Běloruská lekce, jak se nevzdávat

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Na den přesně před třemi lety svolaly tři ženy tiskovou konferenci v běloruském hlavním městě Minsku. Svjatlanu Cichanouskou, Maryju Kalesnikavovou a Veroniku Tsepkalo tehdy nikdo moc neznal, ale ony už nechtěly být se svými tvářemi v ústraní. Poté, co běloruský diktátor Aljaksandr Lukašenka neumožnil kandidovat v prezidentských volbách populárnímu opozičnímu politikovi a bloggerovi Sjarheji Cichanouskému, následně ho nechal zatknout a uvěznit, rozhodla se jeho žena převzít štafetu.

Vzdor nepoddat se Lukašenkovi poháněl i Kalesnikavovou a Tsepkalo, spojily proto síly - a energie po změně, které z nich vyvěrala, oslovila běloruské masy. Cichanouská podle všeho vyhrála v roce 2020 prezidentské volby, ale Lukašenka porážku nejenže nikdy neuznal, nechal ji rovněž zatknout státní tajnou policií a brutálně jí i jejím dětem vyhrožoval. Tváří v tvář možným fatálním důsledkům pro její rodinu odjela Cichanouská do litevského Vilniusu, odkud začala vést odpor proti režimu.

Bělorusové se ukradeným volbám nechtěli dlouho podvolit, statisíce jich odvážně demonstrovaly v ulicích, ale brutalita Lukašenkovy armády a policie je přemohla. Mnoho jich bylo zavražděno a uvězněno, další emigrovali. Maryja Kalesnikavová naopak odmítla ze země odejít: na hranicích roztrhala svůj pas, a tak ji režim ve vykonstruovaném procesu poslal na deset let za mříže.

Respektu se s Kalesnikavovou podařilo loni v lednu pořídit písemný rozhovor, který byl vynesen z vězení. „Vězení škodí zdraví a já nejsem výjimka. Snažím se maximálně chránit a o sebe pečovat v rámci možností. Vždy si najdu nějakou práci nebo činnost, abych neměla čas smutnit a být v depresi. Obzvlášť mi pomáhají četba, sport a červená rtěnka,” odpověděla tehdy na otázku, jak se cítí. Toho, že se postavila Lukašenkovi a skončila za to za mřížemi, ale nelitovala. „Každý má svoji roli a osud - a já si vybrala tento. Pro mě navíc není téma zabývat se minulostí, ale tím, co bude dál. Jak naše činy povedou ke konkrétním výsledkům,” napsala Respektu.

Čtěte také

Musím být se svým lidem

Budoucnost své země popsala následujícími slovy: „Myslím, že svět s každým dalším Lukašenkovým krokem vidí, jak je jeho režim špatný. To, co nás čeká, bude velmi složité období, iluze a jistota jsou dvě různé věci. Nedostaneme vše a hned. Cesta bude trnitá a bude mít nečekané zvraty. Ale jsem si jistá, že Bělorusové budou moudří, budou projevovat vzájemnou empatii a budou se radovat i z malých vítězství. Já sama jsem připravena dál bojovat a pomáhat, abychom vyšli z této krize a aby v Bělorusku konečně zvítězila svoboda a spravedlnost.”

Kalesnikavová po třech letech zůstává dál za mřížemi, stejně jako Sjarhej Cichanouski. Jeho žena a Veronika Tsepkalo o změnu režimu bojují zvenčí. Jejich snahy se mohou zdát jako donkichotské, ale jsou důležité.„Jasně že jsem unavená. A někdy mi přijde, že už nemám žádnou energii. Ale v těchhle momentech se vždycky nutím vzpomenout si na lidi, kteří sedí ve vězení. Jak bych se asi cítila já? Tam, kde není žádný prostor, žádné světlo, asi ani moc jídla, ale hodně ponižování? Co můžou dělat? Nic. Jen doufat v ostatní Bělorusy a Bělorusky. A já jsem jedna z nich. A najednou už na sebe a na svoji únavu nemyslím, protože to nejde. Obětovali svou svobodu, někteří dokonce svůj život, abychom mohli v našem boji pokračovat. Zároveň cítím vůči režimu zlost, a i to mi dává sílu,“ řekla před časem v rozhovoru pro Respekt Cichanouská na otázku, co ji dává sílu pokračovat.

Tahle slova si připomínám vždy, když mám pocit, že mám před sebou nesnadný úkol, který se zdá nad mé schopnosti.

  Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter