„Obyčejný úředník je tu pánem“

Jsou sice velikonoční svátky, ale čtenáři Respektu zvládnou leccos, takže směle do intelektuální rozcvičky:)

Následovat bude jedno z nejodtažitějších slov, které do češtiny přinesl evropský svět, v němž momentálně žijeme – komitologie. Odvozeno je z anglického committee, resp. francouzského commission, což obojí znamená výbor. Komitologie pak označuje nikoli vědu o výborech, ale systém (založený na výborech). Jazyková odbočka: správně česky by se komitologie měla překládat spíš jako výborologie, ale to je ještě šílenější varianta než ta první.

Nyní proč s ním unavovat. Jednak kvůli větě v úvodu: když už člověk zvládne z unijního názvosloví Evropskou radu, Radu ministrů, nařízení a směrnice, je na čase, aby přišly finesy typu komitologie. A pak, právě komitologie je mocenským ústředím oněch nikým nevolených úředníků, což se na Bruselu i v našich zeměpisných šířkách zhusta kritizuje. Jak říká ostřílený bruselský lobbyista Daniel Guéguen, „komitologie je místo, kde obyčejný úředník je pánem unie.“

Výbory mají všechny bruselské instituce, termín komitologie ale označuje jen síť výborů zřízených Evropskou komisí. Proč? Protože komise navrhuje a přijímá normy týkající se vnitřního trhu, tedy byznysu, a má proto výborů nejvíc a jsou i nejmocnější.

Jde o logickou věc: komise něco navrhne, například omezení množství CO2 vypouštěných auty, národní ministři ze sedmadvacítky se o to chvíli přou a poté přijmou nějakou variantu návrhu. Do podrobností, které jsou ovšem klíčové pro firmy a nákupčí – Bude se omezení limitů počítat na výrobnu, automobilku, nebo stát? Jak se rozdělí limity mezi různými kubaturami vozů? Jaká pravidla budou platit na auta, která zrovna sjedou z výrobního pásu? – ale ministři nejdou. Ty se postupují k řešením zmíněným výborům a k ministrům se vrací až ke schválení, anebo další debatě v případě sporu.

Výborů je okolo 250. Jsou tu ty obecnější, například vlivný „výbor 133“ pro průmysl, ale i samostatné pro „cukr“, „banány“, „vepřové maso“, „odpady“, pro „látky poškozující ozonovou vrstvu“, „volná přírodní stanoviště“, a tak dále. Společné mají to, že jim v drtivé většině případů předsedá příslušný euroúředník a jinak ho tvoří 27 národních expertů, po jednom z každé země včetně Česka. Liší se mezi sebou procedurálně: v tom, v jaké fázi se musí daný výbor pídit po souhlasu europoslanců a národních vlád zastoupených Radou ministrů, za jakých podmínek může Rada stanovisko výboru přehlasovat, atd.

To všechno dává dohromady velmi komplikovaný matrix, v němž je rozhodující jak faktická znalost právě probírané věci, tak znalost byrokratických postupů a bojového naladění mezi různými institucemi, které jsou všichni hráči na bruselské šachovnici.

Nyní z praxe: loni na jaře vyšlo najevo, že Evropská komise v tichosti navrhla, aby se směs bílého a červeného vína za určitých podmínek nazývala „růžové víno.“ Následný veřejný poprask odhalil, že věc je už poměrně daleko. Různé vyhlášky a prováděcí předpisy, tedy co, co produkují výbory uvnitř komitologie, už byly připraveny. Když se to dozvěděla pařížská vláda, vyrazila do protiútoku. Najala si mimojiné Guéguena a ten navrhl použít proti komisi její vlastní zbraň.

Guéguen si rychle zanalyzoval, že do věci jsou zapojeny dva výbory: řídící výbor, který schvaloval označení, co je „růžové víno“, a regulativní výbor, který řešil mísení vín. V prvním případě by pro přehlasování názoru komise byl nutný souhlas zhruba dvou třetin členů výboru, ve druhém stačila blokační menšina, aby se věc dostala na stůl ministrům zemědělství. Francouzi neváhali a začali přesvědčovat kolegy ve výboru pro označování vín, aby se také postavili proti. Komise, zastrašená tím, že by věc nemusela na úrovni ministrů projít, návrh stáhla.

Jiný příklad: loni vzbudil rozruch na české scéně konec klasických žárovek v zemích unie a jejich nahrazení úspornými. Mediální kritika vedla k tomu, že se začalo „vyšetřovat“, kdo z Čechů s tím souhlasil. Pátrání šlo až na úroveň výborů komise. Ministerstvo průmyslu a obchodu, jak řekl mluvčí zastoupení EK v Praze Martin Stašek, nicméně „odmítlo sdělit“, kdo z Čechů tehdy v letech 2007–2008 ve výboru seděl, jak hlasoval, jak argumentoval, jak se měnila většina v průběhu času.

Tedy: komitologie není o nás bez nás a země není v jejích útrobách bezmocná proti hordě byrokratů. Klade ovšem vysoké nároky na ony „nikým nevolené úředníky“ - v tomto případě ovšem ty národní, české.