Věra Nováková je bez debat žijící legenda českého výtvarného umění. O malbách letos čtyřiadevadesátileté autorky, která své okolí udivuje nejen neumdlévajícím talentem, ale také obdivuhodnou fyzickou i psychickou kondicí, jste se mohli v Respektu mnohokrát dočíst. Třeba při příležitosti její retrospektivy v Klatovech, devadesátin jejího manžela Pavla Brázdy - nebo když jsme její obrazy použili jako výtvarný doprovod Literární přílohy Láska a při té příležitosti jsme navštívili i její pražský ateliér.
Pravnuk Daniel, jehož portrét tehdy před pěti lety zrovna malovala, nechyběl na čtvrteční vernisáži výstavy Věra Nováková: Via vitae (Cesta života), kterou jí uspořádalo holešovické centrum současného umění DOX. Je to díky práci kurátorů Otto M. Urbana a Michaely Šilpochové po dlouhých letech první autorčina velká průřezová výstava v hlavním městě a na vernisáži za ni sklidila dlouhatánský aplaus. Ještě před zahájením výstavy pak přímo v expozici okomentovala jednotlivá díla, která jsou pro ni klíčová. Nechme tedy autorku hovořit:
Autoportrét (Ibis redibis non morieris in bello), 1950 - „Rozhodovala jsem se, jestli má vůbec smysl studovat na Akademii výtvarných umění, a nebo něco jiného, třeba medicínu – něco civilního, co vede k nějakému konkrétnímu cíli. Napsala jsem si k tomu citát tajemné Pýthie, která vždycky prorokovala dvojznačným způsobem: ,Půjdeš, vrátíš se, nezemřeš ve válce.´ Ale taky se to dá číst jako ,Půjdeš, nevrátíš se, zemřeš ve válce.´ To byl tedy začátek mé cesty, kdy jsem nakonec na tu Akademii šla.“
Na počátku (in principio), 2008 - „Moje věci jsou soustředěné na existenciální složku člověka. V té divoké době pro mě bylo nezajímavé soustředit se na formu, zajímalo mě místo toho, jak to s tím člověkem je. S jeho narozením, životem a koncem. Od toho se to vše odvíjelo. Tohle je spirála, která je na začátku bytí, u zrození člověka. Obrazu říkám Na počátku – in principio. Pak jsem to rozvíjela do dalších forem, které vidíte kolem obrazu. Formální stránka mých děl navazovala na umělecké výboje, které v té době zrovna byly, ale nebyla na nich závislá.“
Eva a Adam, 1998 – „Z geometrických úvah, jakou byl třeba kubismus, jsem se dostala k písmenům. Zajímalo mě, co znamenají a jakou významovou nosnost mají, že třeba V je vertikální písmeno, které směřuje k nebi. Vyšly mi z toho také dvě figurální záležitosti, Eva a Adam. Je to existenciální apel, protože tahle dvojice v ráji na sebe samozřejmě žalovala. Ona mu říká: Tys to zavinil. A on jí na to odpovídá: Ty jsi to zavinila. Je to univerzální situace, kterou můžeme každý znát ze svého života.“
Zátiší – vlastní podobizna, 1949 - „Prošla jsem skoro celým dvacátým stoletím a zažila jsem během něj dva predátory, respektive diktátory a dva totalitní systémy. Přes Hitlera jsme se dostali ke stalinismu. Tři roky po skončení války jsme znovu ztratili svobodu a já byla vyhozená z Akademie. Nehodila jsem se jim pro budování socialistického ráje, což tedy byla pravda. Tím pádem se mi ale roztříštil pocit celistvého světa a udělala jsem z toho autoportrét. Prohlížím se na něm v roztříštěném zrcátku, kolem jsou zbytky toho světa z krámů, které jsem našla ve sklepě a na půdě. Je to obraz mého vnitřního světa, opravdu autentický autoportrét, jak jsem se tehdy cítila. Ono je asi pro vás těžké se do toho vžít, ale když teď vidím, co se děje na Ukrajině, že už přišel třetí zloduch…“
Své manželce navzdory, píše svoje názory, 2013 - „Pavel si pořád něco psal, dokonce i ve vaně. Jednou jsem ho viděla, jak v ní pracuje na nějakých dalších svých spisech, tak jsem si ho vyfotila a namalovala ho podle fotografie. Naštěstí se ho to nedotklo, pochopil to.“
Ivan Sobotka, 1994–2009 - „Tohle je Ivan Sobotka, malíř. My jsme se hodně kamarádili, byl přísnej, ale měli jsme se rádi, já jsem vlastně nikdy nemalovala na zakázku, ale jen lidi, které mám ráda. On byl takový asketa, že musel mít všechno co nejjednodušší. V bytě neměl žádný lustr a všechny knihy, které si koupil, zabalil do obyčejného balicího papíru, aby ho jejich obálky nerušily. On byl hodnej.“
Český Pilát (co je pravda), 1995, Veřejné mínění, 1995 - „Po vyhození ze školy a ztrátě perspektivy jsem se začala zabývat křesťanstvím. Nic jsem o něm nevěděla, byla jsem z ateistické rodiny. Vždycky říkám, že můj otec byl svatý ateista. Tohle je Pašijový cyklus, vlevo je Český Pilát věnovaný českému filosofovi, který se po revoluci vrátil do země a všechno relativizoval. Proto je tam nápis Co je pravda. A tohle je Veřejné mínění, takový ten populismus. Vždycky jsem po výtvarné stránce zpracovávala věci, které jsem žila, a tím jsem si je vyjasňovala.“
Tak končí sláva světa (Sic transit gloria mundi), 1952–1953 – „Tady sedí pán světa, který si troufne sedět na Božím trůně. Má zatnutý drápy do zeměkoule. Vždycky, když se objeví takovýhle uzurpátor moci nad celým světem, vede to ke katastrofě, vždycky je to stejný, jestli je to Hitler, Stalin, Putin nebo kdokoli jiný. Přimělo mě to k myšlence, že na to člověk vlastně nemá, aby vládnul nad zeměkoulí, že je tady nějaký jiný úběžník - a tím pro mě bylo právě křesťanství.“
Po konci (Hic iacet omnipotens homo sapiens), 1952 - „A tak jsem toho pána světa pohřbila. Támhle leží pohřbený a je nad ním nápis ,Tady leží všemocný homo sapiens´. On zpustošil celou Zemi, zůstaly z ní trosky a dvě odrbaný děti. Nad nimi se vznáší, já jsem si představovala, že je to třeba jejich mrtvá matka, je to symbol lásky, toho, že to přežily. Je to happyend děsivého zážitku, který se ovšem může kdykoli opakovat.“
Červený provazochodec, 2013, Kráva Bony, nedatováno – „Chodila jsem na tajné bytové semináře a četli jsme tam Nietscheho. Mě to inspirovalo k představě o člověku hledajícím svůj směr, že vlastně nějakým způsobem k něčemu směřuje, aby byl člověk víc člověkem. Zpracovávala jsem to různě. Provazochodec balancuje, může se zřítit, ale taky někam dojít. Krávu jsem uviděla v Americe, kde jsem byla za příbuznými, chodila jsem kolem její ohrady, vždycky stála u plotu a koukala se na mě toužebně, abych za ní přišla a bavila se s ní. Použila jsem to v souvislosti s provazochodcem, že každý má v sobě nějakou touhu, přesah, k něčemu se vztahuje a něco očekává. Má naději. Je to otevřená věc, kam jdeme, kam směřujeme.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
