Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Na rovinu

Plačící politici

Pro českého pozorovatele je to až šokující, protože doma nic takového nevidí. Šéfové dvou nejsilnějších britských politických stran v posledních měsících na veřejnosti několikrát – plakali. A nebyli sami.

Naposled vůdce konzervativců David Cameron v rozhovoru pro stanici ITV, který bude odvysílán dnes večer, ale ukázky a fotky z něj už se objevily v novinách. Cameron v něm emotivně popisuje, jak loni po smrti svého šestiletého syna Ivana uvažoval, že praští s politikou. Britové neviděli plakat svého pravděpodobného budoucího premiéra, ale i toho stávajícího. Také Gordon Brown se rozplakal nad ztrátou dítěte – dcery Jennifer, která zemřela pouhých deset dní po porodu v roce 2002. Browna s Cameronem spojuje společný strašlivý zážitek, jenže nebyli v slzavém údolí sami. Chvíli se zdálo, jako by propukla nějaká epidemie – chvíli po Brownovi totiž v národní televizi slzel třeba bývalý vlivný poradce Tonyho Blaira Alistair Campbell, když vzpomínal, jak těžce „na Tonym“ (Blairovi) leželo rozhodnutí o válce v Iráku.

Řekli byste, že byli lidé dojatí a zmínění pánové získali na popularitě? Chyba. Nad Campbellem s pověstí lišky podšité a obratného manipulátora se neslitoval nikdo, protože mu nikdo nevěřil. Kupodivu moc sympatií nevyvolali ani trpící otcové. Na to byly veřejně vystavené emoce příliš blízko volbám. Po Brownově interview se objevily komentáře, a to včetně doleva nakloněného Guardianu, že to celé vymysleli reklamní stratégové, aby nikterak oblíbeného a proslaveně sucharského předsedu vlády „polidštili“. „Jsme svědky profesionální humanizace Gordona Browna,“ ušklíbnul se právě Guardian. „Není možné, že to byl jeho nápad, museli ho k tomu donutit.“ U Camerona zase analytici připomínali, že rodinu využívá v politice dlouhodobě. A někteří si dokonce myslí, že ho do čela toryů vyneslo něžné gesto, jimž polaskal těhotné břicho své ženy Samanthy. (Což je ovšem trochu přehnané, Cameron zvítězil díky tomu, že byl po letech první, kdo nabídl pro konzervativce i jejich příznivce srozumitelnou vizi.) Nicméně v této souvislosti pak i rozhovor o synově smrti vypadá jako kalkul.

Ať je to jak chce, autorka sloupku přesto cítí k oběma mužům větší sympatie. Projevit veřejně zranitelnost je totiž něco zcela nevídaného v tuzemské politice, protože to vyžaduje skutečné „gule“. Dovedete si představit, že by Mirek Topolánek dal televizi rozhovor, kde by se slzami v očích přiznával, že se mu stýská po dětech z prvního manželství a jak moc ho bolí, že mu dcera vzkazuje, že už ho nechce nikdy vidět? Jediné slzy, které je možné zahlédnout v Česku v politických kuloárech, jsou maximálně slzy zlosti. S jednou výjimkou – když předloni odcházel Václav Klaus z ODS, v kuloárech kongresu se mihlo pár občanských demokratů se skelným pohledem, ale rychle zase zmizeli, aby je tak náhodou někdo neviděl.

Asi nemá moc smysl dělat z toho dalekosáhlé závěry, ale když si to dáte dohromady s nízkým a stále klesajícím zastoupením žen v politice, či s tím, že dosud nemáme ani jednoho otevřeně homosexuálního zástupce lidu (v politice samozřejmě jsou a obecně se to o nich ví, jen na jejich coming out se stále čeká), vyjde vám obrázek mačistického spolku. Pořád se někdo diví válečné terminologii a vypjatým scénám?

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].