Stranger Things nejsou jen nostalgie, ale i sblížení rodičovského a dětského světa

Společnosti Netflix se podařilo udělat ze seriálu Stranger Things událost seriálové podzimní sezony. Monstra a traumata zabydlená v kinematografii 80. let se úspěšně prolomila do světa roku 2017. Seriál programově odkazuje k osmdesátým letům vypravěčsky, žánrově, ikonograficky, prostředím i postavami, ale možná ještě zajímavější je, že oslovuje diváky napříč generacemi včetně té, která osmdesátá léta nezažila. A že nabízí různá potěšení různým publikům. Text o seriálu najdete v novém Respektu 48/2017 pod titulkem Staly se i podivnější věci. Následující anketa je doplněním a pozvánkou ke koupi.

Antonín Tesař (Cinepur, A2, Radio Wave): Po odvysílání první sezóny jsme si zvykli chápat Stranger Things jen jako konzervu „osmdesátkové“ nostalgie. Seriál však zároveň oslovil spoustu lidí, kteří filmy a seriály osmé dekády vůbec neznají. I mě na Stranger Things nebaví ani tak odkazy na osmdesátkové filmy jako spíš to, že bratři Dufferové úspěšně oživují žánr dobrodružných fantastických příběhů o dětech „ze sousedství“, které v okolí zkoumají nadpřirozené záhady. Dobrodružná fantastika založená na dětském údivu má dlouhou tradici, do které nepatří jen osmdesátkové filmy, ale už třeba slavná série ze šedesátých let Zóna soumraku. V současnosti tenhle žánr z filmů, ale i seriálů skoro úplně zmizel. Ohromný úspěch Stranger Things, ale i filmu To, který z mnohem temnější Kingovy knihy dělá v podstatě horor pro děti a mládež, ukazuje, že divákům citelně chybějí.

Tomáš Stejskal (Hospodářské noviny): Díky městečku Hawkins ze seriálu Stranger Things lze cestovat v čase – je totiž celé postavené ze vzpomínek na kinematografii 80. let. Na loňské první řadě možná nejvíc uhranulo, jak je v ní takřka vše utkané přímo z filmové matérie. Nikoli z citací nebo aluzí na konkrétní filmy, byť na ty také hojně dojde, ale především z tehdejších filmařských postupů, v nichž zůstala přesná dávka nostalgie – a přitom díky chytré kombinaci různých žánrů nešlo jen o zábavné či hrůzostrašné retro. Druhá řada už nemohla podobně překvapit. A ve svých slabších chvilkách divákům „osmdesátkami“ až příliš okatě mává před očima. Ale v těch silnějších jde opět o poctu dekádě často podceňované filmovými dějinami, o přehlídku snad všech tehdy populárních žánrů, v nichž se dětské dobrodružství snoubí s děsivým hororem a ty nejobyčejnější a nejpřirozenější věci s nadpřirozenými.

Iva Baslarová (socioložka médií, katedra genderových studií, FHS UK): Stranger Things představují typ seriálu, který tady dlouho chyběl. Formálně, obsahem a nakonec i hudbou jsou ryzí poctou „osmdesátkám“ včetně rozvíjejícího se žánru sci-fi, hororu a fantasy, ale zároveň v sobě kombinují i to, co je aktuální a důležité i dnes. Oslavují diverzitu, jinakost, nerdství a geekovství, dětské přátelství, první lásky, funkčnost neúplných rodin a nefunkčnost rodin nukleárních. To vše za udržení napětí prostřednictvím skvěle vystavěných zápletek, dobrých dialogů a hereckých výkonů, vtipu a specifičnosti v rozlišení barevnosti noci a dne, dobra a zla, zmaru a bezpečí. Nechybí ani tolik potřebný miláček publika, komický a roztomilý Dustin, který musí být sympatický každému – ať už se zuby nebo bez.

Stranger Things jsou lahůdkou pro milovníky sci-fi a hororu, protože postupně odkazují na jednotlivá kultovní filmová 80. let, například Vetřelce, E. T. – Mimozemšťana či Poltergeista. Nahlíženo feministickou optikou navíc seriál přináší několik výrazných ženských hrdinek. Matka hlavního hrdiny Willa (výborně ztvárněná Winonou Ryder, kterou jsme v televizních seriálech vyhlíželi už dlouho) udělá pro ochranu svého syna cokoli bez ohledu na to, jak ji vnímá okolí. Ukazuje, že ženu nevede pouze jakási mateřská intuice, ale že je dobré používat také rozum, případně kladivo. Zprvu tajemná dívka Eleven je rovněž neobyčejnou hrdinkou. Kamarádům sice může pomáhat díky svým zvláštním schopnostem, ale postupně objevuje, že mnohem důležitější je důvěra a spolupráce, což prosazují i (ale nejen) feministické teorie. Ve druhé řadě se pak objevuje „tomboy“ Max, která dokáže být divočejší než leckterý kamarád z party, což je další překročení rámce tradiční dívčí hrdinky.

Stejně tak jsou ale zajímavé i chlapecké postavy. Žádný z party hlavních hrdinů není „typickým“ klukem v rámci tradiční maskulinity. Každý z nich má nějaký sociální handicap, ať už jde o povahu, vzhled, třídu či etnicitu. Všichni jsou ale chytří, baví je tvořit, být spolu a hlavně – do party si postupně pouští i dívky. Především ve druhé řadě se pak ukazuje, jak se dospělí a dospívající můžou sblížit s menšími dětmi a táhnout za jeden provaz, což je typ zápletky, která se nikdy neomrzí. Stejně jako to, že dobro, láska a přátelství by měly vždy zvítězit.

Pavel Turek (Respekt): Že se tu dětský svět dokáže propojit se světem dospělých, je pro mě u Stranger Things možná ještě větším zdrojem napětí, potěšení a dojetí než to, že se tu temné síly z paralelní dimenze prolamují do té naší. A vlastně by oba tyto průniky cizorodých realit šlo dlouze porovnávat. Pokud byla partička dětí v E.T. Mimozemšťanovi odkázaná zcela na svoje síly, protože nikdo z rodičů by nedokázal akceptovat jejich nového kamaráda, hlavní hrdinové Stranger Things mají situaci o něco lehčí. Nacházejí spojence v podobě šerifa Jima Hoppera a hlavně matky Joyce Byers v podání Winony Ryder. To je vlastně jediná rodičovská postava v seriálu, která chce své děti pochopit, ne jim z pozice autority vtisknout, co je a co není racionální. V mnoha popkulturních dílech zůstávají světy dospělých a jejich dětí oddělené, stojí mezi nimi frustrující hradba neporozumění, ale v Stranger Things je nacházení společné řeči důležitým motivem. A zvládají to pouze ti dospělí, kteří mají dost důvěry v děti, dokáží se na ně spolehnout a nechají se jimi vést. Věří jim, i když jim tvrdí sebešílenější věci – ale ve výsledku se to vyplatí oběma stranám. Koneckonců je dost symbolické, že ze všech nejotevřenější tu je právě postava Winony Ryder. Tedy herečky proslulé rolemi extrémně vnímavých outsiderek, jimž nebylo nikdy nic divné nebo nepatřičné. Dokázaly milovat Střihorukého Edwarda nebo rovnou komunikovat s duchy ve filmu Beetlejuice.

Táňa Zabloudilová (Radio Wave): Baví mě, když seriál vzniklý v letech nihilisticky okouzlených depresemi a traumaty potemňuje svoje základní kameny – naivně optimistické tropy z osmdesátkových spielbergovských filmů. A tak po motivační historce mámina přítele o tom, že strašidlům se stačí s odvahou postavit a rozplynou se ve vzduchu, zkouší Will Byers podobný postup na démona ze světa upside down – a ten ho na místě prostoupí. Pocit bezvýchodnosti Stranger Things zmírňuje kromě humoru tradičně vtipných postav i to, že v tomhle univerzu se s traumaty počítá a pracuje. Rok 2017 vlepený do pocty kinematografii 80. let.