Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Spolužáci z Jugoslávie se nám posmívali, že jsme nikdy neprolili krev

Velký rozhovor s Janem Hřebejkem najdete v aktuálním dvojčísle Respektu

Jan Hřebejk
Jan Hřebejk • Autor: Milan Jaroš

Velký rozhovor s Janem Hřebejkem o seriálu Rédl, politice i zkažené pověsti najdete v aktuálním dvojčísle Respektu. Následující text, kde režisér mluví o listopadu 1989 nebo o obavách z Emanuely 2, je upoutávkou na toto interview a pozvánkou ke koupi:

V deníku Igora Chauna jsem našla poznámku, že jste v roce 1990 jezdil spolu s ním a s Petrem Jarchovským po bývalé Jugoslávii a vyprávěl ve studentských klubech o něžné revoluci. Co to bylo za akci a co jste říkali?

Jako tři studenti ze stávkového výboru na FAMU jsme doprovázeli putovní výstavu fotografií z listopadu. Utkvěl mi z toho hlavně jeden dojem – ostrá, vyhroceně nacionalistická předvolební rétorika. Pochopitelně mě vůbec nenapadlo, že bude následovat válka. Ale zarazilo mě to, protože my nebyli na nic takového z Československa a z našeho pokojného převratu zvyklí. Sice bylo z ostrých konfliktů ve stávkových výborech jasné, že Slováci a Češi vidí budoucnost jinak a že se ten stát asi rozpadne, ale zároveň největší konfrontace byla, že jsme jim odmítli kopírovat jejich zprávy na xeroxech, které mělo hlavně FAMU a DAMU. Museli jsme jim na Balkáně být s naší pokojnou revolucí až podezřelí. Do dneška ale považuji za štěstí, že tady žádná krev netekla. Nebylo to zase tak automatické. Naši spolužáci z Jugoslávie se nám tehdy trochu posmívali, že jsme srabi, protože jsme nikdy neprolili krev. Pak jsem jednoho po pěti letech potkal a nepoznal ho. Byl celý šedivý, kost a kůže, protože měl za sebou prolévání krve na Balkáně. Neměl jsem rozhodně pocit, že by mnohem drsnější způsob převratu v Jugoslávii nebo v Rumunsku byl lepší vklad do budoucnosti.

I_obalka_R51_oprava
Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer

Mluvíte o nenásilném průběhu, ale například Palachův týden 1988 příliš sametově nevypadal. Policie brutálně zasáhla. Měli jste strach, že se bude něco takového opakovat 17. listopadu a po něm?

Strach byl, ale zároveň jsme měli pocit, že to režim přešvihnul tím brutálním zásahem 17. listopadu - jak vytvořil paralelu mezi sebou a fašisty. Zmlátit studenty na Den studentstva je dost nevkusný. Taky nás posilovalo společenství na škole. Studentská stávka fungovala bez chaosu, i když jsme nikdy předtím nestávkovali. Strach podle mě měla spíš starší generace. Pamatuji si na plačící Ivu Janžurovou stojící před vraty FAMU, když jsme šli 21. listopadu stávkovat jako škola na Václavák. Bála se, co s námi provedou. A my říkali: Neprovedou nic. Ale abych nám nepřidával body: fakt hrálo i to, že to bylo v houfu, kde se člověk míň bojí. Nevěřil jsem tomu, že by zopakovali masakr. Zároveň se všechno kolem drolilo. Padla berlínská zeď, v Maďarsku měl pohřeb Imre Nagy. Nebyl to pocit, že jsou všude kolem nás nepřátelé z tábora míru. Naděje byla taková, že vlastně rozpouštěla strach. Aspoň v Praze a na vysoké škole. Neříkám, že to bylo všude stejné.

Vašimi souputníky na FAMU byli v době vašich studií na přelomu 80. a 90. let Filip Renč, Igor Chaun, Petr Zelenka, Petr Václav, Petr Jarchovský, do jisté míry Ondřej Trojan a Jan Svěrák. Bylo to konkurenční prostředí? Jel jste si každý hodně to své a na sebe?

Nebylo, spolupracovali jsme. Dodnes mám ve štábu lidi, s nimiž jsem začal dělat na FAMU. Což ale neznamená, že bychom si byli na škole v něčem podobní. Byli jsme rozdílní temperamentem i zájmy, ale spojení dobou.

 Jak rodiče – oba úředníci – brali, že chcete na FAMU?

Otec mi dokonce dělal protekci, až mi to bylo trapné. Já neměl dobrý prospěch a učitelka mi navrhla, že na FAMU mi můžou dát doporučení kvůli talentu, ne pedagogickou fakultu ne. Můj spolužák chodil do tanečních se sestrou holky, co studovala na FAMU. A ta mě seznámila se svým profesorem scenáristiky, kterému jsem pak nosil povídky - a na škole mi řekli, že pokud budu chodit k profesorovi na konzultace a na přednášky, že to vidí nadějně. Bral jsem to tak, že mám dobrou pozici. A pak mi ten profesor, k němuž jsem chodil, říká, že mu volá rektor, že mu volá prorektor, jestli mě vezmou. Ukázalo se, že prorektor jel shodou okolností do Mototechny, kde pracoval můj otec, reklamovat dacii a narazil na mého otce, který se ptal, jestli nezná někoho na FAMU, že by potřeboval postrčit syna.

Debutoval jste v roce 1993 Šakalími léty. Natočit první film v 90. letechse zdá být ze zpětného pohledu snazší než teď. Řada debutů zároveň byly obrovské hity – Obecná škola, Requiem pro panenku. Ani vaše Šakalí léta nebyla neúspěch. Bylo to tedy snazší?

Nebylo to tak hladké, ale člověk všechno ve dvaadvaceti vnímal s větším optimismem. Roli hrálo i to, což nedávno hezky řekl Petr Jarchovský: že co se dělo mezi rokem 1988 a 1991, trvalo delší dobu než to, co se děje od roku 1991 a doteď. V tom smyslu, že každý půlrok byla jiná situace. Nejdřív byl film státní, pak nebyl, pak vznikl první soukromý film - Tankový prapor Víta Olmera, kterého producent Jiří Ježek přesvědčil, že první soukromý film musí být podle Škvoreckého, přestože Olmerovi psal na tělo scénář Obecné školy Zdeněk Svěrák. Obecnou školu, poslední barrandovský film, pak shodou okolností natočil mladší Svěrák, který v té době byl na vojně a tvářil se, že chce dělat dokumenty. Obecná škola měla obrovský úspěch a udělal ji šestadvacetiletý režisér. To byla bomba. Pak přišlo Requiem pro panenku, další úspěch mladého režiséra.

Film podle vašeho prvního společného scénáře s Petrem Jarchovským Pějme píseň dohola neuspěl. Stresoval vás úspěch kolegů kolem?

Ne, naopak. Přísahám, že jsem byl za kluky šťastný. Byla v tom možná i závist, ale hlavně velká přejícnost. Mě stresoval neúspěch Pějme píseň dokola. Napadlo mě, že lidi budou chtít vidět jen na jednu stranu Přelety nad kukaččím hnízdem a na druhou Emanuelu 2. A nikoho nebude zajímat, co chceme točit my. Úspěch Obecné školy a Requiem pomohl i mým Šakalím létům. Producent Jiří Ježek nám věřil a zafinancoval i drahý debut, muzikál. I když se na Šakalí léta chodilo – co bych za to dneska dal –, tak tolik nevydělala, protože to byl drahý film. My tím pádem s Jarchovským dostali nálepku komerčňáků, kteří neuspěli.

Jak se to projevovalo?

Třeba jsme neměli šanci dostat grant. Odpověď byla: vy si poradíte sami, děláte s Ježkem, chodí na vás lidi.

Kdysi jste natočil pro cyklus GEN profil kreslíře Vladimíra Jiránka. Ten má takový vtip, v němž profesor promlouvá ke studentům: „Ten bordel, který žijeme, milí studenti, se jednou bude jmenovat dějiny.“ Vy jste spojovaný s filmy, které se ohlížejí do minulosti. Nemáte chuť natočit takový, který by reflektoval „ten bordel, který žijeme“ zrovna tehdy, když jej žijeme?

Vším se nějak vyjadřujete k současnosti. Film ze současnosti je ale těžké prodat, těžké napsat. Více se to téma hodí na dokument, který je flexibilnější. V hraném filmu vše rychle stárne. Uvažovali jsme, že bychom natočili některou z knih Michala Viewegha Mafie v Praze a Mráz přichází z hradu. Mě by se líbily obě. Ale aktuální věci jsou ošidné, chce to alespoň nějaký odstup.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte