0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura10. 6. 20166 minut

Za šamanským synkem do českokrumlovského pralesa

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

Autor: Jan H. Vitvar

V aktuálním Respektu jste si mohli přečíst moje referování o výstavě Otty Plachta v českokrumlovském Egon Schiele Art Centru. Na tomto místě je ovšem nutné dodat, že Plachtem výstava Duše pra/lesa zdaleka nekončí. Spolu s ním tu totiž vystavuje také jeho peruánský přítel Dimas Paredes Armas. Syn Dona Laurencia, který je sice již dávno mrtvý, přesto se svým potomkem dál čile komunikuje. Co by také měl jako šaman a léčitel dělat jiného.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar
Reklama

A co by měl po pravidelném používání divotvorné ayahuasky dělat jiného Armas, než si mluvit s mrtvým otcem a malovat mytického hada Carahuu, nejvyššího ochránce a ducha Mrtvého moře. Peru při příležitosti své výstavy opustil vůbec poprvé v životě a hned zjistil, zač je toho v Evropě loket: v Hamburku mu při vykládce někdo ukradl pár obrazů, takže pokud někde uvidíte něco podobného jako zde reprodukované Anakondy pozorující věčného otce při formování světa, dejte to vědět policii.

A ještě v Schieleho centru vystavují Jaroslava Hněvkovského (1884–1956). Jeho expozici kladu mezi největší překvapení sezony: zatím byl známý hlavně v rodném Žebráku, kde mu před dvaceti lety v Městském muzeu otevřeli stálou expozici, teď má šanci prorazit i mimo hranice Českého krasu. Hněvkovský jako geometr zmapoval pro rakousko-uherské úřady Hercegovinu, ale pak v sobě objevil výtvarný talent a hlavně neklidné nohy. V roce 1908 se rozhodne zkusit štěstí na Akademii krásných umění v Římě, v kavárně se ovšem potká s malířem Otakarem Nejedlým, jehož to táhne na východ. Rozhodnou se opustit Evropu a usadit se v Indii.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Jízdenku v Terstu zaplatí svými obrazy, angličtinu se naučí během pětitýdenní plavby. Procestují Celjon a jižní Indii, pak Nejedlý dostane malárii a Hněvkovský zůstane v Indii sám. Živoří, živí se lovem, kreslí a maluje mezi kmeny, mimo jiné i reprodukovaný portrét Simona a jeho bráhmanského účetního. V roce 1913 se vrátí do Čech, ožení se, přežije válku, provádí cizince po Praze. Pak přijde zlom: v roce 1921 mu vystaví Obrazy z džungle v Londýně, prohlásí ho za slovanského Gauguina a Rabíndranáth Thákur ho znovu pozve do Indie. Hněvkovský tu stráví rok, vrátí se do Prahy a vydá knihu Malířovy listy z Indie. A pak se na něj úplně zapomene. Tedy až do jeho porevolučního znovuobjevování, kterému by českokrumlovská výstava mohla hodně napomoct.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Když už budete v Krumlově, projděte se Hradební ulicí. Schiele centrum tu šestým rokem spravuje Ukradenou galerii, což je streetartový projekt, ve kterém výtvarníci svá díla představují v opuštěných vývěskách a vůbec na zdejších oprýskaných zdech. Potěšilo mě, že tu zbyl relikt i po dva roky staré intervenci Toy Box, která tu na rezidenci tehdy kreslila svůj perfektní komiks Moje kniha Vinnetou.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Až se za to stydím: teprve osm let po jeho otevření jsem v Krumlově konečně navštívil Museum Fotoateliér Seidel. Stojí v Linecké ulici a je unikátní šancí se podívat na původní fotoateliér Josefa Seidla s původním vybavením a neuvěřitelnou sbírkou 140 tisíc skleněných desek, které se tu našly na půdě.

Ateliér Seidlům po únoru zavřeli komunisté, ale nechali tu alespoň bydlet Josefova syna Františka, který nebyl na rozdíl od bratra a snoubenky vyhnán do Německa. Seidl tu trpělivě čekal nejen na návrat své vyvolené, ale i na návrat svobodných časů. Když nastaly, zůstalo v domě díky jeho péči ukryté svědectví o průkopnickém fotografování na Šumavě i v jejím okolí, ale hlavně o soužití lidí, z nichž většina po válce skončila nuceně za hranicemi. Při mé návštěvě tu zrovna měli muzejní noc, takže se ateliérem provázelo v tlumeném osvětlení. Na té bílé lavičce Seidlům pózovaly tisíce lidí. Zajímavé je, že na většině nejstarších portrétů se do objektivu tváří notně nerudně, taková pro ně byl fotoaparát nedůvěřivá novinka. Dneska by se křenili od ucha k uchu.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Teprve pátým rokem je také otevřeno Hradní muzeum, které spolu se sousedním zámkem staví Český Krumlov na pozici druhého největšího hradního a zámeckého komplexu v republice. Na hradě sídlili páni z Krumlova, Rožmberkové, Swarzenbergové a - jak v muzeu pěkně připomínají - i ředitel správy schwarzenberského panství, který si tu zřídil nyní rekonstruovanou kancelář. Mě tu nejvíc potěšil kinematograf, kde promítají krátké filmy, které tu Schwarzenbergové natočili krátce předtím, než se odsud museli po Benešově Lex Schwarzenberg v roce 1947 vystěhovat. Na druhou stranu, odsud by to měl kníže do Mlýnské kavárny na Kampě na pivo pěkně daleko…

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Takže zpátky do Prahy: V Chemistry Gallery začala výstava Jana Vytisky Tak špatný jsi, jak praví klepy, tak ďábla zveš, až k tobě vejde. Je to citace z Villona, co se týče obrazů, cituje se tu pro malíře již tradičně z internetu, folklóru, filmů i televize. Obsahově nic nového, apokalyptičtí démoni mají jen o něco hustší vousy a visí tu taky jeden půvabný sukulent. Změnil se ale styl. Jako by Vytiska ubral na barvě a přidal na jemnosti. Však už je taky pražskému upírovi přes třicet, tak na to má rozum. Reprodukujeme výřez z jeho autoportrétu Nejzhýralejší místo v mém srdci.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Vytiska si na něm sice není moc podobný, nicméně pořád víc než Eliška Přemyslovna na výstavě K*700 Císař Karel IV. 1316–2016. Více o ní se dočtete v novém Respektu, nicméně již teď je třeba říci, že právě fragment sochy královny je jedním z nejzajímavějších exponátů. Pochází z fasády domu U Kamenného zvonu, což je jedno z míst, kde se Karel (tehdy ještě Václav) mohl narodit čtyřiadvacetileté Elišce.

Jiné teorie říkají, že to byl dům U Štupartů; každopádně bylo to někde dole ve městě, protože Pražský hrad byl tehdy neobyvatelný. Eliška Přemyslovna se na fasádu domu U Kamenného zvonu dostala v letech 1310–1320 spolu s portrétem svého muže Jana Lucemburského, zmizeli odsud při barokní přestavbě, kdy je navíc rozsekali na stavební materiál. Eliška přišla o královské jablko, žezlo a závoj i s hlavou. Ale i tak je pořád vidět, že to byla stejně pěkná ženská, jako je výstava ve Valdštejnské jízdárně.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].