Ukrajinští šerifové pořádají besedy a rozdávají pohlavky

34letý režisér Roman Bondarčuk tři roky natáčel život ve vesnici na jihu Ukrajiny. Stara Zubrjivka je příliš daleko na to, aby sem dorazila jak záchranná služba, tak policie. Mnohem jednoduší dovolat se spravedlnosti je u dvou místních šerifů, které každý zná. Jmenoval je starosta a přidělil jim otlučené auto, v němž vyjíždějí řešit případy domácího násilí, drobných krádeží a opilosti. Na první pohled jsou Ukrajinští šerifové komický snímek. Nicméně na pozadí politických událostí na Ukrajině se film - který nabízí festival Jeden svět - mění v alegorii, co všechno se na Ukrajině musí změnit, aby se z ní stal fungující stát. 

Prý už jste na festivalu s tímhle filmem vlastně byl?

Ano, před třemi lety s projektem tohoto dokumentu. Představovali jsme jen nápad a trailer – ale hned jsme vyhráli dvě ceny. Jedna byla cesta na IDFA Forum do Amsterodamu druhá do Barcelony. Tam jsme udělali první kroky a získali nějaké peníze.

Jak jste si vybral tohle téma?

Stara Zubrjivka je v Chersonské oblasti na jihu Ukrajiny - a já jsem se narodil a vyrostl v Chersonu. V roce 2013 jsme dělali sérii filmů o lidech, kteří se postavili proti zkorumpovanému režimu a zároveň dosáhli úspěchy v životě a v práci. Tak jsme narazili na starostu vesnice. Právě v době, kdy místní oligarchové chtěli nelegálně zabrat kus země, protože je to nádherná oblast u moře. Starosta se tomu snažil zabránit, tak mu podstrčili úplatek a posadili ho do vězení. Jenže celá vesnice se postavila na jeho obranu; začali se obracet k policii a k soudu, až byl nakonec propuštěn. Udělali jsme o něm krátký film a tím jsme se sblížili. Později nám také začal ukazovat celou svou vesnici, jak postavili silnici i školku - a pak nám ukázal i místní šerify.

Překvapili vás?

Vůbec jsme nevěděli, že něco takového existuje. Zjistili jsme, že policie přijíždí do této vesnice velmi zřídka a není pro vesničany nijak užitečná a totéž platí pro záchrannou službu; je to pro ně hrozně daleko. Místo toho, aby si stěžovali, se místní rozhodli, že si to vyřeší sami. Tou dobou se nám skoro zdálo, že to jsou superhrdinové a že je vlastně jednoduché vyřešit všechny problémy malé komunity pomocí dvou lidí. Když stát nepracuje správně a nemůže svým občanům poskytnout pomoc, tak se pak lidi organizují sami. Později propukla revoluce a všechno se v tomto kontextu jevilo ještě zajímavější.

Kdo šerify platí?

Na vesnicích mají takové, pro mě nepochopitelné, rozpočty, dostávají peníze na místa jako třeba inženýr technické bezpečnosti. Z nich potom platí šerify. U nás je vnější strana a vnitřní strana, to co ve skutečnosti dělají, je něco úplně jiného, než je oficiálně napsáno v dokumentech. Když se jich zeptáte, jaké je jejich zaměstnání, odpoví vám: „Na papíře, nebo ve skutečnosti?“

Jak vesnické šerify přijímá policie?

Nejzajímavější je, že spolu spolupracují. Ve srovnání s ostatními vesnicemi je kriminalita v této vesnici mnohem menší. Když se tu například stane vražda, nebo najdou mrtvolu, jsou šerifové povinni zavolat policii. Ale jinak se k nim policie často obrací: na ulicích nejsou čísla domů a nikdo neví, jak koho najít a kdo kde žije. Vždycky se tak obrací k šerifům, dokonce jich prosí, aby někam přijeli nebo něco zařídili. Tam žádné konflikty nevznikají. Mimochodem, za tu dobu, co šerifové fungují, se na policejní stanici vyměnilo už 15 policistů. Policisté neustále přicházejí a odcházejí; navíc proběhla policejní reforma, což znamená, že propustili bývalé policisty, ale nové ještě nepřijali. Není vlastně vůbec jasné, komu volat, pokud se něco stane – a v téhle vesnici jsou alespoň místní strejdové, kteří jsou pořád na svém místě.

Co řeší nejvíc?

Nejčastěji případy, kdy se jedná o rodinné hádky a domácí problémy, za kterými je opilství. K takovým případům policie ani nepřijíždí. Dneska se muž se ženou perou a zítra se zase mají rádi. Šerifové takové situace řeší, pořádají výchovné besedy a občas dají někomu pohlavek. To je prostě taková práce, kterou vlastně nikdo nechce dělat.

Jako by to byl svět sám pro sebe. Mají tu nejen vlastní šerify, ale i tresty. Nemůže se to zvrhnout?

Proč? Já bych to nechápal jako „vlastní“, je tam vesnická rada, starosta, všechno se odehrává v rámci zákona. Ve srovnání s policií, která přináší více problémů než řešení, jsou místní šerifové mnohem efektivnější a lépe se k lidem chovají. Jsou to všechno sousedi. Tedy jistě, všechno se může obrátit ve špatné, ale v téhle vesnici to prostě funguje.

A věděl jste od začátku, co chcete ukázat divákům?

Naopak, vlastně jsem to nevěděl do poslední chvíle… Na začátku jsem si myslel, že natáčíme film o tom, jak ten policejní experiment skvěle funguje. Ale čím víc jsme s nimi trávili času, tím víc jsme chápali jejich práci a tím víc nám bylo jasné, že ne všechny problémy se dají tak jednoduše vyřešit. Ti šerifové jsou vlastně jedinými představiteli moci ve vesnici. Jistě, alespoň někdo tam udržuje pořádek. Ale taky jsme začali sledovat, jak moc funguje a jak v rukou jedněch ovlivňuje osudy druhých.

Film nabízí mnoho mikropříběhů, jak jste je vybírali?

Natočili jsme ještě mnohem více příběhů a mnohem více lidí. A když jsme začali stříhat, zjistili jsme, že nás nejvíce zajímají příběhy svázané s tím, co se děje na Ukrajině. Jako kdyby tahle maličká vesnice byla modelem státu. Jestli tu existují separatisté, kteří chtějí oddělovat svoje území, tak i v našem filmu máme separatistu, o kterém jsme to ze začátku nevěděli. Takže jsme ho začali víc sledovat - a sledovat i způsob, jakým se snaží přebrat moc od starosty. Snažili jsme se zabývat kontextem a vybírat takové příběhy, které ukazují zem v tomto nelehkém období optikou této vesnice.

Je hodně ukrajinských autorů, kteří se v současnosti zabývají podobným tématem vesnice?

Je pravda, že hodně lidí se snaží natáčet ukrajinskou vesnici, ale je to spíš takový stereotyp: příroda, dobytek, sentiment. Protože ukrajinská vesnice je to, z čeho pochází celá naše kultura. Ale není časté ukazovat „opravdovou vesnici“.

Co je pro ni nejtypičtější?

Obecně k sobě lidé na vesnici mají blíž a jsou více otevření. Ve městě si jsou lidé navzájem mnohem víc podobní. Je potřeba, aby jakýmsi způsobem vypadali a chodili do práce včas, protože jinak by je vyhodili. Zato na vesnici je individualita mnohem jasněji vyjádřena; s městskými příběhy je to pro mě mnohem složitější.

Na vesnici nemusí chodit včas do práce?

No, chodí na osmou do práce, ale jsou tam tak do jedné nebo do dvou, pak se každý zabývá svými věcmi. Chtěl jsem tím říct, že hlavní rozdíl je, že ve městě je všechno strukturované. Lidi ve městě žijí v jakémsi cyklu; na vesnici je víc prostoru, víc vzduchu a lidé prostě žijí jinak. Je to i otázka módy, lidé ve městě nosí plus minus jedny a ty samé věci a rozdíly se smývají. Zato na vesnici jde instalatér a z tašky mu kouká gumový zvon. Jsou tu mnohem jednoznačnější momenty.

Na co ještě jste přišli při natáčení?

Že je to velice rituální společnost. Například tu rok co rok oslavují Den vítězství v druhé světové válce. A přestože v současné době válčíme s Ruskem, barví tu památník ruského vojáka zlatou barvou. Věřím, že náš film vlastně zachycuje i transformaci z předešlého způsobu života na jiný - do kterého musíme přejít, abychom se stali civilizovanou zemí.