devadesátá léta, kdy se část národa nechala obloudit tímto člověkem, chovala se a přemýšlela jako on. Je dobré si pamatovat, že kritické myšlení je jediný způsob, jak si v takové situaci zachovat zdravý rozum. A je také dobré zjistit, že když selže rozum, ještě je tady biologie. Slováci si můžou blahopřát, že Mečiara přežili duševně zdraví a že i díky zkušenosti s ním se učí kriticky myslet. Ostatně, důkazem toho jsou právě výsledky červnových voleb.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].