Zítra odcházíme

V úterý během zahájení festivalu Jeden svět byli vyhlášeni vítězové literární soutěže, kterou pořádal Člověk v tísni v rámci programu Jeden svět na školách ve spolupráci s týdeníkem Respekt.Tématem tentokrát byl život v exilu.

Toto je vítězka soutěže.

Kristýna Štecová, 19 let
Gymnázium Kojetín, Svat. Čecha 683, Kojetín

Zítra odcházíme

Marek
Vždycky jsem se chtěl podívat k moři. Vlastně ne vždycky, ale od té doby, co se můj kamarád Honza Vlach vrátil z Bulharska. Byl tam už potřetí a já jsem potřetí bledl závistí, když mi vyprávěl, co tam všechno zažili. Vůbec se má Honza skvěle. Mají doma telefon. Paní Vlachová prý pořád telefonuje se svou sestrou z Jihlavy. Mají auto. A když jsem u nich byl kdysi na záchodě, měli toaletní papír s modrými kytičkami. To jsem v životě neviděl. Samozřejmě, že to není jen tak. Honzův táta je totiž kosmonautista. To bude asi něco jako kosmonaut, ale nějaký hodně dobrý. Možná je to ještě víc než kosmonaut. No ale když jsem se ptal Honzy, jestli lítá jeho táta do vesmíru, tak řekl, že ne. Ani raketoplán nemají na zahradě zaparkovaný, jen tu škodovku. Tak já nevím.

Ale abych to dopověděl s tím mořem. Honza říkal, že až budeme dospělí, vezmeme štangli uheráku, kytaru, na záda krosnu a stopem pojedeme do Bulharska úplně sami. Já nevím, co je to stopem, ale to je úplně jedno. Jenže když se posledně vrátili Vlachovi z Bulharska, přišla mi ta dospělost tak strašně daleko, že jsme šel rovnou za maminkou a řekl jí, že bych se chtěl taky podívat k moři. Ona se tehdy nešťastně usmála a řekla: „Pojedem, Marečku, pojedem.“

Od toho dne uběhl skoro rok a hádejte co! Jedeme k moři! Do Jugoslávie! A tatínek říkal, že tam je to ještě lepší než v Bulharsku. Už před týdnem jsem si začal chystat věci. Na stůl jsem si naskládal trenýrky, ponožky, trička a kraťasy. Maminka mi to ovšem přeskládala. Oddělala mi tři trička, zbyté dvě vyměnila, přidala dlouhé kalhoty… Nechápu, na co dlouhé kalhoty, v Jugoslávii je přece teplo. Ona si myslí, že si neumím sám nachystat věci, ale to není vůbec pravda. Vím, že si mám vždy vzít jedny trenýrky náhradní a že nemám vozit hezké košile, ve kterých chodím do školy. Oni si totiž myslí, že jsem ještě malý kluk. Taková blbost! Je mi už skoro osm, mně nemusí nic vysvětlovat.

Katka
Vždycky jsem chtěla být spisovatelkou. Číst jsem se naučila hrozně brzo a první pořádnou knížkou, co jsem přelouskala, byly Děti z Bullerbynu, které jsem naprosto zbožňovala. Od Dětí z Bullerbynu jsem přešla na Bylo nás pět a poté na ruské velikány a jejich hrdiny, jako je Anna Kareninová nebo Evžen Oněgin. Mnohem víc mi však k srdci přirostla díla českých autorů; čisté příběhy života Oty Pavla, jeho krásných srnců, ryb a šampaňského a stejně tak třeba Postřižiny a Slavnosti sněženek Bohumila Hrabala.

Když se o mém snu stát se spisovatelkou dozvěděla naše češtinářka Hrušková, rozhodla se, že si mě vezme do parády a vychová ze mě jednu z autorek nové socialistické generace, která bude opěvovat komunisty i všechny naše soudruhy přinejmenším v každé druhé větě. Zhruba někdy v té době jsem začala chápat to, v čem žijeme, a velmi záhy jsem se ujistila v tom, že Hrušková i ostatní soudruzi mají jinou představu o tom, co bych měla psát, než mám já. Nějak se z toho postupem času vyvinul obrovský zájem o věci kolem, nesrovnatelný se zájmem mých vrstevníků. Moje touha všude být, všechno zažít a všechno vědět mě někdy dohnala až k poslouchání za dveřmi. Tak jsem se dověděla, že se můj mladší bratr kamarádí z Honzou Vlachem, jehož otec je komunista skrznaskrz. To se vědělo, ale nově jsem zjistila, že prý to táhne s nějakou mladou učitelkou Vozkovou, co učí marxismus-leninismus. Rok na to přišla k nám na gymnázium a začala učit naši třídu. Na protest jsem se v jejích hodinách učila německá a anglická slovíčka a Leninovi v učebnicích kreslila dlouhé zelené vlasy. Pak jsem jednou odposlechla, že naši postarší sousedi pojedou za svou dcerou do Edinburghu.

Oficiálně na dva měsíce, ale táta vyslovil domněnku, že tam zůstanou, protože před několika měsíci tajně prodali svoje auto. No a zhruba před rokem jsem zaslechla to nejdůležitější a nejzlomkovější – naši diskutovali o emigraci, a to tak, že už to víceméně znělo jako hotová věc. Neslyšela jsem jejich rozhovor až do konce, ale hned den poté říkal Marek mámě, že by se chtěl podívat k moři, a ona jen tiše odpověděla, že pojedeme. Uběhl rok a my jedeme do Jugoslávie. Na dvoutýdenní dovolenou. Já vím, že se nevrátíme. Je mi osmnáct, mně už nemusejí nic vysvětlovat.

Marek
V den odjezdu jsem musel vstávat už v pět ráno. Odjížděli jsme v šest a od našeho domu to bylo na místo srazu docela daleko. My jsme totiž nejeli autem, ale autobusem se spoustou dalších lidí. Seděl jsem vedle tatínka. Cesta trvala hrozně dlouho, jeli jsme i přes noc a pak znovu skoro celý den, ale říkal jsem si, že čím dál to bude, tím krásnější to tam taky bude, a proto mi to nevadilo. Četl jsem si v časopisu Čtyřlístek, jedl karamelky, hrál s tatínkem různé slovní hry a ve zbytku času si představoval všechno, co nás čeká.

Katka
Poslední noc před odjezdem jsem vůbec nespala. Kdo by taky spal, že jo. V hlavě se mi střídaly myšlenky na všechno, co jsem zažila, na všechno, co počínaje zítřkem zažiju, na lidi, co teď nerušeně sní, na těhotnou tetu Marušku, moji sestřenici Moniku, na druhou tetu Božku, strejdu Jarka a jejich děti Pavlu a Ondru, na svoje kamarádky a spolužačky, kterým jsem nic neřekla, na obrázek Lenina se zelenými vlasy, na Gustáva Husáka, který netušil, že mu v nejbližších hodinách utečou z Československa minimálně další čtyři lidé…

Jeli jsme autobusem, byl to organizovaný zájezd více lidí. Seděla jsem u okna a pozorovala město. V hlavě jsem měla vymeteno. Už nikdy. Nikdy. Nikdy…? To přece není možné, že nikdy! Přece nám nemůžou ti komunisti zasraní zakázat, abychom se sem někdy přijeli podívat. Nemůžou!! Copak nechápou, co je to domov?! Musela jsem si dávat pozor, aby u mě máma nezpozorovala nějaký nežádoucí výraz, ale v takové chvíli člověk jen těžko ovládá svoji mimiku a pocity. Tělo si dělá, co chce, protože mozek ví, co se děje. Neví, co bude, ale ví, co určitě nebude. Najednou mě úplně znenadání napadla hrozně zvláštní myšlenka – co když jedeme opravdu jen na dovolenou? Co když se vrátíme? Nenápadně jsem se podívala na mámu. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Měla zavřené oči a v tváři výraz jako nikdy předtím. V tu chvíli mi to bylo jasné. Nevrátíme se.

Cesta byla dlouhá, nekonečná. Většinu času jsem si četla Děti z Bullerbynu – jedinou knihu, co jsem si vzala. Nemohla jsem ji tam nechat, byla jiná než ostatní, u ní to všechno začalo. Asi podvacáté jsem se ponořila do světa šesti dětí z malé švédské vesničky. Věřím tomu, že u žádného jiného díla by se mi to nepodařilo, ale tady jo – úplně jsem se odstřihla od všeho kolem. A když myslím úplně, tak úplně. Nevěděla jsem, jestli je ráno, nebo večer, nejedla jsem, nemluvila. Byla jsem s Lisou, Bossem, Lassem, Annou, Ollem a Brittou tisíce kilometrů daleko. Během čtení jsem podvědomě přemýšlela, o čem budu jednou psát já. Napsat knihu pro děti, jako je tahle, by bylo úžasné, to jo. Ale o čem se píše nejlíp? Co dokáže člověk napsat přirozeně? Přece to, co zažil, uvědomila jsem si. To je ono. Já budu jednou psát o emigraci. Vždyť nejlepší příběhy píše sám život. Jestli musím emigrovat, abych měla o čem psát, tak tuto oběť podstoupím. Najednou bylo vše tak, jak má být, jako by do puzzle mého života zapadla poslední část a já jsem pochopila ten celek. Byl to stav tak podivného smířlivého klidu, že jsem momentálně ani nevěřila na nesmrtelnost komunismu. Cítila jsem v kostech, že se domů znovu podívám. Nevěděla jsem kdy, ale věřila jsem tomu, že to jednou bude, a tak se stalo to, že jsem se na hranicích v duchu se všemi, co jsem opouštěla, rozloučila větou: Tak čau za dvacet let.

Marek
Na místo jsme dojeli druhého dne odpoledne. Byl jsem už pořádně dolámaný, takže to byla úleva. Ocitli jsme se ve stanovém kempu u pláže. Doufal jsem, že tohle ještě není to úžasné, co nás mělo čekat. Tatínek mi naštěstí řekl, že ne, že tohle ještě není úplný cíl naší cesty. Ale říkal to nějak divně. Jako by se bál, jestli to tam, kam máme namířeno, bude opravdu stát za to. Snad jo.

Katka
Bratr je tak natěšený, že je mi ho líto, kdykoli se na něho podívám. Chudák kluk. Co vím, tak má u nás na zahradě zakopaný hrozně cenný poklad. Hrozně cenný poklad to znamená uštípnutý kousek červeného sklíčka, o kterém je přesvědčený, že je to nějaký drahokam nevyčíslitelné ceny. Až se dozví, že jsme odjeli, aniž bychom mu řekli, že se nevrátíme, a on tím pádem přijde (mimo jiné) o svůj poklad, vezme to hodně špatně. Jo, hochu, život se s nikým nemazlí. A komunisté bohužel ovlivňují životy i tak mladých a nevinných duší, jako je ta tvoje.

Marek
Večer se stala neuvěřitelná věc – do kempu, kde jsme byli, přijela teta Božka se strejdou Jarkem, sestřenicí Pavlou a bratrancem Ondrou ve svém modrém žigulíku! Vůbec jsem nevěděl, že jedou na dovolenou na to samé místo co my, nechápu, proč mi to rodiče neřekli. Asi to mělo být překvapení. Ale bylo to super, Ondra je skoro stejně starý jako já, takže jsme si spolu mohli hrát. Byl to přesně ten člověk, kterého jsem tu potřeboval.

Katka
Večer se stalo něco neuvěřitelného – v kempu se objevila teta Božka s rodinou. Nejdřív jsem tomu nechtěla věřit, a když jsem tomu uvěřila, začala jsem přemýšlet, co tam proboha dělají. V mých představách mě ani jednou nenapadlo, že by se rodiče mohli na emigraci domluvit i s tetou a strejdou. Nevěděla jsem, jestli mám skákat, nebo brečet radostí. Nejsme v tom sami. Jak já s oblibou říkám: Bude-li nás víc, nebudeme se bát vlka nic.

Marek
Ráno jsme jeli všichni na výlet. Strejda Jarek řídil, vedle seděla teta s Kačkou a vzadu jsem se mačkal já, Ondra, Pavla a maminka s tatínkem. Rodiče, teta se strejdou a Kačka byli nějací zamlklí. No jo, dospělí. Mně, Ondrovi a Pavle to přišlo jako sranda. Jeli jsme do města Pula. Říkal jsem si, že bychom mohli zajít někam na zmrzlinu, protože bylo docela horko.

Ale když jsme zastavili na jednom parkovišti, nikdo se nehrnul ven. Místo toho se strejda otočil dozadu a se strašně vážným výrazem nám oznámil, že už se nevrátíme domů, že odletíme do Nového světa a tam se budeme mít fajn. Já, Ondra i Pavla jsme na něho zůstali hledět. Maminka s tatínkem vedle mě se ani nepohnuli, Kačka vepředu se dívala z okna, jako by vůbec neslyšela, co strejda řekl. Nechápal jsem moc, co tím myslí. Do jakého Nového světa? Kde to proboha je? Jak to, že se nevrátíme domů? Vždyť jsme jeli na prázdniny! To jako že tu zůstaneme až do srpna? Pavla, která byla o pár let starší než já a Ondra, asi pochopila o něco víc a zeptala se strejdy: „Takže my emigrujeme?“ To slovo už jsem párkrát slyšel. Naši sousedi prý emigrovali a já už jsem je pak nikdy neviděl. To snad ne…! Co Honza, co další kluci, co moje věci, dědův kompas, vláčky po tatínkovi, co můj poklad, který mám zakopaný doma na zahradě…?

Katka
A je to tu. Přemýšlela jsem, kdy a jak to na nás asi vybalí. Celkem rychle. Samozřejmě se to snažili prezentovat pozitivně, jako že jedeme do Nového světa a podobné řeči. Ale ta krutá pravda se nedala nijak natřít medem. Bylo mi těch tří děcek líto. Bráchovi to ze začátku evidentně nedocházelo. Co by taky člověk mohl chtít od sedmiletého kluka, určitě ani neví, co je to vlastně emigrovat. Ondra byl na tom podobně. Pavle už je přece jen jedenáct, takže té to asi došlo hned. Radši jsem se na ně nedívala. Možná bych to ani já nevydržela a rozbrečela se s nimi.

Marek
Já vím, že kluci jako já už nebrečí. Já jsem taky skoro nebrečel. Jen trochu. Večer už jsem to dokonce začal brát jako dobrodružství. Dověděl jsem se totiž, že ten Nový svět je hrozně daleko, že je to tam úplně jiné než u nás, že tam mají všechno. Třeba až tam dojedeme, tak budeme taky mít telefon a toaletní papír s kytičkami, třeba tam kosmonautisti budou mít raketoplány zaparkované vedle domu a tohle všechno. Nevím, co jsme dělali několik dalších dní. Furt jsme někam jezdili a rodiče něco vyřizovali. Asi museli nahlásit, že už nebudeme bydlet doma, ale v Novém světě.

Katka
Až den poté jsem si uvědomila, kam že se to vlastně chystáme utéct – do Ameriky. Konkrétně do Kanady. Byla tam už totiž tátova sestra Hana. Byla o dost starší než on a emigrovala už hodně dávno, ani já jsem si to nepamatovala. Plán rodičů byl překročit hranice do Rakouska, což je svobodná země, a odtud odletět do Kanady. Při prvním pokusu o přestup nás odmítli. Cítila jsem z dospělých, jak jsou nervózní, přestože se to i přede mnou snažili skrýt. Jeli jsme do Lublaně na úřad, kde nám vyřídili dokument, který nám měl umožnit přestup přes hranice. Samozřejmě to nebylo tak jednoduché. Já s tátou a se strejdou jsme na tom úřadě čekali celý den. Vzali si mě, protože umím celkem obstojně anglicky. To umí sice táta taky, ale víc hlav víc ví, znáte to.

Marek
Zatímco Kačka s tatínkem a se strejdou šli do takové obrovské budovy, já s maminkou, tetou, Pavlou a Ondrou jsme šli do města. Dali jsme si zmrzlinu, chodili jsme po parku a podobně. Bylo hezky, takže se mi to líbilo, ale maminka s tetou byly pořád nervózní. Večer jsme všichni jeli tam, kde jsme byli včera, a pak jsme se zase vraceli. Nechápu proč.

Katka
Pokus o přechod č. 2 se opět nezdařil. Německy umím o něco hůř než anglicky, takže jsem těm rakouským celníkům nerozuměla úplně dobře, ale z toho, co mi řekli, jsem se dověděla, že jsou ta naše slavná lejstra neplatná.
Následovaly další pokusy. Všechny bez úspěchu. Při pátém nám řekli, že to mají všechno zaznamenané, a jestli se o to pokusíme ještě jednou, předají nás československé policii. A sakra!

Marek
Moc tomu nerozumím, ale mám takový pocit, že věci nejdou zrovna podle plánu.

Katka
Šestý den jsme odjeli do města Kranjska Gora blízko italských hranic. Odtud je prý možný nelegální přechod přes hranice. Táta dokonce mluvil s nějakým vůdcem, co to tam organizoval. Dospělí nad tím uvažovali, ale nakonec se kolektivně shodli, že by to bylo s dětmi příliš velké riziko.

Když jsme odtud odjížděli, navrhla máma, abychom jeli do hlavního města, tedy Bělehradu, našli kanadskou ambasádu a zažádali o azyl. Rozhodlo se, že to zkusíme. Co nám taky jiného zbývalo.

Na ambasádě nám sdělili, že nám nemůžou pomoct, ale jestli chceme zažádat o status uprchlíků, můžeme jít na UNO neboli United Nations Organization. Dali nám adresu a instrukce. Na UNO nás trochu zpovídali a snažili se nás přemluvit, abychom se vrátili. Vysvětlovali jsme jim, že to nejde, protože už jsme se pokusili o útěk do Rakouska, což byl trestný čin. Čekalo by nás politické stíhání, a tím pádem máme nárok zažádat o azyl. Strávili jsme tam pěkných pár hodin. Museli jsme vyplnit spoustu formulářů. Ubytovali nás v táboře na kraji Bělehradu.

Marek
Objevili jsme se v nějakém táboře se srandovním názvem – Košutňak. Bylo to na louce a okolo byl les, takže jsme si měli kde hrát. Furt jsme někde běhali, skákali, občas jsme sbírali rajčata a slunečnici, které rostly kolem, a zpívali si u toho: „Skákal pes přes oves, přes zelený pole, šel za ním myslivec, řekl mu ty vole. Já jsem vůl, ty jsi vůl, my jsme oba voli, protože skáčeme po minovém poli.“ Tuhle písničku nás naučil děda na chalupě v Jeseníkách při sběru rybízu. Tady to vlastně bylo skoro jak na chalupě. Jak opravdové prázdniny.

Katka
Ubytování bylo základní, ale dostačující. Pro dospělé tím skončila starost co dál, byli jsme pod ochrannou rukou UNO. Zbývalo jen emigrační vyřizování s potenciální destinací, tudíž Kanadou. Tady ovšem nastala komplikace. Kanadská emigrační politika dovolovala usazení pouze na základě sponzorství kanadským občanem. Naši zkoumali možnost, že by náš sponzor mohla být teta. Ve finále došlo k tomu, že by teta byla schopná sponzorovat jen jednu rodinu, ale ne obě. Takže Kanada padla. Hledaly se jiné možnosti. Jedna z nich byla Austrálie. Po dlouhém rozhodování se všichni dospělí, včetně mě, shodli na této variantě. Mohlo se tedy začít s formální žádostí o usazení v Austrálii.

Marek
Tak do Nového světa prý nepojedeme. Nechcou nás tam pustit. Místo toho pojedeme do Austrálie. To taky nevím, kde je, ale Kačka mi říkala, že je to tam super, jsou tam zvířata a kytky, které prý nikde jinde nejsou. Třeba to tam fakt bude super.

Katka
Hurá, naše žádost o usazení v Austrálii byla přijata! Byl stanoven hrubý termín našeho odjezdu. Tři týdny před tímto termínem jsme byli ubytovaní v hotelu uprostřed Bělehradu. Jak se den odjezdu blížil, museli jsme být permanentně připraveni vyrazit. Zkoušeli nás dávat na lety na poslední chvíli, jak byla místa. Byla to ta nejlevnější metoda, ale i tak je to muselo stát majlant, takže jsme si v žádném případě nestěžovali.

Marek
Jednoho dne večer se k nám dostala zpráva, že máme být druhý den v poledne připraveni před hotelem, kde nás vyzvedne autobus. Byl jsem z toho všeho už otrávený, ale tahle informace pro mě byla vzrušující. Už poletíme. Páni, nikdy jsem ještě nebyl v letadle.

Katka
Z UNO nám do hotelu zavolali, ať se na druhý den nachystáme na odjezd. Vyzvedl nás autobus. Měli jsme letět v deset večer, ale start byl opožděn a do letadla nás pustili až o půlnoci. Hodinu jsme v něm čekali. V jednu ráno nás zase vyvedli ven, že prý jsou nějaké technické problémy. Při rozednění nás odvezli zpět do hotelu, abychom se mohli pořádně prospat. Večer nás opět odvezli na letiště. To, že jsme měli odlétat opět v deset večer, znamenalo, že jsme se od země odlepili kolem druhé ráno.

Marek
Myslel jsem si, jak si to v letadle užiju, ale byl jsem tak utahaný, že jsem hned usnul.

Katka
Měli jsme mezipřistání někde na Středním východě. Myslím, že to bylo v Emirátech v Abú Dhabí. Byla jsem unavená a z režimu posledních několika dní tak rozhozená, že jsem vše vnímala jen napůl. Přistání v Melbourne byla úleva. Žádného zlomového pocitu jsem v tom stavu, v jakém jsem byla, nebyla schopna. Poté co nás odbavili, jsme byli naveleni na autobus, který nás odvezl do tábora pro imigranty. Přidělili nám malý dvoupokojový byt, který nám měl být k dispozici, než se postavíme na vlastní nohy. Teta se strejdou, Pavlou a Ondrou měli velice podobný nedaleko od nás. Toho dne večer jsme se šli všichni podívat k moři, což nebylo daleko. Stála jsem po kotníky ve vodě a dívala se na obzor, kde zapadalo slunce. Nedovedla jsem si vůbec představit tu dálku od Evropy, od Československa, od našeho města, od toho domu, který jsme před třemi měsíci opustili. Bylo to neuvěřitelné! Ale za zády jsem měla město a zemi, kde jsem měla začít nový život. Nemohla jsem si nevzpomenout na slova babičky, která vyslovila už ani nevím při jaké příležitosti: Na každém konci je hezké, že něco nového začíná. Je to pravda.

Marek
Když jsme se v Melbourne ubytovali, šli jsme k moři. Bylo to strašně pěkné a strašně zvláštní. Nemohl jsem uvěřit tomu, že tady teď budeme žít. Vzpomněl jsem si, co mi řekla babička, když jsme odcházel ze školky a šel do školy: Na každém konci je hezké, že něco nového začíná. Asi až teď jsem to úplně pochopil.

Katka
V listopadu 1989 jsem byla v Halifaxu v Kanadě u tety Hany. Vyřizovala jsem vydání své knihy s mým kanadským nakladatelem. Sepsala jsem všechny své zážitky z emigrace a z nového života v Austrálii do knížky Zítra odcházíme. Před rokem vyšla u nás v Austrálii a jedno kanadské nakladatelství o ni projevilo zájem. Toho dne, kdy jsme se s nakladatelem domluvili, mi večer volala máma a oznámila mi novinku, která mi vyrazila dech: v Československu padl komunistický režim.

Rozbrečela jsem se. Já jsem věděla, že se tam ještě někdy podívám! Po celou dobu od našeho příjezdu do Austrálie jsem měla sny o tom, jak se snažíme podívat se domů a nemůžeme se pak vrátit zpět. Zdálo se to i jiným emigrantům, se kterými jsem mluvila. Tyto sny najednou ze dne na den přestaly. A to nejen u mě.
Myslím, že si udělám roční pauzu na University of Melbourne a sednu na letadlo do střední Evropy, do Československa, do našeho města, do toho domu, který jsme před devíti lety opustili.

Marek
Byl jsem sice malý, když jsem utekli z Československa, ale nikdy jsem na tu zem nezapomněl. Při zprávě o pádu komunismu jsme s rodiči bouchli šampus a hned druhý den šli koupit letenky. Uvidíme, jak se ta zem v srdci Evropy za těch devět let změnila.