Ve věku 88 let tuto neděli zemřel herec Josef Somr. V polovině 60. let se stal členem rodícího se pražského Činoherního klubu, což vždy označoval za kariérní zlom. A právě z této scény pochází následující vzpomínka:
Srovnávat úroveň hereckého umění je samozřejmě nesmysl. Zvláště pak v jeho špičkových projevech. Někdy se tomu ale nelze vyhnout. Mně se taková příležitost „nevyhnula“ v době mých divadelních začátků. Do Činoherního klubu jsem přišel koncem sedmdesátých let, a to tu Josef Somr ještě byl. Možná dokonce víc, než mu bylo milé.
Do divadla přicházel téměř každý den a říkalo se, že vždycky jen koukne na ferman, co zrovna ten večer hraje. Na repertoáru tehdy ovšem také byla O´Neillova Cesta dlouhého dne do noci. V - troufám si říci geniální - Smočkově režii tu hrál Jamese Tyrona. Postavu, jejímž předobrazem byl dramatikův otec, slavný herec James O´Neill.
Jednoho večera se stala podivuhodná věc. Československá televize vysílala anglickou televizní inscenaci téhož textu, kde Jamese Tyrona hrál Sir Lawrence Olivier. Téměř synchronně se Cesta dávala i v Činoherním klubu. Byl jsem tenkrát v divadle, v pánské šatně jsem sledoval Angličany a občas si odskočil podívat se na ty naše – Josefa Somra, Jiřinu Třebickou, Josefa Abrháma, Petra Čepka a Libuši Šafránkovou. Olivier hrál samozřejmě starého Tyrona blyštivě, se všemi dobře vyzkoušenými a po léta tříbenými hereckými dovednostmi. Ale stejně jste cítili, že hraje; že tak trochu čaruje, že má od své role chytrý odstup a šperkuje ji hereckými bravurami.
Jedno patro pode mnou stál na jevišti Josef Somr, chcete-li James Tyron. V téhle dech beroucí hře, která umí sáhnout až na dřeň naší psychologie, postihnout ty nejhlubší pohnutky lidského jednání, se se vším svým hereckým talentem dal nebo vědoucně obětoval své figuře. S geniální jednoduchostí, v níž je málem všechna síla umění, stál s holýma rukama na jevišti a postupně odkrýval zákruty a paradoxy muže, který miluje svého syna, ale nedokáže překonat svou lakotu a zaplatit svému smrtelně nemocnému dítěti dobrou lékařskou péči. Který miluje svou ženu, ale doslova zdrhá před jejím drogami narušeným životem. Mučí se, trápí sebe i své okolí, ale neumí a nemůže překročit své já.
Dávno jsem dospěl k tomu, že divadlo ve svých špičkových projevech divadlo nepřipomíná. Také Josef Somr, když hrál Jamese Tyrona, nepřipomínal herce. Prostě byl Tyronem. Patřila mu jeho slova, jeho věty, jeho gesta, jeho hnutí mysli. Zdánlivě jednoduchý návod jak hrát, respektive nehrát divadlo. Téhle jednoduchosti, tohoto zázraku proměny jsou ovšem schopni jen ti největší herci - a zároveň hluboké, hereckou fantazií nabité a barevné lidské osobnosti.
V letech 1978–1994 byl autor dramaturgem pražského Činoherního klubu, kterému od roku 1999 šéfuje coby obecně prospěšné společnosti
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
