Respektovaná americká spisovatelka a novinářka Robin Wright napsala v létě knížku o revoltách v arabských zemích Rock the Casbah: Rage and Rebellion Across the Islamic World. Popisuje v ní zrod generace mladých Arabů, kteří přes emaily, Facebook a chytré telefony nakoukli do světa, zachtělo se jim stejného komfortu a svobody jako jinde a zrodilo se arabské jaro. Knížka se stala hitem a Robin Wright dává jeden rozhovor za druhým, v nichž mluví o svých zásadních tezích.
Jedna z nich je ta o “růžovém hidžábu,” šátku, který nosí muslimky. Autorka píše, že potichu, často bez povšimnutí vlastní rodiny, vyrostla napříč arabským světem generace dívek a mladých žen mezi dvaceti a třiceti, které jsou vzdělané, moderní technologie ovládají stejně jako jejich mužské protějšky a byly mezi prvními revolucionáři, kteří vyšli na jaře do ulic. Zároveň, píše dál Robin Wright, jsou věřící. Islám je pro ně nedílnou součástí jejich osobnosti a právo, kterého se dožadují stejně vehementně jako připojení k internetu. Společným znakem má podle spisovatelky pro tyto ženy být barevný hidžáb. Zatímco jejich matky a se podvolily společnosti a halily se do uniformní černé, oní chodí v růžovém nebo tyrkysovém šátku a podmanit se nenechaly, aniž by se vzdaly Alláha. Robin Wright doslova píše: “Young women committed to their faith, firm in their feminity and resolute about their rights – that is the pink hijab generation.”
“Pink hijab generation” je přitažlivá zkratka a protože spisovatelka patří mezi uznávané komentátory dění v Arábii, na Západě se termín zabydlel. Na CNN, BBC a dalších euroatlantických informačních kanalách člověk běžně čte o té či oné revolucionářce z Tuniska nebo Egypta definované právě příslušností k růžovému hidžábu (nedávno na CNN: “… na kauci byla propuštěna Egypťanka Asmaa Mahfúz, jež patří k takzvané generaci růžového hidžábu,…”). Ocitne-li se proto novinář v těchto dnech v Egyptě, právě tyhle ženy touží najít, prozkoumat.
Jak už to ale bývá, pohled zespodu, z prachu káhirských ulic nebo tichosti egyptského venkova, je složitější. Žádná generace růžového hidžábu vlastně neexistuje. Robin Wright měla naprostou pravdu, že mladým aktivistkám v téhle části světa je společné vzdělání, ve většině případů univerzitní, a to, že přes internet a cesty za oceán nahlídly do reality, která se neshodovala se státní propagandou v jejich státech a ony povstaly. Pokud ale zmínit věc, která tyhle ženy definuje úplně nejméně, pak je to právě hidžáb, nadto barevný.
Příkladů je tisíc a co žena, to jiný příběh. Zmíněná Asmaa Mahfúz je v Egyptě snad nejradikálnější kritičkou vojenského vedení státu a právě za to, za veřejný odsudek armády na Facebooku a pak do ampliónu uprostřed zaplněného náměstí, se dostala za mříže. Hidžáb nosí. Černý, prý už od malička. A neřeší ho. Jak říká, “móda” jí nezajímá.
Nebo Ola, třicetiletá čelní aktivistka a zakladatelka jedné z mnoha nových politických stran v Egyptě. Sedí tu v kavárně v centru Káhiry, tričko s krátkým rukávem, výstřih, rozpuštěné vlnité vlasy, v ruce cigareta a horlivě mluví o Trockým. Když přijde řeč na hidžáb, řekne, že ho kdysi nosila. “Okolo puberty, kdy jsem měla nejdivočejší levicové období. Moje rodina je poměrně bohatá a já jsem to chtěla zakrýt, přiblížit se co nejvíc lidem v nejnižším patře společnosti. Tak jsem si zakrývala vlasy, asi pět let,” vypráví. Nad dotazem po růžovém hidžábu se zasměje a řekne, co člověku po pár dnech samo dojde: že barevné a flitry pošité šátky tu nosí nejvíc dvanácti-třináctileté dívky, protože je léto a pastelové barvy jsou trendy. Vzdělání, generační emancipace a politické uvědomění, které přichystaly revoltu a o nichž píše Robin Wright, na tyhle dospívající krasavice teprve čeká.
Je to zkrátka tak, mediální zkratky z exotiky jsou pro západního konzumenta svůdná a praktická věc, měřit by se ale měly na lékárnických vahách, protože právě jimi často vznikají mýty a udržují se stereotypy. Třeba takové, že alfou-omegou (ne)emancipace Arabek je hidžáb na jejich hlavě.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
